Ve Žďárských vrších je šestnáct kopců, které mají alespoň osm set metrů. Jsou příjemně blízko u sebe, ale turistická značka vede přes vrchol pouze osmi z nich. Pochod "Neváhej a choď aneb Žďárecké 8istovky " spočíval v dosažení jejich co největšího počtu.
Seznam vrcholů
Měli jsme jet do Alp, jenže předpověď počasí byla nemilosrdná a Ebřík z toho po dlouhých debatách vycouval. Co s prodlouženým víkendem? Největším kandidátem byly Jeseníky nebo nějaké jiné české hory, a to přesně do doby, než jsem na Borovici uveřejňovala tiskovou zprávu o/....
Koncept mě nadchnul. Závod probíhal 28. září do 24 hodin, startovat každý mohl v libovolnou hodinu. Trasu si volili účastníci sami, počet vrcholů, které chtějí zdolat, taky. Na vrcholech byly umístěné orienťácké lampionky a kleštičky, kterými si člověk v kartě procvakl příslušnou kolonku - každé kleštičky měly špendlíky do jiného tvaru, takže se poznalo, co je odkud. Startovné bylo 50 Kč a v cíli člověk dostal plný talíř vynikající domácí bramboračky nebo česnečky, obojí s chlebem, a čaj a dalo se tam za 50 Kč přespat na postelích a byly tam horké sprchy...
...a nadchlo mě to.
Nejkratší spojnice mezi vrcholy, my v reálu mohli nachodit cca 70 km přes 14 vršků
Do Krátké u Sněžné jsme dojeli těsně po jedenácté večer předchozího dne. Autobus to napálil, takže jsme tam byli o dvacet minut dřív, a chalupu, kde byl start, jsme hledali podle předchozího studia Google map - organizátor se svíčkou chtěl jít na zastávku až na čas.
Vstoupili jsme do místnosti, odkud zněl halas a kde bylo překvapivě málo lidí, a říkáme, že jdeme na 8istovky a kdo jsme a pak došlo ke splnění snu každého blogera - jedna ze slečen se na mě podívala a povídala: "Já se musím přiznat, že tě znám, sleduju tvůj blog." Nebyl to nikdo, koho bych znala, nikdo z blogerů, prostě široká veřejnost, zkrátka jsem asi slavná :)
Za domácí přípravu jsem dostala pochvalu - třeba Maďaři mapu neměli, jen GPSku
Startovat jsme chtěli o půlnoci, ale tou dobou pršelo a my, spoléhaje na předpověď počasí hlásící krásné počasí, jsme byli na déšť zoufale nevybavení. Čekali jsme do jedné, kdy konečně déšť ustal. Z tepla místnosti do venkovní zimy a tmy... proč já takové věci vůbec dělám?
Jako první vršek jsme si určili Pohledeckou skálu. Ještě na startu nám bylo řečeno, že je z půlky ve vojenském prostoru a že je tam ostnáč a že ji musíme obejít zprava a ať si dáváme pozor. Od základny byla zhruba 5 km převážně po asfaltu, i vyrazila jsem v sandálech. Ponožky byly na ždímání po prvním kilometru. Bylo sedm stupňů.
A k výbavě...
Mělo být pěkně, a tak jsem si s sebou vzala svoje nejstarší pohorky, které sice protékají při prvních kapkách, ale kotníky drží a pěkně dýchají. Protože ale bylo po dešti, nemohla jsem si pohorky do terénu vzít, aby se mi nepromáčely a já celý zbytek pochodu nešla v mokrých botách, takže jsem potmě a v terénu bez cest chodila v sandálech a ke konci jsem v nich lezla i po mokrých skalách k lampionkům. Normálně bych chodila alespoň s hůlkami, jenže byla zima a já měla ruce v kapsách, aby mi nemrzly. Rukavice jsem s sebou samozřejmě měla, ale lézt pro ně do batohu v takové zimě se mi nechtělo.
Takže zatímco normálně bez zpevněných kotníků a hůlek neudělám mimo město ani krok, tady jsem tak šla prvních šest hodin.
