Jak se to vlastně stalo? Před několika lety mě lidi z oddílu lákali, abych šla hrát Mafii. Jenže tehdy to nebylo nic pro mě. Mnoho cizích lidí, nutnost asertivity, možnost trapasů.
Letos se v andorském fóru opět objevila zmínka a ve mně začal hlodat červíček. Jenže - ač to tak nevypadá - se letos snažím být vzorná studentka a tak jsem myšlenku s lítostí zasunula hluboko do nevyplněných přání, že jednou, možná.
No a pak mě na chodbě pajdy zastavila spolužačka, Jitka, a prý že já jsem ten typ, co by ho to mohlo zajímat, a že co říkám na Freezing Prague a na Mafii.
Bylo rozhodnuto.
___
Město se šeří, lampy problikávají a temnými uličkami staré Prahy se plouží stín. Sleduje bezstarostnou dívku, která kráčí s walkmanem na uších a nevnímá své okolí. Na prahu bytu jí leží rudá růže, stejně rudá jako krev, která na ni skane, až se pro ni dívka shýbne.
Anebo jinak: Den začal, slunce až nechutně optimisticky svítí v době, kdy školou povinní (nebo i nepovinní, nicméně velmi svědomití) žáci a študáci vyrážejí ze svých domovů na první hodiny. Prokličkovat mezi pejskaři a nedospávajícími důchodci a dosprintovat autobus. Uvnitř panuje pochmurná nálada lidí, kteří vědí, že se domů dostanou až večer, přesto však tenhle život musejí žít dál. Jeden z cestujících se ušklíbne, když vidí, jak nepozorná jeho oběť je. Nadchází čas mordu.
___
Mafie začínala v pátek 28.3. o půlnoci. Ten večer se konal sraz, kdy proběhla doregistrace a rozdávaly se karty obětí.
Princip hry je takový, že každý je zároveň lovcem i obětí. Každý dostane kartu s fotkou, jménem, bydlištěm, školou a týdenním rozvrhem akcí někoho jiného a toho dotyčného musí zabít, tedy dotknout se jeho krku pravačkou v bílé rukavičce. Oběť se může bránit levačkou v bílé rukavičce. Z hráčů je utvořen obrovský kruh (hraje 287 lidí), tedy každý loví a každý může umřít.
Koho lovím zde ani nenaznačím, co kdyby sem má nebohá oběť zabloudila? Přesto si postěžuji, neboť mám veliký pech. Celé úterý jsem strávila pobíháním po Praze a přilehlých vesnicích (prý to ještě Praha je, no nevím :-D), ale svoji oběť jsem ani nezahlédla. A přijde mi to velmi podivné.
Je vtipné, že jsem si to opravdu představovala jako Hurvínek válku - vím, kdy kde dotyčný je, tak přijdu, zavraždím a odejdu. Není tomu tak :o) Po několika hodinách googlování, hledání ve Zlatých stránkách a podobných kratochvílích jsem toho zjistila sice dost, ale ne tolik, kolik bych čekala. Fotku nemá na netu dotyčný ani jednu.
Přesto mi mé neúspěchy na paranoie neubírají. Na ulici se neustále ohlížím, ve škole jsem zralá na infarkt (Jitku už zabili, aspoň na přednáškách se cítím docela jistě - pokud někdo nevchází později a nesedá si přímo za mě), v MHD vždy stojím u stěny, ideálně na konci vagónu.
Jsem zvědavá, jak dlouho přežiju. Levá rukavička je už od neustálého žmoulání v kapse celá špinavá, mám ji u sebe skoro i v posteli.
Kdy jen tahle nejistota skončí? Snad ne moc brzy - doufám.
Se svými klienty jednáme v rukavičkách.