Mexiko: Šnorchlování v cenotách i v moři

První dny na Yucatánu. Naděje na kvalitní mořské šnorchlování nejdřív nebyla veliká, ale změna lokality pomohla - a já si aspoň měla čas koupit nové ploutve místo přivezených zničených. Taky jsme navšívili dvě cenoty - Dos Ojos a Casa Cenote. První byla krasová se spoustou krápníků a tyrkysovou vodou a druhá vedla mangrovy, jejichž kořeny se po nás natahovaly jako prsty.

sobota 13. 9. - pondělí 15. 9. 2025

Moje pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.

Všechna pozorování z poloostrova Yucatán jsou na iNaturalistu zde.

V cenotě Dos Ojos

Letadlo do Mexika odlétalo v sobotu v sedm ráno. Letělo tedy jen do Frankfurtu, ale už nám odbavili batohy, takže jsme už v Praze vysvětlovali, co to tam na rentgenu tak svítí - byla to olověná závaží na potápění.

Letěli jsme s Condorem, který má úžasně pruhovaná letadýlka. Do Německa jsme letěli sytě žlutým, ale když nás vozil autobus po ranveji ve Frankfurtu, tak to bylo napínavé, jestli poletíme modrým, nebo zlatistým. Bylo zlatisté, což bylo dobře, ale seděli jsme na bílém pruhu, což mě trochu zklamalo. (Vyfotili jsme si ho zvenku a zevnitř jsme odpočítali okýnka, abychom to zjistili.)

Růžové?

Modré?

Zlatisté!

Přes oceán jsme letěli dvanáct hodin. Přeletěli jsme Skotsko, zamířili jsme na Island, lízli jsme Grónsko a pak jsme se konečně stočili do Mexika.

Byli jsme dopředu připravení, že musíme vejít přes automatické přepážky, aby byla tutovka, že nás pustí do země - Mexičani čas od času někoho bezdůvodně vrátí domů. Takže jsme se vlezli na imigrační, zamířili k automatickým přepážkám, zjistili jsme, že jsou zavřené, a pokorně jsme zamířili k přepážkám obsazeným lidmi. Aspoň jsme s sebou měli přichystané falešné ubytování na celou dobu, což je něco, na co se prý ptají. (A pro nás to je těžké, protože my jsme jako obvykle neměli žádnou představu, kde budeme bydlet od druhého dne dál, nebo co v té zemi budeme dělat.) Nakonec stačilo jen to první ubytování, do kterého jsme opravdu mířili. A my byli v Mexiku.

Letadýlkové bonbóny

Strašná věc. Naučila jsem se na rajčatový džus. Má se to k polévce gaspačo zhruba stejně jako kadeřavé polévky k japonskému ramenu. A já mám ráda polévku gaspačo, kadeřavé polévky i ramen.

Na batohy jsme čekali skoro hodinu. Pak jsme zašli k přepážce půjčovny aut společnosti Enterprise, u které jsme měli zabookované auto, odkud nás i s ostatními zákazníky odvedli na shuttle, který nás dovezl na pobočku. A tamodtud už jsme odjeli modrým Nissanem Versou.

Na hotel to trvalo další půl hodinku - přiletěli jsme do Cancúnu, ale ubytovaní jsme byli v Puerto Morelos. Bylo skoro osm večer mexického času, když jsme přijeli - pro nás byly tři ráno. Dostali jsme moc hezký pokoj ve druhém patře (s výtahem!), kde ovšem byla jen jedna obrovská postel a rozkládací gauč. V průběhu noci jsme se s Honzou prohodili - jemu byla na posteli zima, protože na ni mířila klimatizace, a mě z gauče bolela záda. Pak už jsme byli všichni happy.

U letiště

Výhled od střešního bazénu v hotelu

V neděli jsme se probudili před šestou ráno, protože jsme měli jet lag a podle vnitřních hodin byla skoro jedna odpoledne. Než jsme odešli šnorchlovat, museli jsme ještě počkat, než vyleze slunce.

Od pláže jsme byli asi půl kilometru. Natěšení jsme proběhli městem, vklouzli na pláž plnou pejskařů a joggujících lidí, vlezli do vody... a zjistili jsme, že si sotva vidíme na ploutve.

V mém případě i tak bylo na co koukat - jedna ploutev měla urvanou skoro celou botičku. Ach jo. Vyrazit k moři s vadným vybavením, to se může stát jenom mně.

