Eithne | Obraz Doriana Graye

WILDE, Oscar: Obraz Doriana Graye.Praha: Mladá fronta, 1999. 248 stran.

Oscar Wilde žil v letech 1854-1900. Narodil se v rodině předního očního chirurga a výstřední básnířky. Po studiích přesídlil do Londýna a když pronikl do zdejších uměleckých kruhů, strhl na sebe pozornost svým vtipem a satirickými šlehy proti puritánství viktoriánů. Ve vyšší společnosti vynikl jako přední krasoduch a okouzlující lev salónů.
Za homosexuální vztah k lordu Alfredu Douglasovi stanul v roce 1895 před soudem a byl na dva roky uvězněn. Po svém propuštění odjel pod vymyšleným jménem do Paříže, kde roku 1900 zemřel.
Šťasný princ (The Happy Prince and Other Tales) vyšlo roku 1888. Svůj jediný román, Obraz Doriana Graye (A Picture of Dorian Gray) vydal Oscar Wilde roku 1890. Vrcholu dosáhlo Wildovo umění v satirických hrách, např. v roce 1892 Vějíř lady Windermerové (Lady Windermere's Fan). Nejzdařilejším kusem je Jak je důležité míti Filipa (The Importance of Being Earnest) z roku 1895.

Obsah:
Dorian Gray je nádherný mladík s puncem nevinnosti vepsaným ve tváři, který často stává modelem malíři Basilu Hallwardovi. Jednou je zastihne Basilův přítel lord Henry (Harry), který v Basilem nestřežené chvíli Dorianovi nejen prozradí, jak úžasně působí na ostatní lidi, ale také ho přesvědčí o tom, jak marné je žít život bez rozkoše, dokud nám čas propůjčuje naši mladost. Dorian, omámený těmito slovy, v ateliéru při pohledu na svůj obraz pronese přání, aby on sám směl zůstat navždy mladý a místo něj aby stárnul obraz.
K nelibosti Basila začne lord Henry Doriana vodit do společnosti lidí svého smýšlení a kazit ho, vede ho ke všemu, co by chtěl udělat sám, jen mu na to chybí patřičně nádherná tvář.
Dorian jednoho dne navštíví zapadlé divadlo, kde se zamiluje do představitelky Julie, Sibyly Vaneové. Začne se jí dvořit a jsou spolu krátce šťastní. Když si Sibyla uvědomí svoji lásku, začne špatně hrát, neboť její talent pocházel z touhy milovat, kterou její role do té doby naplňovaly. Když ale Dorian vidí její špatný výkon, prohlásí, že jím zabila jeho lásku, a opustí ji. Sibyla se otráví.
Ten večer Dorian poprvé zpozoruje, že se jeho portrét proměnil, že mu přibyly kruté vrásky kolem úst. Uvědomí si, co se děje, a obraz zamkne do nepoužívané místnosti, aby se nikdo nedozvěděl pravdu.
A hřeší dál, dlouhých osmnáct let.
Jednoho večera ho navštíví Basil Hallward, se kterým se Dorian už téměř přestal stýkat. Donutí ho vyslechnout všechny drby a strašlivé zvěsti, které se o něm šíří, a chce vědět, co je pravda, chce vědět, zda je opravdu Dorianova duše tak špatná, jak se tvrdí. Je to nesmysl, hříchy by se mu přece vepsaly do tváře - a tu má Dorian Gray stále stejnou, nádhernou a nevinnou. Dorian, skoro šílený slovy o duši, se rozhodne Basilovi ukázat obraz, který kdysi namaloval. Basil se při pohledu na něj zděsí a prohlásí, že Dorian musí být ještě zvrhlejší a horší, než se o něm tvrdí, jestli obraz skutečně zobrazuje jeho duši. Dorian v záchvatu ukřivděnosti, strachu a šílenství Basila zabije. O tělo se postará jeho bývalý přítel chemik, kterého k tomu Dorian donutí vydíráním a který se brzy poté zabije.
Po vraždě Dorian ztratí svůj klid. Vydá se do opiového doupěte, aby uklidnil své nervy, na ulici ho ale dopadne bratr Sibyly Vaneové, který mu přísahal pomstu. Dorian ho přesvědčí, že je přece mnohem mladší než muž, po kterém on jde, a unikne mu. Stará žena, která nikdy Dorianovi neodpustila, že ji zneuctil, řekne ale Sibylinu bratrovi pravdu a ten se znovu vydá Doriana pronásledovat. Je však omylem zabit na honu, kde je přítomen i Dorian.
Ten se rozhodne žít lepší život a dívku, se kterou se stýkal a která se mu líbila, opustí bez toho, aby ji zneuctil. Těší se, že na obrazu vymizí za tento skutek některé kruté rysy, je ale zděšen, když z výrazu tváře portrétu pozná, že to udělal z vypočítavosti, aby se cítil velkodušnějším a lepším. V náhlém popudu mysli obraz probodne dýkou.
Sluhové najdou neporušený obraz mladého a nevinného Doriana Graye a odpudivého starce s dýkou v srdci, kterého až podle prstenů identifikují jako svého pána.

