Čtenářská reflexe.
Kniha vyšla poprvé v roce 1915.
Mým prvním dojmem po dočtení Spoonriverské anthologie byla fascinace. Edgar Lee Masters se pokusil vytvořit velký archiv lidské zkušenosti a skutečně - slovo, které mi po celou dobu četby dotíralo na mysl, znělo: kronika. Autorovi se tímto cyklem epitafů podařilo sestavit kroniku uzavřených lidských osudů jednoho města, osudů, které jsou se sebou vzájemně provázány, a to často dost krutým způsobem.
Spoonriverská anthologie se snaží působit realisticky. Není pesimistická a cituplná a rozhodně není ani optimistická, přesto ukazuje většinu lidí ve špatném světle. Často s motivací, proč se stalo z člověka to, co se z něj stalo, často také bez ní, jen že takový zkrátka byl, celý soubor působí ovšem až depresivně. "Krutá realita" jsou slova, která by snad vystihla nejlépe můj názor na to, čím se antologie vlastně zabývá.
Autor neměl ideály a také s nimi nepracoval. Sbírka zachycuje společnost v jejím rozkladu, v pokrytecké mravní svázanosti, kterou všichni ctí navenek, ale nikdo ji nenosí v sobě. Většina ženských epitafů popisuje zálety, nenaplněné lásky a duševní nevěry, umírání při potratech. Mužské epitafy mluví často o opilcích a ztroskotancích, o surovcích, vrazích, o zkorumpovaných úřednících. Málokdo je tam vylíčený jako dobrý člověk a když už někdo je dobrý člověk, je postižen jinak - vlastnostmi či chováním svých dětí, tělesnou vadou, předčasnou smrtí.
Když už je někdo vylíčený jako dobrý člověk ve vnímání jiných, sám to svým epitafem rozmělní nebo popře: Chodil jsem ulicemi nahoru a dolů, - tam a zpět ve dne i v noci, - po všechny noční hodiny jsem pečoval o nemocné - chudé. - A víte proč? - Žena mě nenáviděla, syn zmizel do horoucích pekel. - Obrátil jsem se k lidem a vyléval svou vroucí - lásku na ně. (Doktor Hill, s. 55)
Při četbě epitafů jsem získala pocit, jako by se postavy Mastersova cyklu rodily s geneticky zakódovaným poselstvím: 'budeš špatný', a které by jen ojediněle výchova nebo tlak okolností mohl změnit na dobrého člověka, který je svým způsobem troskou.
Mohu říct, že ačkoliv antologie není prvoplánově pocitová, zapůsobila na mě hluboce. Ani zdaleka se nepotvrdila má prvotní domněnka, že jednotlivé monology prolistuji, přečtu si některé a jiné ne, že budu mít aktuální čtenářský zážitek na tento týden a tento seminář a že za týden zapomenu, že jsem knihu držela v ruce. Edgar Lee Masters provázal většinu osudů s ostatními, což mě nejen nutilo číst popořadě, ale mnohdy se vracet, číst jiné epitafy znovu, spojovat si a toužit mít při ruce graf, čí osud se týkal čího (a jak).
Některé epitafy byly napsány, aby ukázaly pohled na osud jiného člověka z druhé strany - nemluví o svém životě, mluví o životě toho druhého (např. Paní Meyersová, s. 48, o epitafu Doktor Meyers, s. 47). Naopak jiné, u kterých by to bylo nejvíce očekávatelné a žádané, se věnují jen a zcela sobě a o těch, jejichž život poznamenali, nemluví vůbec (např. "Kudla" Weldy, s. 49, kvůli kterému zemřela Minerva Jonesová, s. 45, jejíž osud poznamenal několik dalších epitafů). Autorovo kombinování jednotlivých osudů často bourá čtenářské předpoklady.
Autorova možnost provázání jednotlivých osudů a možnost nahlížení problémů společnosti a jednotlivců z více úhlů dala vzniknout konfliktům, které čtenářovi předkládá a nijak neřeší. Hádka v epitafech Albert Schirding (s. 123) a Jonas Keene (s. 124) se zabývá otázkou, zda je horší mít úspěšné děti, které překonají stín svého rodiče, který jich už náhle není hoden, nebo mít děti budižkničemy, které v životě nic nedokázaly. Čtenáři, přemýšlej sám!
