Víkend, díl druhý: lanové centrum.
Ivča se mě ptala, jestli nechci do lanového centra P/... na soutěž Expedice Karakoram. Vynechám tu část líčení, kdy jsem nechtěla a ona mě přemlouvala a tak vůbec, jen bych ráda podotkla, že jsem původně odmítla, neboť JSEM zodpovědná studentka a neměla jsem čas...
...až jsem v neděli ráno byla v lanovém centru, ani jsem nevěděla, jak jsem se tam ocitla.
Za tým Liščí pětka jsem startovali já, Ivča, Ondra a Goofy. Kromě nás bylo ještě dalších pět týmů, ostatní startují v jiné dny.
Zpočátku jsme dostali ještě s Monkey Business přiděleného z instruktorů Zdeňdu, který nás zabavil, zabil nám trochu času, pravidla zopakoval (vysvětlil, nikdo je nečetl), jištění ukázal a na trenažer nás vzal.
Jistili jsme se grigrinami, což nám všem extrémně nevyhovovalo, protože jsme do jednoho zvyklí na kyblíky nebo osmy.
"Grigriny jsou samojisticí, bezpečnější," odůvodňovali nám to instruktoři. Tak obecně vzato asi jo, no...
To, co se mi tam stalo, asi hned tak z hlavy nepustím.
1)
3)
1) zavřená grigrina
2) otevřená grigrina
3) kyblík
4) osma
Trenažerem se rozumí překážky hned nad zemí. Jeden leze, dva jdou podél něj a mají ho chytat. Ivču a Jitku jsem zaskočila nepřipravena - na prvním zkoušeném jsem spadla až poté, co jsem se dotkla cílového sloupku! Pak jsem se mohla pást na jejich děsu v očích, strachem roztřesených rtech, pobledlých lících... muhehe :-)
Zaujal mě tam (asi všechny) cvičný shao-lin. Nevím, jestli ho někdy dokázal někdo ve výšce přejít, u země možná, těžko říct. Dneska nikdo. Ondra skončil v půlce, já těsně před půlkou, Ivča se vůbec nepustila jisticího lana.
Jde o sloupky nasvislo, po kterých má člověk přejít na druhou stranu. Nebylo by to nic těžkého, kdyby byly zakopané v zemi. Tyhle ale drží na ocelovém lanu a hýbou se.
Shao-lin na trenažeru
Tohle je parádní - na trenažeru jsme měli něco podobného:
dvě ocelová lana, která se nekříží, ale oddalují se od sebe.
Dva lidi jdou zaklesnutí do sebe nejprve za ramena,
nakonec za dlaně... a musí si bezvýhradně věřit.
Startovalo se rozřazovací aktivitou, vítězný tým si mohl jako první vybrat svoji překážku. Šlo o běhací tichou poštu - první si na papíru přečetl a zapamatoval karakoramské slovo nebo frázi i s překladem, doběhl za druhým, naučil ho ji, ten běžel za třetím...
Nejtěžší byla fráze "nerozumím". Čtyři slova z náhodně uskupených hlásek, to je trochu poprava zrovna pro tenhle výraz.
A pak už nahoru.
Kdokoliv chtěl na překážku, musel si zavolat instruktora, aby mu zkontroloval jištění. Proto mě trochu překvapilo, když byla Ivča sedm metrů nade mnou uprostřed překážky, mně se nějak pohnula grigrina a já najednou v ruce držela volné a nezajištěné lano.
(Kecám. V tu chvíli jsem nebyla překvapená, ale zralá na srdeční zástavu. Vápno bylo proti mě rudější než lampion na bordelu.)
Pak už to bylo fajn.
Naše první překážka
Jednoduchá, na rozcvičení
S Ivčou jsme zmermomocnily kluky, aby nás zajistili na týmové překážce: Jakubově kládě.
Bylo to nestrategické a tak vůbec, to je pravda, zabili jsme tam asi třičtvrtě hodiny, což je z hodiny a půl nikoliv nepodstatný úsek, ale já si to užila nehorázně. (Sorry, Ondro, sorry, Goofy.)
Byly to horizontální klády nad sebou, přibližně ve výši ramen stojícího člověka. Nic víc. Boční lana se samozřejmě používat nesměla - a dostaňte se nahoru.
Zvolily jsme taktiku, že se Ivča držela klády nad sebou a pokrčila si koleno, na které jsem si mohla dupnout, a pak už jsem se vyhoupla. Na hornější kládě jsem si dupla na Ivčino rameno a druhou nohou jsem se zvedla do kleku na kládě, to už jsem dohmátla na kládu nad sebou a zvedla se. Pak jsem se jednou rukou držela a druhou vytáhla Ivču za sebou.
Byla to dobrá metoda. Až na poslední dvě klády, neboť se rozestupy stále zvětšovaly a tam už jsem z kleku na kládu nad sebou nedosáhla.
Na předposlední jsem se zvládla připostavit a šlo to. Na té poslední jsme dělaly psí kusy, nahoře jsem byla já, po mnoha marných pokusech jsme se prohodily a zkoušela se tam postavit Ivča, potom jsme se znovu prohodily... zkoušela jsem se Ivču dostat nahoru tak, že jsem ležela na kládě, držela se jí nohama a sepjatýma rukama dávala Ivče stoličku, což nevylezla. Sama se pak neudržela nohama. Dupla jsem Ivče do úsměvu, došlápla jsem si na ni, pošlapala jsem ji, zdrtila ji podrážkami svých bot... Ivča statečně držela a držela, ale nešlo to.
Poslední zoufalý pokus se prostě bezmozkově odrazit a skočit se zvrtnul už v zárodku, že se od nepevného cizího ramena prostě neodrazíte, v pádu se mi povedlo chytit klády, ze které jsem skákala, a skončit jen o patro níž...
Šly jsme dolů.
To tenhle den taky nikdo nepokořil.
Kdybych měla mít někdy zahradu, tak jen proto, abych si tam postavila tohle a shao-lin!
Spolupráce, spolupráce!
Zbylo nám strašně málo času, tak jsme vydrbali nějaké lehčí překážky, užili jsme si opičárnu, pandu, marionettu a další.
Panda - taková sloupkovatější lezecká stěna.
Skončili jsme velmi suverénně poslední, což nikoho netrápilo, protože jsme si to všichni úžasně užili.
Mrzelo mě, že jsme toho spoustu nestihli.
Ale zase - Ivčina kamarádka v tomhle lanovém centru pracuje. Nějaká sleva na vstup by snad někdy mohla být...
Tohle bych si chtěla zkusit hodně, týmové překážky se mi moc líbí.
Kladina, moje noční můra. Na tu taky dojde!
Nemyslím si, že bych tu byla naposledy ;-)
(Fotky jsou převzaté ze stránek lanového centra PROUD a z jeho facebookovského profilu.)