Příběh o vypráskané zkoušce, která jediná mi chybí do státnic z češtiny.
Před zkouškou jsem potkala Muncha, tak jsem se rovnou nechala naskicovat, protože mi to hrozně slušelo
Před domem nám momentálně přemisťují chodníky a příjezdovou cestu na parkoviště, včera nám tu vyrvali jednu překážející lampu. Většina z toho se dělá sbíječkou.
Podsed něco od včerejška vrtá v koupelně.
Nadsed začal něco ráno vrtat v ložnici.
Učit jsem se začala se slušným předstihem, vlastně ve chvíli, kdy jsem skoro dodělala BP. Nejdřív velmi ležérně, abych si to nezhnusila (k prvnímu svazku poznámek mám zdaleka nejkladnější vztah), později o něco intenzivněji. Týden předem jsem se do toho opřela úplně.
Jde o českou literaturu dvacátého století (1918-2011).
Od staršího ročníku jsem vyžebrala výpisky, které si mezi sebou zorganizovali a které měly pouhých 200 stránek, a byla jsem nadšená, že se taky jednou opravdu mám z čeho učit. Samozřejmě jsem mohla zvolit příslušné kapitoly v České literatuře od počátku k dnešku, bohužel tam ale příslušných 400 stran neobsahuje všechny otázky, které máme v okruzích.
Týden před zkouškou byl plodný.
S Jirkou jsme u mojí babičky natřeli 9 oken, aby si před ně mohla dát truhlíky, s Emmou jsem konečně ulovila kešku, která se nachází padesát metrů od mateřského centra (Emmě se moc líbila, i když v ní byl jen logbook a nechrastila), a konečně jsem si udělala rámcový přehled o politické situaci v českých zemích v průběhu dvacátého století.
Něco málo jsem se taky naučila.
Samozřejmě to má vedlejší účinky, jakože mi v nestřežených chvílích vyplouvají z podvědomí náhodná slovní spojení a nedají mi pokoj, dokud si nenajdu původce Cikánčiny smrti, autora Ortelů a milostí a onen tajemný článek, který se nachází Mezi rybou a ptákem.
Moji rodiče a Jirka odjeli na víkend k Jirkovým rodičům a mé kruhy tak rušila jen sbíječka zvenčí.
Samozřejmě jsem měla pár drobňoučkých učicích kriziček, jako třeba nutkavou potřebu dokázat všem surrealistům, že ty jejich pseudobláboly může psát opravdu kdokoliv, nebo že dokážu udělat poživatelné knedlo-vepřo-zelo.
(Surrealismus ještě budiž, ale moje houskové knedlíky dopadly přibližně stejně jako krupicová kaše Robinsonky od Majerové.)
V noci před zkouškou jsem si nechala poslat seznamy četby dvou spolužaček, porovnala je s povinným zadáním a udělala z toho syntézu, která mi připadala dostatečně bohatá, rozmanitá a přijatelná, (ráno jsem ještě opravila u Postřižin Vančuru na Hrabala,) a dneska ráno jsem ze sebe měla docela dobrý pocit.
Na zkoušku jsem měla přijít v 11:15 jako poslední v pořadí.
Vytáhla jsem si otázky "proměna pohledu na válečnou zkušenost a téma holocaustu v literatuře druhé poloviny 50. let a v letech šedesátých" a "Karel Čapek – tvorba a její kontext", jen stěží potlačila radostné zavýsknutí a pustila se do přípravy.
A udělala jsem chybu, která se neodpouští:
"Můžu k přípravě používat seznam přečtené literatury?"
"Jistěže. Vidíte, vlastně, to bych se měl správně napřed podívat. Půjčte mi ho na moment. Hm... hm... hmm..."
Pak doc. Kubíček (druhá polovina století) odešel k prof. Mocné (první polovina století) a začali tam něco hrozně bádat.
"Víte, že vám tam chybí některé povinné tituly?"
A tak mě vyhodili, aniž by mě nechali říct jediné slovo. A zrovna s takovými otázkami!
Seznam mám při srovnání s ostatními nadprůměrný, něco z povinné četby jsem vyškrtala a něco přidala. Bohužel jsem asi vyškrtala příliš mnoho předválečných básnických sbírek.
Spolužačkami, které měly zkoušku za sebou, jsem byla ujištěná, že jsem v dějinách předmětu první, komu se na seznam vůbec dívali.
Jupí, prvenství!
