Samozřejmě je to odporný exhibicionismus, egoismus a chlubismus, co tady teď píšu. Pokud o mně nesmýšlíte v kontextu geniálních géniů moderní doby, snad ani raději nečtěte dál. Zničila bych vám vaše iluze, že mi vidíte na paty. Protože jsem hustohustě hustá! 8-)
Kdysi dávno mi bylo čtrnáct a propadala jsem dojmu, že nic neumím. Což nebylo daleko od pravdy, ale narozdíl ode dneška jsem si to tehdy ještě připouštěla.
Rozhodla jsem se tehdy, že si dokážu, že alespoň v něčem vynikám - v psaní. Psala jsem ráda, hodně, bravurní pravopis, jedničky ze slohovek, spousta chvály od učitelek, protě hvězda, hvězda.
Poslala jsem dvě své povídky do dvou různých soutěží.
Když jsem se umístila v jedné až za polovinou a v druhé nedaleko konce, mé ego utrpělo těžkou ránu a já se cítila opravdu ukřivděně a zneuznaně.
Ty povídky byly děsné, hluboce se za ně stydím, nemám odvahu si je znovu přečíst. Dneska nechápu, kdo mohl poslat horší.
Rok poté mi bylo patnáct a řekla jsem si, kruci, mezi dospělými jsem se neumístila, ale vzdát se kvůli tomu svého snu napsat po VŠ knihu se nehodlám!
A tak jsem prohledala internet a našla si soutěž pro mládež do 19 let. Voda pro můj mlýn! Ona soutěž se jmenovala O loutnu barda Marigolda.
Hnedka jsem tam poslala svoji nejlepší práci, která se mi opravdu líbila: Bílá víla.
Ta povídka, pěkně prosím, obsadila první místo v kategorii pohádka a zároveň se tak ocitlo mé jméno v prodejné knížce, sborníku soutěže Stíny věcí.
Start mé pisatelské kariéry. Od té doby už jsem si nikdy a nikým nenechala vzít, že umím psát.
V šestnácti jsem do té samé soutěže poslala další povídku, Příběh větru.
Už když jsem ji posílala, jsem věděla, že je mnohem horší než dílo loňské, a dle očekávání jsem se neumístila. Přesto jsem ale prošla výběrem do sborníku. Potěšilo mě to převelice.
V sedmnácti jsem do soutěže poslala Kocourka.
Povídku, kterou mám ráda, ačkoliv vím, že nedosahuje nijak zářných kvalit. Pro mě se ale stala dost osobní, ačkoliv se mnou nemá dějově nic společného. Nevím, proč tomu tak je, ale mám ji ráda dodnes.
Opět jsem se neumístila, ale opět jsem prošla do sborníku. Hurá hurá. On je opravdu dobrý pocit, když se vám v knihovně hromadí knížky, ve kterých je vepsané i vaše jméno.
Rok poté jsem posílala další povídku, Hrát si na boha.
Protože mám narozeniny v době uzávěrky soutěže, posílala jsem to sice ještě v době, kdy jsem do open kategorie nad 19 let (pro všechny starší) nepatřila, ale byla jsem tam zařazena. Skončila jsem druhá.
Tuto povídku dodnes považuji za svoji nejzdařilejší práci.
Neb šlo o open kategorii, kde už je konkurence přece jen větší než mezi pubertálními výrostky (počítám do nich i své minulé já, to není povyšování! :-D), udělalo mi druhé místo neskutečnou radost.
Druhá? Mezi dospělými?
Euforie.
Rok poté, letos, jsem posílala povídku Řád.
Byla to znouzectnost, protože jsem nic jiného za uplynulý rok nenapsala. Povídka je vpravdě děsivá a nelíbí se mi tak, jak bych ráda.
Možná proto mě zklamalo, že jsem skončila v open kategorii první.
Dodnes jsem trpěla iluzí, že konkurence za něco stojí. Že má umístění něco znamenají. Tak po dnešku si to, pěkně prosím, už nemyslím. První místo?
Že se kvůli tomu cítím tak mizerně překvapilo i mě. Pak se vyznejte v babách, žejo! :-D
Došlo prý přes třicet prací, z toho přes polovinu psali autoři starší devatenácti let. Do open kategorie jsou zařazovány ale práce všechny, i mladších autorů. Z třiceti lidí... dnešek mi vzal iluze. Budu se muset poohlédnout po jiné soutěži a konečně se vyrovnat s krutou realitou, že ani spisovatelsky neoplývám kdovíjakým géniem.
Ale je to škoda.
A tu knížku stejně jednou napíšu! :-D
(Taky letos pošlu něco do Čapka a umístím se před Sargo. Štve mě, že píše líp než já. Já zase ale píšu rychleji 8-))
(Líbí se mi také marigoldí řazení do kategorií. První rok jsem poslala povídku do kategorie fantasy a přeřadili mi ji po pohádky. Druhý a třetí rok mi ji nechali ve fantasy. Čtvrtý rok ji přeřadili do sci-fi. Letos jsem se našla v kategorii hororu. Ti už opravdu nevědí, co by roupama :-D)
(Loni mě taky naštvali - posláno bez chyb, vždyť soutěžní povídky ani korekturami neprocházejí. A tak jediné, co v celé sbírce opravili, byl název mé povídky, grr. Měla jsem tam poutavé "Hrát si na boha", kteréžto bylo změněno na "Hrát si na Boha". No nekopli byste je? :-D)