Před třiceti dny tu byl počátek - a teď je najednou konec. Již žádné paranoidní ohlížení v tramvajích, konec nepozornosti při volejbale, kdy roztržitě stále sledujete okna, místo abyste hlídali míč. Konec, klid. A žiju.
Zase za rok.
Letošní bilance? 287 mafiánů zpočátku, 78 přežilo; zemřelo jich 209.
Nyní se mohu už volně vyjádřit, jak můj lov probíhal. Měla jsem lovit jistého Kryštofa K. Je to základoškolák, dvakrát týdně končí ve dvě, jinak má odpoledne tělocvik. Nic víc o sobě do karty nevyplnil; víkendy slíbil upřesňovat na netovém fóru.
Na fóru se ovšem ozval třikrát: první víkend hry mi oznámil, že místo v Praze bude v Kladně, podruhé mi oznámil, že zatahuje tělák a bude se flákat doma a potřetí se omluvil, že nemohl na net a že už psát bude. Jinak - ani čárka.
Nekomunikující oběť je pěkně napytel. Snažila jsem se ho vybízet k nějakému popisu prostřednictvím už mrtvé kamarádky (aby nevěděl, kdo ho loví), na což ovšem nereagoval. Několikrát jsem kvůli němu zmokla, několikrát vstávala v pět (a jednou před pátou), zatáhla jsem kvůli němu ze zoufalství jednu přednášku. Nic.
Nakonec jsem rezignovala. Bohužel, tento stagnující a nehrající (ani on nikoho neulovil) Kryštof mi zkazil hru.
Kryštof, seznamte se
A co já, jak jsem já byla lovena?
Už zpočátku - jak jinak - nastal problém. Z PedF jsme šly do Mafie tři - já, Jíťa a Eliška. Ani jedna z holek ale nemohly na počáteční registraci a tak jsem se uvolila, že jim vezmu karty obětí. Samozřejmě, ký to div, že z 288 možných jsem doručovala na kartě oběti sebe.
Jitku znám dobře, Elišce jsem jen upravovala na počítači pro účely Mafie fotku a s mou pamětí na obličeje jsem její podobu neudržela ani deset minut poté. Když jsem tedy dostala pro holky dvě karty, z nichž jedna byla psaná na mě, okamžitě jsem smazala maily s Eliščinou fotkou a dávala si pozor, abych se nepodívala na lístek a nezjistila, která z nich má lovit mě. Když mi pak ale padl pohled na poklopený průhledný papír, věděla jsem, že jsem prohrála, protože jím prosvítalo ID mé a Eliščino.
Sice jsem byla proto nerada, že mě to ochudilo o pocit nejistoty, ale zase jsem si oddechla, protože narozdíl od Jitky nemám s Eliškou žádné společné předměty.
Na fóru jsem hlásila každý svůj krok, levá rukavička se mi napevno zabydlela v bundě (a pravá, přebudovaná na levou, v kalhotech) a já se neodvažovala v tramvajích číst. Co mi Eliška po hře vyprávěla, snažila se a měla pekelnou smůlu. Před aulou, kde jsme se střídaly v předmětech, po mé němčině, po volejbale. Zkoušela to, až rezignovala. Je mi to trochu líto - byla bych raději ulovená, jen abych něco (cokoliv!) z téhle hry měla.
Předměty denní potřeby řadového mafiána. Jen ten křížek je z áfter od jedné z mrtvol ;o)
Nu nic. Přišel den poslední a pomalu minul.
Nadešel den after party. Před sportbarem, v jehož velmi útulném sklepení se sraz konal, jsem si dala sraz se svojí vražedkyní (a nepoznala jsem ji od pohledu - má vizuální paměť selhala na sto procent). Je to fajn osůbka, rozhodně to není typ masového vraha. Možná právě proto jsem přežila, kdož ví?
Na začátku srazu přišly mrtvoly se svíčkama, odříkaly Otčenáš a svalily se na zem mrtvé. Potom přišlo vyhlášení nejúspěšnějších mordýřů. Nej nej člověk zabil 10 lidí a přežil. Pak byli tři mrtví chudáci, kteří zabili 7 lidí, leč sami zemřeli, jeden s šesti zářezy přežil a jeden ne. Z pěti pětinásobných vrahů zemřel jen jeden. Dál už toho bylo moc :o)
Vyhlašování výsledků orgomafiosem Donem Andreasem
Na áfter to bylo fajné, zase jsem potkala lidi, které jsem znala, přihlásil se ke mně jeden člověk, kterého jsem sice matně znala, ale velmi moudře jsem se zeptala hned na začátku, kdo že je (komínář :o)), a pozvala jsem svoji vražedkyni na džus.
A áno, zjistila jsem, že imidž mafiána má taky něco do sebe. Zahrabala jsem ve skříni a našla černou krátkou sukni; k černému saku a tílku a botám na podpatku už nebylo daleko. Na áfter jsem si v tom připadala velmi patřičně... a vím, že si to na sebe vezmu zase až za rok ;o)