Nechtěla jsem mít tři zkoušky v jednom týdnu a už vůbec ne TYHLE tři zkoušky. Co se dá dělat.
Chtěla jsem se na ně aspoň pořádně učit. Ale...
Vždycky si někomu postěžuju, že jsem se pořádně nevyspala nebo jak mě nebaví se učit, a dostane se mi odpovědi, že to je průměrná délka spánku klasické maminy s děckem a že nebavit mě teprve začnou věci, až se budu starat o domácnost a dítě. Upřímně takovéhle odpovědi nesnáším. Nejde mi o politování, prostě chci jenom vyslovit to "jsem chudák", ono mě to nakopne a je to; nechci poslouchat "to ale já..."
Takže až to řeknu, neargumentujte těmito slovy. Zkuste alespoň najít jinou úvodní frázi ;-)
Sobota
Konečně jsem dodělala přípravu na angličtinu. Prolítnu si to večer před zkouškou, potom v tramvaji a na trojku by to snad mělo být. Snad.
Je kolem jedné v noci, i otevřu si v pokoji okno, vypnu topení, přesadím bráchu na židli, která skoro nevrže. Chci spát.
Není to množstvím kofeinu ani rozhozeným biorytmem, že nemůžu usnout. S usínáním jsem problémy měla vždycky a pravděpodobně i vždycky mít budu. V pokoji je světlo z bratrova monitoru, ozývá se klikání myši, ťukání klávesnice a v načítacích chvílích chrastění hlavolamu. Okno je zavřené ve chvíli, kdy si vylezu na palandu, protože je tu přece zima.
Svádím úporný verbální bratrovražedný souboj a nakonec podléhám. Ležím v posteli, civím do stropu a čekám, až se brácha uráčí jít spát.
Ve tři usíná on. V půl čtvrté já.
Neděle
Celý den, který konečně mohu věnovat německé morfologii. Vstávám na devátou a plně využívám času, kdy brácha ještě spí a já mám klid.
Situace se obrátí kolem poledního. Ač má na sobě bratřík sluchátka, Futuramu z nich pohodlně slyším i já. Kromě toho: smích. Šílený, fanatický, hýkavý, odporný smích. Zuřím.
Slovní přestřelka mě definitivně znechutí a já se odcházím učit k rodičům do ložnice. Nemám tam e-slovník a není tam stůl, ale lepší než nic. Brácha usuzuje, že už nemusí mít sluchátka, a Futuramu si pouští nahlas. Přes chabé stěny panelového jádra slyším každé slovo. Zuřím.
Jsem zoufalá. Zbytek dne civím do Papírů a Knihy a nepodaří se mi naučit nic.
Brácha jede večer po dalším boji za přítelkou. Málem se rozplynu štěstím.
Večer se seberu a jedu na beach. Jsme čtyři a beach mi dodá energii neuvěřitelným způsobem. Dvě hodiny na hřišti mě naprosto zničí a zaplaví adrenalinem a je to přesně to světlo, které na konci každého týdne potřebuju.
Končíme o půlnoci. Akorát stíhám druhý noční domů, vracím se po jedné. Krátce se rozmýšlím, jestli se budu učit přes noc nebo ne, a nakonec si jdu lehnout.
Po půl hodině vstanu a zalezu si do sprchy, abych po noční jízdě domů rozmrzla. Moc dobře vím, že to udělat musím, ale už je mým zvykem zkoušet, jestli tentokrát...? Ne. Ani tentokrát ne. Když se odněkud vrátím vymrzlá, musím se vyhřát sprchou. Jinak neusnu.
Vylezu z koupeny a jdu si lehnout. Protože mi pořád není dost teplo, nechám topení slabě topit a otvírám jen jedno okno.
Po půl hodině vstanu a jdu vypnout topení a otevřít i druhé okno.
Že to udělám rovnou si slibuju napříště skoro vždycky.
Někdy po půl třetí usínám.
Pondělí
Vstávám v osm a zjišťuji, že má učící kariéra skočnila v p'dachu. Máma zůstává doma, protože se jí s berlemi nechce do práce. Klid na učení? To se příliš přeceňuje.
Zkusmo se zavírám v pokoji a konečně dodělávám německé sloveso, přecházím k adjektivu.
"Přines hrnec z balkónu!" A taky vyndej z myčky, umyj nové nádobí, utři tu prach.
Tluču hlavou do topení a snažím se vše co nejrychleji odbýt. Je mi vynadáno, že jsem uklidila z myčky špinavý hrnec. Jsem děsná!
Morphosyntaktische Subklassen - pořád jsem u adjektiva - čtu asi napětkrát.
RedBull, který jsem si šetřila až na angličtinu, ze které mám v úterý zkoušku, hrdinně pokládá svůj život za vlast už lehce po poledním.
Ze srandy si vyhrožuju, že jestli nedodělám adjektivum do hodiny, sním povinně lžičku syrové kávy.
Po hodině jím lžičku syrové kávy. Myslím, že bych si na to dokázala zvyknout, není to zas tak zlé. Rozhodně mě podobné výhružky nevybičují k většímu výkonu. Znechuceně si další jogurt dochucuji kávou a jdu se zase učit. Tenhle týden mi zdraví odbourá tak, jak se to nepovedlo měsíci a půl v Rusku na čínských polívkách.
Nakonec jsem vyměkla a ač si zbaběle namlouvám, že je to kvůli tomu provětrání... prostě jsem si zaběhla do Billy pro další RedBully. Šest. Byly poslední. Kupovala jsem jen je - prodavačka se podívala na ně, na mě. Asi pocítila vlnu souznění, když prohlásila, že by je taky potřebovala.
Cesta do ochodu a z obchodu mi zvedla náladu a patrně to bude tím, že jsem šla s rozvázanými tkaničkami.
Povzbuzená dalším RedBullem dodělávám adjektivum a příslovce, z wikipedie zpracovávám číslovky a zájmena. Proč to není v Helbig/Bushovi, ze kterého se učit máme a kterážto kniha mi připadá velice schopná, netuším.
Končím v sedm a jdu na angličtinu.
Chtěla jsem s ní sice začít už po poledni... s časovým skluzem už jsem se naštěstí naučila ve svých plánech počítat.
Projedu si gramatiku, načež mě na delší dobu paralyzuje v jakékoliv další činnosti Sargo, kterou potkám na ICQ. Se slovíčky si nakonec musím zalézt do postele a počítač vypnout, jinak bych se nebyla schopná naučit nic.
Slovíčka mám v malíčku po hodince pilného učení. Tedy tu třetinu, kterou jsem se rozhodla naučit a už dřív si ji přepsala na kartičky.
Jdu k počítači, ještě se chvíli vykecávám se Sargo, potom přesvědčeně prohlásím, že neusnu, ale že to jdu zkusit, a jdu spát. A že mě tu má do hodiny znovu.
Proč tenhle článek uveřejňuji v jednu v noci si jistě domyslíte sami :-/
Sargo jsem minula o šest minut a tak se asi vrátím do postele a budu dále zírat do stropu.
Na ústní mě zítra doufám usnout nenechají, ale ta písemná část předtím... jejej.
Takže - teď všichni poslouchejte a pozor na jazyky: Jsem chudák!! ;-)
Obrázek je klikací. Miluju MaFian LiFe! Vřele doporučuji, znám je už všechny dávno nazpaměť ;-)