Jirka šel celou dobu v nových běhacích botách. Bylo zajímavé, jak
moc mě rušila jejich červená podrážka, když šel přede mnou. (Moc.)
Zpátky na trasu.
Cesty a odbočky jsme trefili dobře a nakonec jsme dorazili ke skále, matně se strmějící ve světle čelovek. Vylezli jsme na ni, ale ostnatý drát, na kterém měl být lampionek, nikde. Kousek jsme proto popošli - a ejhle, další skála, o poznání větší. Obešli jsme ji a minuli přitom povalený zrezivělý plot, který nás utvrdil v tom, že už jsme správně. Nakonec jsme došli k místu, kudy široká veřejnost nahoru očividně leze, ale zcela určitě pouze za sucha - skála byla naklopená, kluzká a bez chytů na ruce. Chvíli jsme zvažovali, jestli to nahoře může být, ale protože čelovka nahoře nic neodhalila, rozhodli jsme se to zkusit ještě jinde.
Jirka měl s sebou na mobilu GPSku, kterou jsme plánovali při hledání neznačených vrcholů používat. Bohužel si tam doma předem vrcholy nenaklikal a teď jsme zjistili, že nevíme jak na to, protože na klávesnici chyběla značka pro stupeň. Ale no tak.
Dál jsme tam proto bloudili mokrým lesem, podlézali větve smrčků, po kolena i pás zapadávali do borůvčí, ve kterém se skrývaly jámy, a hledali plot a ostnatý drát...
Našli jsme ho, a nakonec i tu skálu. Obejít, vylézt na ni (a přidržovat se ostnatého drátu), lampionek! Na kopec jsme šli hodinu a vršek jsme na místě hledali hodinu a půl, to bylo trochu demoralizující, ach jo.
Pohledecká skála. Lampionek a kleštičky na plotu vojenského objektu - později prý zmizel.
No a dál, vzhůru na Kopeček. Co jen říct k němu a nečílit se.
Do vesnice Studnice, která je u něj, jsme došli rychle a bez bloudění. K vrcholu ale žádná cesta značená nebyla, a tak jsme se to rozhodli vzít z nejbližší cesty přímo. Cesta ho měla obkružovat a vrchol by měl být asi sto metrů nad ní, tak to uvidíme, protože díky úplňku a neuvěřitelně jasné obloze bylo mimo les v pohodě vidět. Takže to nepřejdeme...
Pak jsme se vrátili - poté, co jsme to přešli. Vrátili jsme se až do Studnice a vydali se přibližně rozumně směřovanou cestou, která v mapě nebyla, a ta nás nakonec dovedla až skoro na místo. Souřadnice vršků jsme měli vytisknuté a mobil se dal aspoň použít jako kompas a k zobrazování aktuálních souřadnic, takže jsme porovnávali a popocházeli a ono to víceméně fungovalo.
Vrcholové společné fotky v noci tak nějak postrádají své obvyklé kouzlo...
Kleštičky s popiskem - Kopeček, 822 m. n. m., 4. nejvyšší vršek
A dál k Pasecké skále, konečně - vrchol byl na značce. Byl to kousíček a výhled nahoře jsme měli za odměnu za přestálé strasti - akorát svítalo a obloha byla krásně barevná. My jsme byli zmrzlí a měli jsme promáčené boty a navíc jsme byli příšerně ospalí, ale svítání, to už bude jenom lepší, žejo.
Svítání na Pasecké skále
Další vrchol, Křivý javor, byl vzdálený osm kilometrů. Cesta byla poměrně monotónní a já při chůzi usínala - nakonec jsem se hecla a z batohu vylovila rukavice, abych si mohla vyndat hůlky a používat je jako obdobu slepecké hole. Hádám, že kdyby mě někdo vedl, zvládla bych při chůzi spát.