U hotelu

Na pláži

Moře

Ve vodě jsme strávili půl hodiny. Já za celou dobu viděla jednu rybku, kterou se mi v kalné, písečné vodě nepovedlo vyfotit, a ostatní neviděli ani to.

Předchozí večer při příjezdu do hotelu a pak znovu tohle ráno jsme se zkoušeli zařídit, abychom na hotelu mohli zůstat dvě noci, aby to bylo snazší a my si lépe odpočinuli. Jak jsme byli najednou rádi, že to nešlo!

Cestou na pláž

Navzdory dopolednímu checkoutu jsme měli spoustu času, abychom se odpískovali, sbalili a odjeli.

Nejprve jsme vyrazili na oběd. Vybrali jsme lokálně vypadající podnik (protože celé pořeží od Cancúnu do Tulumu je riviéra a past na turisty), objednali jsme si burrito v mém případě, enchilladas v Ivanině případě a fajitas v Honzově případě a hrozně jsme se přejedli. Obzvlášť Honzova porce byla epická: dostal to na rozžhaveném železném plátu, na které se jeho zelenina ještě škvířila, a protože byla porce veliká, zbylo po něm spoustu guacamole a nachos, které jsme dojela, i když jsme po svém burritu praskala ve švech.

Mexická kuchyně poprvé

Ještě jídlo Ebříků

V Puerto Morelos jsme se ještě pokusila pořídit nové ploutve, ale neúspěšně. Diveshop, ve kterém měli nějaké kvalitně vypadající vystavené, byl temný, i když měl mít otevřeno, a v místní sámošce sice měli nějaké basic ploutve, ale docela drahé, a tak jsme se přesunuli na jih do většího města Playa del Carmen, kde šance něco pořídit byla lepší. Pravda, před obchodem se nám nepovedlo zaplatit parkování, a jestli přijde pokuta, bude to na mě. Ale diveshop měl otevřeno, byla v něm skvělá prodavačka, která mluvila plynně anglicky, a navzdory tomu, že mám nohu velikosti 37, mi dokázala nabídnout více modelů a já s jedním spokojeně odešla. A navzdory tomu, že jsem předtím šnorchlovala s jedněmi z nejlepších ploutví, které se daly v naší cenové kategorii pořídit, jsem ani s těmihle nebyla zklamaná.

Dojeli jsme se ubytovat do hotelu, který přímo sousedil s cenotami Dos Ojos, kam jsme se další den chystali. Bydleli jsme v předělaném kontejneru, a co chybělo pokoji na ploše, to vynahrazovala velikost koupelny.

Ubytování

A co dál?

Chlapík na minulém hotelu nás strašil, že takhle kalné moře bude všude a že ho vyčistí až bouřka. Na cenoty ale mělo cenu jít až ráno, dokud tam nikdo nebude. A na zvířata jsme jít nechtěli, protože to bylo moc práce a venku bylo 34 stupňů a vlhko.

Nakonec jsme to riskli, našli si na resorty obsypaném pobřeží přístup na public beach a vydali se do vody.

Na pláži

Společnost
(leguán černý)

Jinak nám samozřejmě dělal celou dobu společnost sargas - to je ta květina za uchem
(fotila Ivana)

Bylo to fantastický.

Hned z kraje na mě zavolala nějaká cizí paní, že tam mají rejnoka, a byl tam, v mělké vodě a v písku, hrabal se v zemi a byl velikánskej.

Viděla jsme rybu, která vypadala úplně nenápadně, dokud neroztáhla barevná křídla, neproměnila se v motýla a neuletěla vodou pryč.

Byly tam ryby, které vypadaly jako diamanty, nebo možná spíš zárodky galaxií.

Velikej!
(trnucha jamajská)

Obyčejná ryba, dokud...

...neroztáhne křídla.
(letucha středomořská)

Takhle plave

Sapíni, mí oblíbenci
(rod stegastes)

Schovaného pod kamenem jsem našla perutýna.

Pod lanem oddělujícím moře bylo hejno olihní, které se vůbec nebály a jen měnily barvy podle toho, jak moc ohroženě se cítily.

Na kamenech lezly stonožky. Byly tam sasanky a nádherné korály. Bylo to fantastické a vydrželi jsme tam čtyři hodiny.

