Čtenářská reflexe.
Georg Trakl patří k básníkům často překládaným nejen do českého jazyka. Pro českou poezii ho objevil Bohuslav Reynek, na něj v šedesátých letech navázali např. Ludvík Kundera či zbyněk Hejda. Ctím jejich úsilí a dílo, nemoha však opomenout a záměrně zde neopomíjeje výrok architekta a básníka Víta Obrtela: "Trakl je z rodu těžkých básníků, kterého si asi každá generace musí přeložit znovu." (překladatel Radek Malý)
Traklovy básně jsou ohromně působivé. Ať už je to autorovým citem při kombinaci výmluvných detailů do rozhárané nesourodosti celku, ať už je to jeho užíváním protikladů významových nebo působivých, básně ve mně zanechaly obrovský dojem, i když jsem třeba nerozuměla jejich významu.
A možná to bylo autorovým zámyslem - nepopisovat něco, ale jen vyvolat atmosféru.
Ty básně jsou temné a přesto podivně líbivé, autor pracuje s až dekadentním viděním světa. O to větší šok čtenář zažije u básní, které odhazují nahlížení nespravedlivostí světa a jen ukazují zamlžený příslib laskavého duchovna.
Ve Snu zla Trakl použil mimo jiné i následující verše: "Duch zla se dívá z masek tváří sinou. / Náměstí tmavne v hrůzyplném snění; / po ostrovech jde šepot se setměním." Čtyři takové sloky už otřesou čtenářovou jistotou realistického náhledu na jsoucno.
Potom ale otočí stránku a v očekávání popisu dalšího zla a nejistot se začte do Duchovní písně: "Teď i dívky vcházejí, / kohouta křik uslyšíš. / Rozpadá se vetchá mříž / a Marie, bílá, sní / sladce sní / v růžích, v hebkém lupení." Pohlazení po duši, aby se čtenář neudusil věčným napětím. Po tomto nádechu přicházejí totiž další dusivé básně.
Georg Trakl často pracuje s protiklady a toto umění rozporů podává s mistrovským umem. Báseň Dušičky na mě v tomhle ohledu zapůsobila asi nejvíce. "Ve větvích vzdechy mileneckých vášní. / Támhle tlí matka, dítě vedle ní. / Rej živých zdá se neskutečný, zvláštní, / večerní vítr dál jej rozhání. // V pochmurné trýzni jejich život zeje. / Slituj se, Bože, nad peklem těch žen / a nad tím nářkem plným beznaděje. / Sálem hvězd kráčí, kdo je samoten." Milenecké vášně a matka s dítětem, pro mě to byl šokující výběr postav reprezentujících noc plnou nářku beznaděje.
Dalším faktorem, který mě na Traklově tvorbě upoutal, byla jeho práce s barvami. Používá je často a v nečekaných spojeních, vybírá si neobvyklé barvy a uvádí je do nezvyklých kombinací. Neznám jiného autora, který by tak často pracoval s hnědou barvou, a to i jako barvou neutrální nebo pozitivní... A neznám mnoho takových, u nichž by zelená barva symbolizovala rozklad tůně: "Zelenou tůni rozklad drásá. / Nehybné ryby. Dechem Boha / se rozzvučela struna mnohá. / Malomocným z vod kane spása."
Georg Trakl tímto rozrušováním stereotypů mění zažitou symboliku, která čtenáři utkví v mysli líp - a s pachutí, které se hned tak nezbaví.
Následné čtení intimní lyriky od jiných autorů velmi nedoporučováno.
Možná si to namlouvám, protože tenhle fakt o autorovi znám, ale zdá se mi, že je na básních poznat, že byl Georg Trakl drogově závislý. Z veršů je cítit napětí, touha něco změnit, vymanit se ze závislostí a žít odznovu jinak a v jiném světě.
Anebo možná tohle není dojem z drogového deliria, ale z předválečného napětí?
Georg Trakl ve své tvorbě mísí mnoho stylů a směrů. Některé básně až impresionisticky vnímají nehybné obrazy světa, jiné naturalisticky5 popisují jeho běh. Je-li čtenář již unavený bídou, kterou mu autor předkládá, nezmění se popisovaná scéna, ale její vnímání - do dekadentna.
Pro čtenáře je to vyčerpávající, ale přesto obohacující.
Ačkoliv překlad Radka Malého považuji za zdařilý a dost věrný autorově stylu, některé básně na mě působily více německy. Je to možná skladbou jazyka - ševelením všech sykavek, na které dává autor často důraz, a klouzavostí dvojhlásek, které básně zmelodičťují.
Dlouho jsem nevěděla, jak mám tuhle reflexi pojmout.
Dočetla jsem básně a na moment odložila knížku, aby se ve mně ustálily vířící emoce a abych měla nějaký čas na strávení pocitů, které se ve mně při čtení vzbouřily. Jenže když jsem si chtěla sednout a sepsat svoje dojmy na papír, bylo to náhle všechno pryč, měla jsem jen několik papírků vlepených do knížky, na kterých byly poznámky jako "protiklady!!" a "imprese! dekadence!", a jinak nic.
Myslím, že pro čtení Traklových básní pro mě bylo důležité přijetí autorova vnímání světa a jeho poetiky. Nedokázala jsem si básně vychutnat jinde než v naprostém klidu, kde jsem se na ně mohla absolutně soustředit. Pochybuji, že by tyto verše přivedly někoho k poezii. Čtenář s předsudky by z nich neměl nic.
Při čtení bylo důležité otevřít se pocitům. Když jsem to udělala, získala jsem opravdu silný čtenářský prožitek. Asi mi málokdo bude věřit, že mě skutečně tolik šokovalo spojení matky a dítěte v básni o smrti - ale bylo to tak. Bylo to otevřeností vnímat.
Bez toho by totiž Traklovy básně nebyly nic.
Právě proto se nemůžu zbavit otázky, jestli jsou vůbec ještě vhodné pro naši, vnímáním již značně otupělou, generaci.
TRAKL, G.: Podzimní duše. Praha: BB/art s.r.o., 2005. ISBN 80-7341-468-6
TRAKL, G.: Šebestián ve snu. Třebíč: Arca JiMfa s.r.o., 1995. ISBN 80-85766-33-7
TRAKL, G.: Dichtungen und Briefe I. Salzburg: Otto Müller Verlag, 1987.
gutenberg.spiegel.de/...
Georg Trakl