Bylo to špatné, jakože opravdu špatné. Celou akci jsem pojala jako přípravu na 5BV, na níž se vlastně není třeba nijak připravovat - natrénováno jsem měla z běhání, ale nevzala jsem si s sebou například věci na propichování a prošívání puchýřů (na každé patě jeden), měla jsem málo oblečení a jídlo jsem svěřila Jirkovi.
(Tušila jsem totiž, že ho nevezme dost, a chtěla jsem mu ukázat, že naplánovat jídlo není úplně jednoduchá věc, aby věčně neremcal, jaký má na akcích se mnou hlad. Tady nám jídlo došlo v poledne a zpátky jsme se vraceli neskutečně vyhladovělí. Jirka nicméně prohlásil, že remcat samozřejmě bude i nadále a že tu stejně nejsou svědci, kteří by mi dokázali, ža to tak bylo. Jsem chudák.)
Zatímco oblečení i puchýře se nějak daly ustát, zcela klíčové se ukázalo, že jsem si s sebou nevzala žádný zdroj kofeinu. Na 5BV pravidelně nosím RedBully a asi jsem ani nevěděla, jaký je to poklad. Tady mi neuvěřitelně chyběly.
Medlov
Při průchodu vesnice Fryšava jsem byla úplně hotová, a tak jsme si sedli na dětské hřiště, že se tam najíme. Položila jsem si hlavu Jirkovi na klín, pomalu ukusovala... "Eliško," vzbudil mě Jirkův hlas. "Půjdeme?" Z bagety jsem třikrát ukousla, usnula jsem se soustem v puse - vlastně si nejsem jistá, jestli mě vzbudil ten pocit, že tak by to být nemělo, nebo Jirka. Jen vím, že se mi zdál nějaký absolutně zběsilý sen a že jsem za probuzení byla vlastně ráda.
Protože už bylo světlo, i když zataženo, přezula jsem se do pohor, že si na mokrou trávu prostě musím dávat pozor. V suchých ponožkách a uzavřených botách mi začalo být teplo po dvaceti minutách a byl to neuvěřitelně slastný pocit. I to několikaminutové zdřímnutí mi hodně pomohlo a dál už se vlastně šlapalo docela dobře.
Podzimem
Potkávali jsme hrozně moc houbařů - a taky hrozně moc hub. Kdybychom s sebou měli košík nebo dva, naplnili bychom je nádhernými hřiby, aniž bychom je cíleně hledali.
Na Křivý javor vedla neznačená cesta a vrcholová triangulační tyč se nehledala dlouho - ačkoliv kdo ví, jak dlouho bychom se do toho houští, kde byla, odhodlávali, kdybychom tu byli v noci a lampionek tam nezahlédli.
Křivý javor dosažen
Rostou - první u silnice, druhá u cesty, pak mě přestaly bavit fotit
Podle mapy měla být neznačená cesta na Fryšavský kopec trochu kratší, a protože to vypadalo jednoznačně, přišlo nám jako dobrý nápad se jí vydat. Někde jsme z ní ovšem asi odbočili nebo se od vydání mapy změnila nebo nevím, každopádně jsme se na zelenou připojili na místě, kde to rozhodně nebylo v plánu. Ono těžko říct, kde to vlastně bylo, protože tam cesta ostře odbočovala a navíc se silnicí svírala natolik ostrý úhel, že by to mělo být v mapě jasně identifikovatelně, ale nic takového tam nebylo.
Cestou jsme taky potkali Járu, Jirkova kamaráda, se kterým jsme jeli vlakem a který se odpojil až ve Žďáru, protože pokračoval do Fryšavy, kde s kamarády trávili víkend. Při průchodu Fryšavou jsme si pohrávali s myšlenkou, že mu zavoláme a pozveme se, abychom se usušili a ohřáli, ale přišlo nám nelidské volat v sedm ráno, když určitě šli spát až někdy pozdě a nalití... Asi nešli, potkali jsme je cestou z Křivého javoru při ranním běhání.
Fryšavský kopec byl nádherně dohledatelný - lampionek měl na památníku partyzánům, kam vedla značka. Jen více takových! Navíc tou dobou konečně začalo svítit sluníčko, ale zase nebylo vedro a šlo se nádherně.
