I letos jsem se účastnila Mafie.
Po loňském nevydařeném ročníku jsem se těšila jak děcko, že budu mít vraha, který mě bude opravdu lovit, že budu mít oběť, která bude dodržovat svůj rozvrh a komunikovat na fóru.
Ani letos jsem zpočátku neměla ani jedno.
Má oběť se jmenovala Tamara K., kódem TKU, a neuvedla o sobě jedinou konkrétní informaci.
Že prý bydliště "Krematorium Strašnice", přičemž ale Zlaté stránky všechny K. v okolí zamlčovaly.
Škola FHS EKS, což jsem dohledala, že je na Hůrce, tak snad - nevím. Na úterní školu dopsala "média u vody", což pravděpodobně znamená budovu žurnalistiky na nábřeží - jenže informace na kartě nemají být šifrované. O tom ta hra není.
Semináře CKTZJ. Na stránkách CKTZJ o seminářích ani zmínka, google mlčel.
"Snad už budu zdravá a budu chodit tancovat," psala. Takže chodí nebo ne? Prý clogging v Modřanech. Ten se učí na dvou místech - v DDM, jenže tam v jiné dny, než uvedla, a na ZUŠ, která nemá více než rok aktualizované stránky.
Ale dobrá, pořád můžu číhat ve škole.
Nejvíc mě ovšem štvalo, že se mnou má oběť nekomunikovala na fóru. Nenapsala víkendové plány, například. Nevěřím, že by neměla za ten týden jedinou změnu v rozvrhu. Nenapsala. Nenapsala nic.
Jak mi tím připomínala moji loňskou oběť...
Protože jsem loni nebyla lovená a mrzelo mě to, své plány pro letošní ročník jsem rozvedla do detailů, o kterých jsem ani nevěděla, že je znám.
Pořád jsem doufala, že i po pěti nečinných dnech, kdy jsem u sebe téměř nenosila obrannou rukavičku, se můj vrah vzchopí a vyjde ze stínů.
Rozepsala jsem se mu do fóra o plánovanému výletu k Sargo, jediné dva body, o kterých jsem věděla, že jimi chci procházet - Most inteligence a Ořech - jsem mu vypsala, a doufala jsem, že bude číhat uprostřed polí.
Jaké bylo mé překvapení, když mě doma čekala zpráva, ve které byla uvedená Sargo adresa (mnou specifikováno pouze jako "šedý barák v té a té ulici") a otázka, kdy jsem tak dorazila, že mě asi propásl.
Srdíčko se mi zatetelilo radostí.
Protože jsem mu psala, že v noci jdu se Sargo na komín a na který jdeme a on naznačil, že možná bude číhat nahoře, plna euforie jsem mu prozradila, kdy dorazím do Rudné, abychom vyjely. A došlo mi, že podle IDOSu bude vědět, kdy kde budu přestupovat, a že se mě cestou pokusí zabít. To jsem prostě věděla.
Vyšla jsem z domu, byla noc. Bylo jasno.
Na zastávce stáli tři výrostci, bavili se tiše v hloučku. Prošla jsem kolem nich co nejrychleji, zády jsem se postavila ke zdi, v kapse jsem nervózně ždímala levou obrannou rukavičku.
Ztichli, když jsem se blížila.
Když jsem se zastavila, rozdělili se. Jeden zůstal na místě, jeden se postavil vedle mě, jeden přede mě.
Jsou to vrazi!
Čekala jsem, který z nich vytasí bílou rukavičku.
Autobus mi málem ujel, jak jsem čekala, až nastoupí.
Jenže v autobuse přestali jevit zájem.
Ozvala se ve mně má školácká dušička a já si vytáhla morfologii, abych aspoň něco dneska udělala, a začetla se, přičemž jsem si ovšem nezapomínala hlídat nově přistoupivší.
Když jsme přijížděli na Smíchov, před autobus vklouzlo černé auto, zastavilo u zastávky, vyskočil z něj člověk.
Je to vrah!
Snad je to navyklostí trasy, během deseti vteřin jsem zapomněla na svět.
Vystoupila jsem, ani jsem nezandala morfu do batohu, přestala jsem žmoulat rukavičku.
Proti davu se dral kdosi, automaticky jsem uhnula, ale on mi zastoupil cestu.
Na krku jsem ucítila železný stisk ruky oblečené v bílé rukavičce.
Prvotní reakcí ze smrti byla euforie.
Můj vrah se na mě nevykašlal, stála jsem mu za sobotní program, ulovil mě!
Druhotní reakcí byl smutek, že jsem to přece čekala a že jsem za krátký výpadek pozornosti zaplatila životem a další pokus je zas až za rok.
Říkal, že do Rudné počítal méně kilometrů a čekal tam příliš brzy.
Říkal, že to černé auto nebyl on.
Taky říkal, že když jsem v Modřanech nastupovala do autobusu, stál s autem na zastávce na druhé straně a sledoval mě, aby si mě prohlédl a potom už netápal.
Abych tak řekla: To je frajer!
A tak jsem umřela, přátelé.
Nezabil mě můj původní vrah, toho zabil tenhle mládenec též.
Držím mu palce s Tamarou, jejíž kartu jsem mu předala s přáním štěstí.
Jdu se mrtvolit na hřbitov. Doufám, že se s ním potkám na mafií afterparty, až hra skončí, a doufám, že mi poví, jak obstál dál, jestli Tamaru opravdu zabil.
Juch juch, mrtváááááá!!