Klidná oliheň

Naštvaná oliheň
(olihně karibské)

Sergeant Major plave v sargasu. Preview celé dovolené.
(útesník pruhovaný / atlantic sergeant major)

Ivana taky plave v sargasu

Pořád mi přijde neuvěřitelné, že se koráli a žahavci řadí do živočichů
(rod porites)

Ještě ježek
(Atlantic Rock-boring Urchin)

Protože jsme na pláži byli autem, museli jsme vyřešit, jak se vrátit - byli jsme mokří a od písku a na pláži nebyly žádné sprchy. Nakonec jsme seděli na pytlích a jeli v oblečení, ve kterém jsme vylezli z vody.

V osm večer jsme vyrazili na večeři do nedaleké vesnice. Dali jsme si těstoviny a zase jsme se přejedli. Nechápu, jak Mexičani dokážou jíst takové porce a přitom zůstávat hubení.

Večeře, fotky z potápění stažené do mobilu a vytisknutý přehled ryb, abychom zjistili, co jsme ve vodě vlastně viděli

Jet leg nepominul - v pondělí jsme se všichni probudili ještě před šestou ráno.

Na ten den jsme naplánovali návštěvu cenot - krasových propadlin zaplavených vodou. Dříve byly posvátnými místy, protože na Yucatánu existuje málo povrchové vody, a tak sloužily jako zdroj vody i jako místa uctívání bohů a obětiště.

Ubytování jsme vybírali podle toho, že bylo hned vedle vstupu do cenoty Dos Ojos, Dvě oči.

Byla jsem z toho trochu nervózní, protože na rozdíl od moře mají cenoty vodu teplou kolem čtyřiadvaceti stupňů a Ebříci si kvůli tomu vezli z Česka neopreny, zatímco já tam šla zase jenom v mořském oblečení.

V údolíčku u druhého oka byl rozdělaný oheň se spoustou zelených větví nahoře jako přirozený repelent, protože jakékoliv chemické přípravky jsou při plavání samozřejmě přísně zakázané
(fotila Ivana)

V cenotě

Sluneční paprsky jako šípy světla

Plavání mezi stalagmity a stalagnáty

Moje pokusy fotit fotky zároveň nad a pod hladinou nedopadly úplně podle představ, a zrovna tady by se to tak hodilo

Ivana byla o něco úspěšnější, ale ještě to musíme obě pořádně natrénovat
(fotila Ivana)

První cenota, první oko, byla maličká, ale plná krápníků. Měli tam vyhrazené místo, kam směli jen potápěči, a ve zbytku jsme se mohli plácat my. Bohužel jsme totiž dostali plavecké vesty, které byly povinné, a nejenže jsme se tak nemohli potápět ke dnu za rybkami a krápníky, ale i samotné plavání s nimi bylo obtížné, protože se v nich a s ploutvemi nepříjemně zvedaly nohy. Příležitost se potopit jsem dostala jenom jednou, a to když Ivana při focení vlaštovek a netopýrů ztratila plavecké brýle. Oproti moři to tam mělo tu výhodu, že jsem vestu mohla nechat plavat na hladině, když jsem je našla tři metry hluboko.

Ale ty krápníky... Vedly ode dna, vedly od stropu, jeden blok na dně byl prostě utržený kus stropu s obřím krápníkem velkým tak, že se musel obeplavávat, u stropu létali netopýři a ve vápencových proláklinách hnízdily vlaštovky.

Ryb tam měli jen pár druhů a všechny byly maličké a držely se u mělčin.

První oko

Naštěstí mě Ebříci správně ponoukli, abych si s sebou nezapomněla baterku, bez ní by se tam fotilo obtížně
(fotila Ivana)

Rybka s malovanou ploutví
(živorodka mexická)

Po půl hodince jsme přešli do druhého oka, které mi vzalo dech. K cenotě se scházelo po schodech do údolíčka, v němž ten krasový propad byl, a tou cenotou se dalo plavat kolem asi poloviny tohohle dolíku. Místy to bylo úzké a muselo se proplétat mezi krápníky, konec byl mělký a vedl na souš, a všude vedly směrem pod skálu podvodní jeskyně. Když jsem byla ještě na břehu a snažila se na sluníčku zahřát, tak se pod skálou objevila světla, jak odkudsi z hlubin připlouvali potápěči. Jinak jsme tam byli s Ebříky většinu času sami, a tak to působilo tajemně a trochu tísnivě.