Památník na Fryšavském kopci
Dalším kopcem byla pět kilometrů vzdálená Tisůvka. Cesta nás vedla přes Cikháj - a po těch stromech, které tam měli, hádám, že krásnější podzim už letos asi nepotkám. Les v pozadí byl ještě zelený, ale alej vysázená podél silnice hrála všemi barvami. Každá koruna byla kulatá, ale odstíny šly od žluté až po červenou a z dálky to vypadalo jako promenáda v novém listí.
Na Tisůvku vedla značka, takže žádná věda. Lampionek byl na smrku vrcholové skály a skálu jsme znali už z loňských jarních zřícenin. Nahoru za mnou lezli další lidi kvůli výhledům.
"Vy tady máte orientační závod?" zeptala se slečna při pohledu na manipulaci s kleštičkami.
"On to není tak docela orienťák... a vlastně ani tak docela závod. Pochod?" navrhla jsem odpověď.
Nejkrásnější podzimní světlo pod ocelově šedými oblaky
Šplhání na Tisůvku
Tím skončila legrace a čekaly nás dva orientačně nejtěžší vrcholy. Bez GPSky bychom neměli najít vrchol ani tu nejmenší šanci, protože to prostě byla placka, bez debat. Na Šindelný vrch jsme došli po cestách, ačkoliv doteď nechápu, jak se v nich Jirka dokázal vyznat, a trvalo nám to jenom hodinu, z toho hledání kamenného mužíčka samo o sobě asi deset minut.
Na Kamenný vrch jsme se vydali podle azimutu - já s sebou měla kompas, který vypadal jako Sparrowův (a protože neměl bublinku, tak tak taky ukazoval), a Jirka se řídil mobilem. Tomu vršku se všechny cesty obloukem vyhýbají, takže se skutečně nebylo čeho přidržet. Dosáhli jsme ho za další hodinu a nebyli jsme jím příliš potěšení - protože jsme vrchol čekali ve chvíli, kdy vylezeme na kopec, a ne o dalších dvacet minut chůze po placce později.
Šindelný "vrch"
Kamenný "vrch"
Největší věda ale stejně byla dostat se odtud. Na Kamenném vrchu jsme byli v 13:39 - a na dalším vrcholku až za dvě hodiny. Vydali jsme se totiž na jih až jihovýchod, více na jih, že musíme trefit červenou a že vlastně cesty nepotřebujeme. Směr jsme průběžně kontrolovali, ale samozřejmě bylo třeba pořád něco obcházet - houštiny, školky, bažiny - a nešli jsme tak rovně, jak bychom chtěli.
Po nějaké době jsme narazili na křižovatku velkých cest, u které byl ukazatel na Žákovu horu. V mapě jsme si našli, kde jsme, a povídali si o tom, jakou jsme měli kliku, že jsme se z lesa vymotali opravdu na místě, kam jsme se chtěli dostat, a to přesně do doby, než jsme začali klesat a rychlý kontrolní pohled na kompas nám prozradil, že se silnice stočila z jihu na sever a vede nás někam do pekel.
Tím padla teorie, že víme, kde na mapě jsme.
Vrátili jsme se půlku cesty zpátky a pustili se naslepo do lesa, opět jen podle kompasu na jih. Kousek od nás vedla požadovaným směrem lesní cesta, tak jsme na ni přešli a pak z ní zase sešli, když odbočila... a pak jsme před sebou spatřili lampionek na Šindelném vrchu. Uá!
Zase na mě padla ospalost, taková ta, při které se oči zavírají i přes největší úsilí je nechat otevřené, kdy jde všechno stranou a důležité je zůstat v klidu, jedno kdy a kde. Na moment jsem se zastavila, chtěla jsem si sednout, ale neodvažovala jsem se, nechtěla jsem zdržovat Jirku, který šel vepředu. Jen na moment zastavím, toho si nevšimne, na chvíli zavřu oči... "Eliško," probudil mě o několik - nevím, jestli sekund nebo minut později. Bylo to poprvé v životě, co jsem usnula ve stoje, a hrozně by mě zajímalo, jak dlouho bych tak vydržela spát.
