Eithne | A co jako?

Došla síla, došlo štěstí a velmi pravděpodobně mi začaly prázdniny, které skončí v září.

V prváku nás na němčinu nastupovalo přibližně 70.
Ke státnicím v řádném termínu nás bylo zapsaných 14.
A v datum gramatického testu nás bylo zapsaných už jen 8.

U testu nám seděl dr. Zeman.
Při prezenčce: "Černá - škrtla se. Frolíková - škrtla se. Gliňská - škrtla se. Hofmanová - ano. Kovářová - škrtla se. Ludvíková - škrtla se. Lukeš - ano. Eithné - ano? Takže jste tu syntax nakonec stihla? Magistra Marková vás chválila, že jste se na zkoušku pěkně připravila."
Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Zbytek, seznámený s okolnostmi a průběhem zkoušky, se rozesmál.

Rozumění textu připravoval mgr. Haupenthal, Němec, který nás měl letos na úvod do hospodářského jazyka. Články, které jsme tam četli, byly strašné a dost jsem se toho bála. A nakonec? Jsem si jistá, že to mám stoprocentně. Já!
Článek byl ze Spiegel Online a bylo to něco podobného tomuto, informace si jsou podobné, ale identický není. Tak nevím.

Gramatický test připravoval dr. Zeman a bylo tam všechno, co se dalo očekávat: utvořit genitiv substantiv a komparativ adjektiv (samozřejmě na silných slovech), u sloves poznat odlučitelné předpony od neodlučitelných (u těch, které se liší jen významově), Funktionsverbgefüge, vysvětlit idiomy (jemandem rutscht/fällt das Herz in die Hose; einen Vogel haben; da liegt der Hund begraben; da kannst du warten, bis du schwarz wirst), transformace do konjunktivu a pasiva, předložky a spojky (spojit věty s indem+ doplnit do vět solange/sobald), překlady, rekce sloves...
Nic extrémně těžkého, kdybych se na to učila třeba dva nebo tři týdny.

Jenže to je další problém. Já už nemůžu. Mě to baví! Ale už toho mám dost. Sednu si k učení a po půl hodině zjistím, že zírám na stránku a netuším, co na ní je. Už je to moc dlouho, je toho moc...

Rezignuju.
Ještě v lednu jsem se mohla zbláznit, že bych protahovala i němčinu. A víte co? Je mi to ukradený! Dobře, tohle si zopakuju v září a test už napíšu, ale budu kvůli tomu psát kratší dobu bakalářku... je mi to jedno. Cítím se povzneseně. Možná spíš mám pocit, jako bych svůj momentální boj pozorovala přes sklo a nemohla do něj zasáhnout.

Ten test byl důležitý. A já vždycky dělám ve stresu divné věci. Ale dneska? Jediné, co jsem zahaluzila, bylo, že jsem najednou nevěděla, kolik s je v ein bisschen. Tak jsem to škrtla.

Pak jsem jela autobusem domů, venku pršelo z čisté oblohy a okýnkem mi přistály dvě kapky akorát pod očima. A mě napadlo, že bych se měla hroutit a brečet... a že bych mohla, že by stačilo jen přepnout vnímání... že bych věděla jak.
A chci?
Asi ne.

Nějak mě celé to státnicování přestává bavit.