Když jsme tam plavali, museli jsme si dávat pozor, kam plujeme, protože voda vymlela skálu, a tak pod vodou (kam jsme se dívali) volný prostor pokračoval, zatímco nad vodou by člověk narazil hlavou do skály. A jak Honza překvapeně pravil - nedostali jsme šnorchlovací vesty, které člověku v případě problémů drží hlavu nad vodou, ale normální na loď, které jsou dobré k tomu, aby zřízenci mohli naše mrtvoly tahat ven pohodlně.

U druhého oka

Tady všude se mohlo plavat

Pohled z cenoty ke břehu

Rybky

Ve druhém oku jsme se zdrželi mnohem déle.

Když jsme odjeli, byl akorát čas na oběd, a tak jsme zajeli do Tulumu, kde jsme vybrali další peníze (cenoty se platily v hotovosti) a dali si jídlo. Tentokrát jsem zvolila krevetové tacos. Co se mi na Mexiku líbilo, byly jejich předkrmy - nachos s různými omáčkami. A které omáčky zbyly, (většinou ty pálivé,) jsem si lila na jídlo.

A džusíky, nezapomenout na džusíky. Jídla by Ebříci beze mě klidně zanedbádali, ale v lásce k čerstvým džusům jsme zajednou.

Na odpoledne vybral Honza další cenoty - Casa Cenote. Ta byla od Dos Ojos odlišná v tom, že nebyla v jeskyni, ale otevřená a klikatila se dvě stě metrů mezi mangrovy.

Říkali nám, že bez guida nesmíme za označená místa, protože by tam hrozily například útoky krokodýlů a další nebezpečí, ale jediné označené místo byl provaz asi patnáct metrů od břehu, o kterém jsme usoudili, že nemůže být to ono, a tak jsme to propluli celé.

Měli tam modré kraby
(krab modrý)

A pomalované ryby
(kančík skvrnoocasý)

Hehe, ten Ebříky zažaluje za neuctivé fotky, a co hůř, tady je i video!
(kančík skvrnoocasý, fotili Ebříci)

Tam byla voda trochu slaná a mnohem teplejší. A co do efektu chybělo na krápnících, nahradily mangrovy. Jejich kořenové systémy, které ohraničovaly cenotu, byly na pohled fascinující - kořeny shora se natahující do vody v obrovských svazcích. I tam jsme si museli dávat pozor, kam plujeme, a to hlavně při vynořování ode dna, kdy si člověk musel kontrolovat, kde je volná hladina, kam má plout.

Voda tam byla mnohem hlubší a dno bylo členité - a ačkoliv to tak kvůli mangrovům nevypadalo, pořád šlo o krasové vápencové propady, a tak byly stěny i dno plné jeskyněk a děr.

Proplouvat nad krasovými propady stezkou mezi mangrovy

Honza plave s rybami
(tarpon atlantský)

Nad propadem
(fotila Ivana)

A ještě
(fotila Ivana)

A ryb tam bylo mnohem víc - viděli jsme jak mořeské, tak sladkovodní. Byla tam hejna velikých tarponů, která se držela u mangrovů u hladiny, a Ivana připlavala ode dna s tím, že v nějaké jeskyni viděla ryby, které vypadaly jako malí žraloci, a to byli nejspíš největší jedinci z těchto hejn. Byly tam barevné ryby s vystouplýma žlutýma očima a tlustými rty. Byly tam kameny obsypané posedávajícími rybkami, které se po nich plazily jako hadi. A taky tam byli velicí modří krabi.

V téhle cenotě jsme byli hodinu a půl.

Moje první setkání s mangrovy proběhlo v Kostarice, kde jsme člunovali ve spleti ramen ústí velké řeky na gumovém člunu. Tehdy to pro mě byl ohromný zážitek, na který vzpomínám dodnes. Zdejší zjištění, že na proplouvání mangrovy ten člun nepotřebuju, bylo o to větší.

Ivana a kořeny mangrovů

Dno bylo členité
(fotila Ivana)

I na člun se tu dalo

Pak jsme se vrátili do hotelu, abychom si odpočali před večerním šnorchlováním - akorát Honza ještě obětavě dojel nakoupit něco k večeři. (Já obětavě pospávala.)

Nebyla jsem se schopná rozhodnout, jestli na večerní šnorchlování mám, nebo nemám vyrazit - byla jsem hrozně unavená, a nešlo ani tak o tu hodinu nebo dvě ve vodě, (čas se řídil dobou svícení podvodních světel,) ale spíš všeho toho šaškování kolem - oblékání do mokrého oblečení a hlavně dalšího rozčesávání vlasů zauzlovaných mořskou vodou a sargasem po návratu, vymývání oblečení od písku, rozhazování vypraných věcí po podlaze, protože v našem kontejneru to nebylo kde sušit, a tak.