Když jsme uslyšeli motorovou pilu, vydali jsme se rozhodně za ní a překvapených dřevorubců se ptali na cestu na Žákovu horu. Prý odkud jsme tam přišli? Ukázali nám směr - a my se konečně dostali na červenou.
Žákova hora byla pěkně do kopce, ale hledaná triangulační tyč byla u cesty, díkybohu. Nahoře jsme dohromady posvačili poslední bagetu, kterou jsme s sebou měli, a dál už jsme jen trpěli hlady.
Bývalý Rumpoltův mlýn cestou na Devět skal
Na Devět skal to bylo delší, než jsem čekala - pět kilometrů v mapě vypadá mnohem kratší, než skutečně jsou, po tolika kilometrech v nohou. Devět skal je nejvyšší žďárská osmistovka (při výšce 836 m. n. m. je to docela s podivem) a má nahoře pěknou vyhlídku. Lampionek visel na zábradlí a já konečně vyřešila, proč mě foťák půlku doby neposlouchá, nereaguje na tlačítka a neostří, a povedlo se mi vyfotit první (a poslední, ale to už bylo zase o morálce) vrcholovou fotku na samospoušť.
Devět skal
Při odchodu jsme potkali Maďary, kteří v Neváhej a choď jdou stokilometrovou variantu trasy (která neobsahuje všechny vrcholy). Ta jim byla ušita na míru, protože se jim tu na oficiálním stovkovém závodě na jaře moc líbilo a chtěli se sem vrátit, jenže obrážejí jen dálkové pochody s předem danou trasou, která se jim načítá do celkově ujité vzdálenosti za celý rok. Maďarka, Anna Őrsi, snad byla loni v Evropě nejlepší. Tenhle závod se musel dokončit do půlnoci - a další ráno pak startovala na dalším pochodu, Pradědově 100vce. Neuvěřitelná.
Devíti skalami začal úsek cesty, na který jsem se těšila asi nejvíc - pět vrcholů na pěti kilometrech cesty. Ačkoliv dva z nich nebyly přímo na značce, bylo jednoduché je dohledat.
Další lampionek byl na Lisovské skále, pod kterou jsme na zříceninách spali a bylo to tam skoro až nostalgické.
Lisovská skála
Křovina byl druhý nejvyšší vrch, ale tady po magistrále to bylo takřka po rovině. (Ono to vlastně bylo skoro celou cestu takřka po rovině.) Ten už měl vrchol mimo cestu, ale se souřadnicemi z mobilu a z papírů šel dohledat jednoduše.
Suchý kopec jsme v mapě neměli značený. Když jsem tam viděla označení vrcholu a jméno Černá skála, myslela jsem, že to patří k sobě, a až vylučovací metodou ze seznamu vrcholů jsme přišli na to, které souřadnice vlastně chceme hledat, protože byl od cesty poměrně daleko a taky nebyl nijak výrazný.
Křovina - ještě bylo šero, ale vykládejte
to foťáku, který už bez blesku nezaostří
Na Malínskou skálu už jsme došli za tmy. Šplhání při světle čelovek a s padlou rosou tu nebylo příliš komfortní, kromě toho jsme lezli obtížnější cestou, protože při čelovce se ta správná špatně hledá - ale dolezli jsme. Do té doby Jirka ještě váhal, jestli se nevydá i na poslední dva nezdolané vršky - Vysoký kopec a Buchtův kopec, ale protože byly z ruky a Vysoký kopec byl navíc neznačený a daleko od cesty, rozhodli jsme se pochod zakončit právě Malínskou skálou.
Byla jsem ráda. Mapu jsem si předtím vyfotila, že bych na základnu došla podle foťáku, ale když jsme to pak procházeli... asi bych špatně odbočila hned na druhém kilometru.
