Co že mají ti dva společného? Hovno na dně, přece. Kdybych tam přidala Hanče, můžu to jít ještě napsat někam na stěnu záchodku.
...tím chci říct, že zkouška byla velmi inspirativní :)
Dějiny literatury V. - 17.5.2011 8:30 1
(ústní zkouška, neoficiálně druhý pokus)
Minule mě vyrazili kvůli seznamu četby - a jak mi na Facebooku obratem poradila spolužačka, taky kvůli tomu, že jsem si vzala lodičky bez podpatku. Svůj přístup ke zkoušce jsem tedy radikálně přehodnotila a, světe div se, slavila jsem úspěch.
bez podpatků ⇒ s podpatky
s kontaktními čočkami ⇒ s brýlemi
v modré košili ⇒ ve vědecky černé
se seznamem knih, které jsem četla ⇒ se seznamem knih, které jsem nikdy neviděla
se slušnými znalostmi ⇒ se znalostmi udrženými z předchozího týdne
sebevědomá ⇒ s pocitem beznaděje
Otázky se losovaly z průhledných euroobalů, natisknuté na papírky. Tentokrát už jsem neodvracela slušně svůj zrak mimo, když jsem losovala, protože jsem chtěla stejně skvělé otázky, jako jsem měla minule. Fungovalo to:
2. Avantgarda: různá vymezení pojmu, hlavní umělecké směry pod něj řazené, antisecesní poetika a estetika
22. Básničtí solitéři v poezii 50. let (Hrubín, Holan, Skácel, Kundera, Seifert, Mikulášek), základní rysy jejich poetiky
K solitérům sice žádný velký vztah nemám, ale zaměřila jsem se na ně poté, co z nich vyhodili kamarádku.
Moje příprava obsáhla sedm papírů. Je sice pravda, že škrábu, když jsem ve stresu, ale rozhodně to díky tomu vypadalo, že mám co říct.
První jsem se šla k doc. Kubíčkovi nechat odzkoušet ze solitérů.
Slyšela jsem předtím, že moc nechce slyšet o kontextu doby, což je jediná věc, kterou umím opravdu spolehlivě, takže jsem to tam na něj vychrlila dřív, než se zmohl na protest. Uvedla jsem to, že bez kontextu událostí v osmačtyřicátém vůbec nedává smysl, proč by tak solitérovali, takže se musím vrátit až do šestačtyřicátého k sjezdu Syndikátu československých spisovatelů... nechal mě a nakonec se taky zaujal, takže jsme si nejprve povídali o zavrhnutí poezie Halase v devětačtyřicátém a o básnících kompromisu, tedy Nezvalovi, Bieblovi a Závadovi. Muhehe.
Začala jsem Seifertem, protože jsem od něj !četla z padesátých let dvě sbírky: Píseň o Viktorce a Maminku. Píseň o Viktorce byla zakázaná, protože zaměňovala lásku ke straně za lásku fyzickou a protože vyjadřovala temné síly života, celkem jsem si tenhle popis užívala, protože to byla asi jediná báseň, která se mi v uplynulém týdnu opravdu líbila. Maminku mě ani nenechal odříkat, že prý vidí, že to umím.
Od Holana jsem měla v seznamu četby uvedené dvě sbírky. (Hned po vstupu do kabinetu na mě totiž doc. Kubíček: "Vy pro mě určitě máte seznam četby, že? Budeme se tvářit, že jste to všechno stihla přečíst..." Pak si ho vzal k sobě, takže jsem si na jednu sbírku na potítku vůbec nevzpomněla, takže jsem ji tam dopisovala ještě v horkém křesle, když doc. Kubíček vedl na potítko další slečnu.) Začala jsem Bolestí, kterou jsem nečetla, ale ve skriptech toho o ní bylo víc, a pokračovala Nocí s Hamletem, kterou jsem nečetla, ale kterou jsem poměrně důkladně googlila a četla z ní útržky na internetu.
Vždycky jsem trochu váhala, jestli mi je literatura na peďáku aspoň v něčem přínosná. Je. Už to vím. Znala jsem základní poetiku autora, znala jsem kontext jeho tvorby a dokázala jsem o jeho dvou sbírkách hovořit natolik přesvědčivě a poučeně, že bych si sama uvěřila, že jsem je četla.
Začala jsem mluvit o Hrubínovi, od kterého jsem Romanci pro křídlovku sice nečetla, ale zato jsem kdysi viděla její černobílé televizní zpracování (bez zvuku, na zmuchlaném pásku a jen do půlky). Tam už jsem začala zadrhávat.
Do kabinetu vešla prof. Mocná, že nemá koho zkoušet, a tak doc. Kubíček velkoryse mávnul, že jsem volná.
Šla jsem na avantgardu.
To byla otázka č.2, tedy jedna z těch, kterou jsem četla zdaleka nejvíckrát. Jen mě zarazilo, když se prof. Mocná zaradovala, že mám v seznamu přečtené četby Weinerův Škleb. Ten patřil k těm, které jsem nečetla a který se mi pořádně nepovedlo ani vygooglit, takže jediná moje znalost o téhle knížce pocházela z lavičky před kabinetem, kdy jsem se na to ptala spolužačky, která mi řekla: "No já to četla, ale já to vůbec nepochopila! To se nedalo číst!"
Uvedla jsem avantgardu a její kontinuitní a diskontinuitní pojetí (střídala jsem "kontinuitní" a "kontinuální" a nevěděla, jak to vlastně má být dobře, a zblbla jsem prof. Mocnou, že už to pak pletla taky) a pak jsem začala charakterizovat všechny ty její -ismy, až jsem se dostala k expresionismu a ke Šklebu. "No já jsem to četla... ale já jsem to moc nepochopila. Vlastně vůbec," začala jsem o knížce váhavě hovořit. "Rozhodně v tom byla cítit ta hrůza z války, určitý chaos a děs... ono to nemá pořáně žádnou jednotnou dějovou linii, jsou to spíš obrázky, které spojuje právě ten děs..." Čekala jsem, kdy plácnu nějakou kravinu, ze které bude jasné, že vůbec netuším, o čem mluvím. Málem se mi to povedlo, to když jsem si až na poslední chvíli uvědomila, že to mám psané v oddílu "próza" a ne "poezie" - asi bych neměla mluvit o neuspořádanosti veršů, že?
Pak mě prof. Mocná zastavila, že ať přejdu rovnou k Nezvalovi, od kterého jsem měla psané v seznamu dvě sbírky. Jednu jsem četla loni, o jedné jsem četla jen teoretickou stať. Moje fabulační schopnosti jsou skvělé.
"Mně to stačí. Index máte tady?"
Šly jsme zpátky do vedlejšího kabinetu, kde se oba zkoušející dohodli, že to bylo u obou za jedna, a tak mám jedničku. Plna dojmů jsem pak vykládala něco čekajícím holkám na chodbě, když se kolem mě vracela prof. Mocná k sobě do kabinetu, poklepala mi na rameno a říkala: "Dobré to bylo!"
A víte, co je nejlepší? Budu ji mít jako předsedkyni poroty u bakalářských státnic, juch!