Ale pak jsem zjistila, že se chystám, a nebylo cesty zpět.

Kde najít hmyz na focení na iNáč? No přece pozachraňovat z bazénu, co se dá!
(výsledky zde)

K moři jsme dojeli ještě za světla a zpočátku jsme ještě mohli plout bez baterek. To možná bylo dobře, protože jsme mohli snáz určit směr ke korálům, které jsme si vyhlídli předchozí den. Pak už jsme rozsvítili a začalo hledání nočních ryb.

Nebylo to snadné. Byly vlny a voda byla zvířená, a tak se s bleskem dalo fotit jen úplně zblízka, aby se na fotce neodrážela zrníčka, zcela přesvětlující ryby.

Ale docela záhy jsem našla chobotnici. O to jsem hodně stála, a tady byla: vylezlá na kameni, který objímala chapadly. Doteď si vyčítám, jak jsem to udělala dál. Měla jsem si v klidu zkontrolovat správné nastavení foťáku, pomalu se za ní ponořit a mít fantastickou první fotku. Místo toho jsem zavolala na Ivanu za sebou, a než jsem se zanořila, chobotnice se vsákla do škvíry v kameni a pak už z ní byla jen velmi obtížně vidět modrá chapadla s přísavkami.

Taky jsem našla murénu. Ivana mi ukázala na kámen se zajímavým ježkem, kterých už jsem ale několik viděla, a tam se mezi korály prolétala muréna. S tou jsem strávila hodně času, než se mi povedla nějak vyfotit.

Já totiž udělala chybu, že jsem si půjčila Ivanin neopren, ale nevzala jsem si navíc žádná závaží, a tak mě vztlak nenechal fotit ponořenou pod hladinou. (Ale zas mi nebyla zima.)

Tady je, a dokonce i s hlavou
(muréna řetízková)

Taky tam byly langusty. Byli obrovské, vylezlé zpod kamenů a budily respekt.

A to ohromné množství ježků. Ten den jsem Ivaně preparovala z prstu zabodnutý konec ježčího ostnu a nešlo to moc dobře a teď jsem hrozně doufala, že mě vlny na žádného ježka nehodí.

Taky tam byly velké zelené ryby, které polehávaly na zelených korálech a maskovaly se svou nehybností. A krevety s lesklýma očima.

Na jaře mangusta, na podzim langusta (zdravím Boudiccu :))
(langusta karibská)

Ježků tam bylo více druhů
(Atlantic Long-spined Sea Urchin / Diadema antillarum)

Jednou jsem se zanořila o něco hlouběji a kroužila kolem ryby, a když jsem se vynořila, byla jsem úplně dezorientovaná a pobřežní světla byla přede mnou i za mnou. Byla jsem trochu vyděšená, že nevím, kde je břeh a kam mám plavat plavat, než jsem našla baterky Ivany a Honzy - pak jsem si uvědomila, že vidím dlouhou linku světel na pobřeží s temnou mezerou pláže uprostřed.

Po hodině mi zablikala baterka na znamení, že mi dochází baterie, a tak jsme se všichni vydali ke břehu. Tam nás odchytl místní strážce přírody a řekl nám, že bychom tam neměli být, protože moc svítíme a zabraňujeme želvám jít na břeh líhnout vajíčka.

Ryba v nočním hávu
(ploskozubec žlutoocasý)

Cestou k autu nám přes cestu přeběhl štír. Do hotelu jsme se autem vraceli v mokrém oblečení - tentokrát jsme si suché ani nebrali s sebou, což Honza komentoval, že je možná zbytečně odvážné, protože co když nastane nějaký problém? A pak jsme zjistili, že nám nefunguje klíč od pokoje. Naštěstí jsme našli paní, která pokoje chodila uklízet a měla univerzální klíč, a ta nám otevřela a pak nám přinesla náš spravený, ale když mi to předváděla, tak zase nefungoval, a tak nám místo něj dala svůj univerzální. Asi jsme vypadali důvěryhodně.

Ty opičárny kolem mokrého oblečení byly skutečně otravné, a navíc jsme neměli moc dobrou sprchu. Ale přesto jsme šli spát ještě před desátou.

Ráček poustevníček na parkovišti u auta
(Caribbean Soldier Crab)

předchozí     -     následující