Jedny Alpy koncem září.
Ivana zůstala doma s teplotkou, takže jsme jeli jen ve třech: já, Jirka a Honza. Teplotku - nemalou - jsem měla i já, ale po skončení pracovního poměru na základce jsem chtěla ještě někam honem odjet, než nastoupím opět do role studujícího... A koneckonců, přežila jsem.
Ještě před odjezdem jel Jirka kupovat mapu, načež v mapárně nechal průvodce, takže se tam vracel a odjezd se trochu posunul, a cestou jsme se ještě stavovali ve Veselí pro vařič, který tam zůstal, takže jsme dostali od Jirkových rodičů i večeři... ale nakonec jsme už opravdu vážně odjeli.
Ten den jsme to zvládli až na poslední sjezd před Salzburgem, kde jsme zastavili na opuštěné lesní silničce a že tam přespíme. Honza, cele kryt autem, usnul zcela nerušeně a v noci ho probudil pouze jedenkrát výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách. No co, málem jsem tam dostala infarkt...
To bylo totiž tak: Spala jsem vedle Jirky, víc na kraji silnice. Spali jsme na křižovatce s lesní cestou, o které jsem já nevěděla, že je o kus dál zneprůchodněná spadlým stromem, a měla jsem pocit, že tam kolem nás zatáčí každé druhé auto - ona byla ta křižovatka i lehce v zatáčce. Ta auta od nás neprojížděla úplně daleko no a jedno auto zatáčelo a zatáčelo, záře reflektorů, prudké trhnutí volantem, auto vráží do Jirky... vykřikla jsem a skulila se pryč ze svahu, srdce ztuhlé hrůzou.
No jasněže to auto jenom projelo kolem, ale to bylo tak... hrozný!
Tak radši už fakt o těch Taurách
Ráno jsme pokračovali skrz Tauerntunnel (6401 m dlouhý) k chatě Königalm (1667 m. n. m.) a dál až na konec silnice k Waschbergalm, odkud jsme chtěli vyrážet na několikadenní výlet do Nízkých Taur. Auto jsme tam zanechali i s našimi stany a začali stoupat po Arnoweg do sedla Riedingscharte (2274 m. n. m.).
Krajina kolem byla nádherná. Trochu připomínala podzimní Norsko, bylo to žlutozelenočervené, kopečkovaté a hornaté. Minuli jsme malé plísko Boarnlacke a ze sedla bylo vidět Riedingsee.
Podzim v horách
Ve skutečnosti to bylo ještě barevnější
Plísko
Kluci šli vepředu, já se táhla vzádu - a tak celý víkend. Batohy jsme měli skoro prázdné a nádherně lehoučké. Kdyby mi Jirka sebral foťák, možná bych šla rychleji.
Do sedla to trvalo dvě a půl hodiny - byli jsme tam v půl druhé. Chvilku po nás přišla rodinka Moraváků, kteří s sebou měli burčák kupovaný v rakouském Penny - opravdu se dal pít.
Zatímco maminka s oběma dětmi pokračovala přes hřeben dolů, tatínek si ještě sportovně vyběhl na vrchol Weisseck (2711 m. n. m.).
Sedlo
...a ještě výš
My ho pomalu následovali. Příjemně pozvolný terén začal záhy strmě stoupat, pěkně podél propasti. Horkotěžko jsme se pak vyškrábali na vrcholek, který se ukázal být teprve předvrcholkem - dál nás čekal sníh, vápenec, skalky a nakonec holý hřeben.
Nahoře byl kříž a schránka s vrcholovou knížkou a razítkem. Takové příslušenství tu vůbec mají všude, kde se to aspoň trochu hodí.
Pod nohama hřeben
Vedle nás propast
Před námi cílový kříž
A u kříže šarmantní příslušenství
Vrátili jsme se na rozcestí a zamířili do údolí k Sticklerhütte (1752 m. n. m.). Terén klesal prudce a brzy jsme zašli do stínu. Tenhle víkend ale bylo nádherně, teplo a azuro, to člověk v horách hned tak nezažije!
Když mi začala výrazněji stoupat teplota, zabalili jsme to v podivném přístřešku cestou. Jirka se aktivně vrhnul k vaření, ale bohužel i k jídlu a dřív, než stačil z ešusu sníst svoji porci a uvařit další pro mě, přišli dva ochranáři a že prý tu bude ráno hon a že tu nesmíme být a že nás doprovodí do údolí, jen se sbalte, my počkáme. Uá! Scházeli jsme už za tmy, při čelovkách.
Hřebeny z krajů, kde soumrak chodí jindy
Podzimní zlatá
K jejich cti ovšem nutno přiznat, že za tím skutečně byla jen objektivní skutečnost. Potěšili nás nabídkou, že můžeme přespat v jejich lovecké chatě, a my si vymínili, že zůstaneme na zahradě. V obydleném údolí bychom stejně hledali jen těžko něco lepšího... Vevnitř mi pak Jirka dovařil večeři, s čímž mu ochranáři vydatně pomáhali, a přitom se tak pěkně sdružili, že nám Jirka nosil tu dalekohled, tam žrádelní kápézetku a tajdle něco dalšího.