Už jsem byla unavená. Respektive, nevím přesně, jak od sebe odlišit lenost a únavu - šlapalo mi to, když jsem se soustředila, abych nohy střídala dost rychle, ale do chůze jsem se už nutila a největší chuť jsem měla si sednout na asfalt a spát. Nebo jíst, cokoliv, hlad jsem měla sžíravý. První noc byla vidět nádherná obloha a v Plejádách jsem rozlišovala jednotlivé hvězdy, ale z druhé noci si už ani nepamatuji, jestli vůbec bylo jasno.
Když padala noc, jasno bylo a nad cestou akorát vycházel úplněk
Před jedním domkem hořel oheň a u něho seděli mladí a zpívali. Bez kytary. Ladilo jim to a mě to fascinovalo.
Už od prvního rána jsem měla drobnější halucinace, nebo možná jen pocit, že se někde hýbalo něco, co tam ve skutečnosti vůbec nebylo. Tady to zesílilo, na silnici jsem viděla lidi i zvířata, šero a tma za kuželem světla z čelovky hrozně mátly.
Na základnu to bylo pět kilometrů a největším pohonem byla vidina slíbeného talíře bramboračky, o které už mluvily i propozice - jen jsem doufala, že to tak skutečně bude. Dál jsem se nemohla rozhodnout, jestli se půjdu zahřát do horké sprchy, nebo se jen na chvíli nalepím na topení a půjdu rovnou spát, lákavé byly obě varianty a mně byla hrozná zima.
Poslední vrcholová na Malínské skále - já si tu únavu vidím i v očích,
a to bych přísahala, že jsem zrovna po šplhání na skálu byla poměrně čilá
Průchod vesnicí. Náš statek. Cíl. Čtvrt na deset, celkový čas jsme měli 20 hodin a 27 minut a zdolali jsme 14 vrcholů, čímž jsme byli nejspíš nejlepší. (Ještě nedorazila jedna dvojice, ale podle informací, které dávali vědět na start, všechny vršky nejspíš nepřešli.)
Domácí bramboračky byl vrchovatý talíř, k tomu jarní cibulka a chleba. Tím talířem jsem se hrozně přejedla, ačkoliv bych nejradši snědla plný hrnec. V místnosti bylo teplo a rozmrzla jsem tam záhy, navíc se mi přestalo chtít spát.
Jediný autobus odtud nám následující den jel nelidsky v 6:44, a proto jsme brzy odešli spát. Usnula jsem bez problémů a další den jsem svaly měla sice ztuhlé, ale nebolely. Obecně jsem z pochodu měla hodně dobrý pocit. Kdyby na těch posledních dvou vrcholech hodně záleželo, asi bych je dokázala dojít, i když nevím, jestli včas. Kdybychom tolik nebloudili a neztratili tolik času (a nenachodili tolik zbytečných kilometrů), šlo by to bez problémů.
Co mě mrzí nejvíc, že účastníků 8istovek bylo jen devět a stokilometrovou trasu šli pouze ti dva Maďaři. Když si vezmu, kolik práce s tím muselo být - včas obejít vrcholy, najít nejvyšší body a zaměřit je, den předem oběhnout trať a rozvěsit lampionky a den poté to zas sundat... Zdeněk, který tohle dělal, říkal, že je rozvěsil za osm hodin. To je jedna pracovní doba. A přijde mu devět lidí a jen náhodou nezůstane žádný z vršků vynechán - vždyť na těch dvou pekelných plackách (Kamenný vrch a Šindelný vrch) jsme byli jenom my. Taky musela být hrozná práce udělat popis stovkové trasy (a ještě to přeložit do angličtiny). A vůbec. Navíc startovné 50 korun - mhm, organizátoři si přišli na celých 450 korun, to se jim muselo moc vyplatit. Ach jo.
Z hlediska účastníka to celé ovšem hodnotím stoprocentně kladně. Příští rok ujdu vrcholy všechny :)
(Všechny fotky jsem fotila máminým foťákem.)