Edgar Lee Masters předkládá mnohá témata, často i pro dnešní dobu tabuizovaná, ale neříká, jak by se měla pojmout jinak, jen ukazuje, jak je pojímá tradiční společnost počátku dvacátého století.
Spoonriverská anthologie na mě rozhodně zapůsobila. Její syrový a pragmatický styl mi jistým způsobem učaroval - je až něco zvráceného dívat se prostřednictvím básnických monologů lidem přes rameno a za zády hodnotit jejich život vyjádřený několika verši.
Edgar Lee Masters
Ukázky:
MINERVA JONESOVÁ (s. 45)
Jsem Minerva, místní básnířka,
holomci z ulice na mne hulákali a posmívali se
mé tloušťce, šilhavosti a kachní chůzi,
tím víc, když se mne "Kudla" Weldy
zmocnil po strašlivé honbě.
Nechal mě osudu z rukou doktora Meyerse.
Ponořila jsem se do smrti a tuhla od pat vzhůru,
jako když vchází hloub a hloub do ledového proudu.
Dojde někdo do redakce městských novin
a sebere v knížku verše, jež jsem tam psala?
Tolik žízně ve mně bylo po lásce!
Tolik hladu ve mně bylo po životě!
DOKTOR MEYERS (s. 47)
Nikdo z mužů, nanejvýš doktor Hill,
nedělal pro lidi v městě víc než já.
Všichni slabí, chromí, líní,
všichni, kdo nemohli platit, hrnuli se ke mně.
Já byl ten dobrosrdečný, vlídný doktor Meyers.
Byl jsem zdráv, šťasten, měl slušné jmění,
požehnán ženou, která mně rozuměla, děti mi vyrostly,
všechny se oženily nebo vdaly a vede se jim dobře,
a pak, jednou večer, básnířka Minerva
přišla ke mně s nářkem.
Chtěl jsem jí pomoci - zemřela -
obžalovali mě, zneuctili v novinách,
mé ženě to zlomilo srdce a umřela.
A mne dodělal zápal plic.
PANÍ MEYERSOVÁ (s. 48)
Až do smrti prohlašoval,
že noviny v té věci hanebně lhaly,
že nebyl vinen Minerviným zneuctěním,
ale chtěl jí jen poskytnout pomoc.
Ubožák, tolik podlehl hříchu, nechápal,
že pouhým poskytnutím pomoci, jak tomu říkal,
porušil zákony lidské i boží.
Kdo tudy jdete, pomněte dávné napomenutí:
Chcete-li dny své prožít v příjemnosti,
chcete-li po všech cestách mír,
milujte Boha a dbejte přikázání jeho.
"KUDLA" WELDY (s. 49)
Když mě v církvi omilostnili a usadil jsem se,
dostal jsem rachotu v konservárně
a každé ráno plnil
petrolejem nádrž na nádvoří,
z které se krmily výhně pod kůlnami
na rozpalování letovacích želez.
Pořád jsem šplhal po rozviklaném žebříku
a tahal vědra s hořlavinou.
Jednou ráno jsem stál nahoře a naléval,
vzduch se náhle ztišil, pak se všechno zvedlo,
já vyletěl vzhůru výbuchem nádrže
a dopadl s oběma nohama přeraženýma,
s očima usmaženýma jak dvě připražená vejce.
Někdo nechal jednu výheň dokořán
a něco vcuclo plamen do nádrže.
Okresní soudce řekl, ať to udělal kdo chtěl,
byl to tvůj parťák, a podle práva
mi nemusel dát syn starého Rhodese ani cent.
Seděl jsem tam na lavici svědků docela slepý
jako houslista Jack a pořád jsem říkal:
"Já ho vůbec neznal".
NELLIE CLARKOVÁ (s. 86)
Bylo mi teprv osm let;
než jsem vyrostla a pochopila, co to znamená,
neměla jsem pro to slov, jen jsem věděla,
že mě to zděsilo, a řekla jsem to matce;
otec vzal potom pistoli
a byl by zabil Charlieho - bylo mu patnáct
a byl už dost velký - nebýt jeho matky.
Přesto ta příhoda ve mně ulpěla.
Avšak muž, pětatřicetiletý vdovec, který byl krátce v městě
a jenž si mne vzal, o tom nikdy neslyšel,
až dva roky po naší svatbě.
Rozhodl se, že byl podveden,
a celé město mu dalo za pravdu, že jsem nebyla poctivá.
Nu a pak ode mne odešel a já, zimu na to,
zemřela.