Obloha byla v noci fantasticky jasná.
Dopoledne jsme vyrazili proti proudu řeky Mur k jejímu nedalekému prameni a dál na Albertsbiwak (2420 m. n. m.). Údolí, kterým jsme podle říčky šli, bylo hrozně podzimní a hrozně krásné. Trefili jsme ale akorát sobotu, takže jsme tam ani zdaleka nebyli sami.
Pramen řeky Mur - právě pod tou skalkou, kde stojím
Od pramene začala cesta víc stoupat a k bivaku to byl docela záhul - navíc bylo neskutečné vedro, jak jsme byli nízko. Bivak nám způsobená příkoří ovšem plně vynahradil, protože byl vybavený šesti postelemi se sladěným povlečením, jídlením stolem a nepitnou vodou z kohoutku.
Naobědvali jsme se tam a pak - už ani nevím proč s batohy - jsme vyrazili přes sedlo Schmalzscharte (2444 m. n. m.). Chata stojí asi třicet metrů pod sedlem a přes sedlo jsou nádherně vidět Unterer (2221 m. n. m.) a Oberer (2339 m. n. m.) Schwarzsee, které ve stínu hor mají skutečně černou barvu.
Jezera a za nimi naše sedlo
Přehoupli jsme se přes sedlo a s pevným odhodláním dobýt Weinschnabel (2754 m. n. m.) jsme hodně sklesali a nebezpečně se přiblížili k řetězům a kramlím. Zajištěných bylo asi 20 metrů a pak ještě dva další úseky, ale Honza se zasekl už na tom prvním a s řečmi o pudu sebezáchovy, o nechuti umírat v tak nízkém věku a o nesčetných možnostech trekovat kolem Albertsbiwaku to otočil a šel zpátky. My pokračovali dál.
První klesání, také zajištěné řetězy. Tudy jsme šli ještě všichni.
Dál jsme šli po suťovisku z obřích balvanů a pak jsme se konečně odhodlali na hřebínku před samotných výstupem nechat bágly báglama a jít nalehko jen s mikinami, foťákem a sušenkami.
Dál se pro velký úspěch k suti přidala i sněhová pole, takže jsme si oba mnohokrát nabrali do pohor.
Weinschnabel je ten vršek vpravo, myslím
Po sněhu nahoru
Po sněhu dolů
Já dolezla jen na sedlo těsně pod vrcholem. Výhled na hřeben mě mírně řečeno zklamal, takže jsme se společně vyfotili, pustili žilou sušenkám a dohodli se na srazu o kousek níž u rozcestníku (protože tam nehrozily stíny od zapadajícího slunce tolik akutně). Podle fotek jsem skutečně o nic nepřišla - výhled na jih jsem už viděla a západ byl vpodvečer poněkud protisluncovatý a zamžený. Kdo by to byl řekl?
Joj, to je výhled!
Výhled na jinou stranu
Slunce brzy zapadlo a začalo se kvapem stmívat, i když jsme čelovky vytáhli až za posledními řetězy. Pak jsme zaslechli kroky - Honza nám vyrazil naproti a velmi obětavě mi na poslední megastoupák vzal batoh. Po tmě to bylo pěkně atmosférické.
Před chatou nebylo moc místa, takže si venku lehl jen Honza a my si zalezli do peřin. Bylo by to úplně dokonalé, kdyby se setměním nepřestala téct voda - na vařiči jsem roztavila tři ešusy sněhu a akorát tím dorazila naši 100g bombu.
Soumrak
Další den nás čekala pekelná cesta Tauernhöhenweg sutí po úbočí kotliny. Minuli jsme několik vrcholků, z nichž u některých jsme si i vylezli ke křížům, a došli jsme na sedlo Murtörl, odkud už byla cesta mnohem, mnohem rozumnější.
Ohlédnutí do suti k Albertsbiwaku (nad skálou s pramenem potoka)
Jezírek i pseudojezírek bylo cestou spoustu
Kříž na vršku Mureck
Výhled přes některé ze sedel
Podzimně zvlněný terén
Tam někam jsme asi na konci šli
Königalm v dohledu
Po hliněné cestičce jsme došli až na Nebelkarscharte (2453 m. n. m.) a ze sedla kolmo dolů k vodopádu. Tam vedly velmi civilizované řetězy, že dokonce ani Honza příliš neprotestoval, a po v mapě neznačené cestě jsme se už vrátili k autu v Königalmu. Před čtvrtou jsme vyjeli a v deset byli doma.
Výlet byl fajn, hory a podzim se postaraly o příjemný zážitek velice svědomitě.
(Fotky jsme fotili s Jirkou jeho foťákem.)