Forma
Román je vyprávěný autorským vypravěčem ve třetí osobě, soustřeďuje se na Doriana Graye, ačkoliv je kapitola věnovaná i prožitkům Sibyly Vaneové. Je dělený do dvaceti kapitol bez názvu, které oddělují jednotlivá období a často charakterizují duševní změnu svého protagonisty.

Dojem na mě román udělal obrovský. Nejpodivuhodnější postavou se mi v něm jeví lord Henry, ve kterém se Oscar Wilde do jisté míry seberealizoval - vložil mu do úst tolik vět sofizujících o smyslu života, ceně krásy a o bezcennosti myšlení, až se tají dech. Je skutečně nemožné najít stránku, na které by lord Henry mluvil a ta promluva nebyla něčím výjimečná, aby nebyla dost dobrá na ocitování.
Román je hodně odvážný. Bylo v něm tisíce možností na dobrý konec, skutečně nebylo nic jednoduššího, než aby se Dorian dokázal polepšit a aby se obraz znovu znevinnil, tak to ale neskončilo. I tohle mě při čtení udivovalo, ačkoliv největší cenu skutečně hledám v jednotlivých promluvách lorda Henryho, neboť to jsou právě ony, které celé dění posunují dál.
Skutečně se mi tahle knížka líbila, dala mi hodně látky k rozvažování. Nejde přímo o změnu paradigmatu, jen o náhled života z jiného úhlu, příjemnějšího, přesto takového, jaký by začal být nesmírně nepříjemným, setrval-li by v něm člověk příliš dlouho.

Ukázky:

"Jak je to smutné!" šeptal Dorian Gray, stále upíraje oči na svůj portrét. "Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný. Ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý. Nikdy nebude starší než v tomto pamětihodném červnovém dni... Kdyby to tak mohlo být opačně! Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout kdyby mohl ten obraz! Za to - za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši."
(s. 33)

Lord Henry vzhlédl k panu Erskinovi. "Lidstvo bere samo sebe příliš vážně. To je základní hřích světa. Kdyby se byl jeskynní člověk uměl smát, byla by se historie vyvíjela docela jinak."
"Vy dovedete člověka opravdu utěšit," zatrylkovala vévodkyně. "Mám vždycky tuze provinilý pocit, když přijdu na návštěvu k vaší tetě, protože já se o ty chudinské čtvrti vůbec nezajímám. Ale teď se jí budu moci podívat do tváře a nebudu se muset červenat."
"Ženám to sluší, když se červenají," poznamenal lord Henry.
"Jen když jsou mladé," odvětila. "Když se červená taková stařena jako já, je to tuze špatné znamení. Ach, lorde Henry, nemohl byste mi poradit, jak znovu omládnout?"
Lord Henry okamžik přemýšlel. "Vzpomínáte si na nějakou velikánskou chybu, kterou jste udělala v mladém věku, vévodkyně?" zeptal se, dívaje se na ni přes stůl.
"Na spoustu, bohužel!"
"Tak je všechny udělejte znova," řekl vážně. "Kdo chce získat zpátky mládí, ať prostě zopakuje všechny své pošetilosti."
(s. 49/50)

"Já bych řekl, že všechno, oč nás požádají, nám už napřed daly," zašeptal chlapec vážně. "Tvoří v nás lásku. Mají tedy právo žádat ji zpátky."
"To je úplná pravda, Doriane," souhlasil Hallward.
"Nikdy nic není úplná pravda," řekl lord Henry.
"Tohle je," přerušil ho Dorian. "Musíte připustit, Harry, že ženy dávají mužům to nejryzejší zlato svých životů."
"Možná," vzdychl lord Henry, "ale neustále je chtějí zpátky v těch nejmenších drobných. To je ta potíž. Ženy, jak to jednou definoval jakýsi chytrý Francouz, v nás probouzejí touhu vytvářet veledíla, ale pořád nám zabraňují je uskutečnit."
(s. 90)

"Co byste řekl, Harry, kdybych se vám přiznal, že jsem Basila zavraždil já?" řekl mladší muž. A zahleděl se po těch slovech napjatě na lorda Henryho.
"Řekl bych, kamaráde, že se nutíte do role, která vám nesedí. Každý zločin je vulgární, stejně jako každá vulgárnost je zločin. Spáchat zločin, k tomu vy nemáte předpoklady, Doriane. Je mi líto, jestli tímhle tvrzením zraňuji vaši ješitnost, ale ujišťuji vás, že je to pravda. Zločin patří výhradně k nižším vrstvám. Já je za to ani v nejmenším nekárám. Dovedu si představit, že zločin pro ně znamená to, co pro nás znamená umění: prostě způsob, jak si opatřit obyčejné vzrušení."
"Způsob, jak si opatřit vzrušení? Tak vy si myslíte, že člověk, který jednou spáchal vraždu, může se třeba téhož zločinu dopustit znovu? To mi neříkejte."
"Ach, cokoli se změní v rozkoš, když to děláme příliš často," zvolal se smíchem lord Henry. "To je jedno z nejzávažnějších tajemství života. Řekl bych však, že vražda je vždycky přehmat. Člověk by neměl dělat nic, o čem nemůže rozprávět po večeři. ..."
(s. 235)