Výlet s poezií

1. červen 2015 | 23.05 |

Výlet s Bětkou, s oblíbenými básníky, s botami i bez bot, se zhasnutými čelovkami a se svitem Měsíce, se zelenými lesy a s poli plnými ječmene, s večerním ohněm a spaním pod širým nebem, s nekonečnou zásobou dobrot a se sluncem nad hlavou.

Řekne malý markýz: "Jste velmi mladý, pane?"
A pán z Langenau, zpola smutně, zpola se vzdorem: "Osmnáct." Pak umlknou.

IMG_0278

Když jsme odjížděly večer z Prahy, byl ještě večer, ale když jsme přijely do Zdic, byla už noc. Vyrazily jsme vstříc volání dálek do noci, nočním tichem voněla tráva a ječmen a rozkvetlé lípy a Měsíc svítil tolik, že nebylo potřeba na cestu svítit baterkami. Šly jsme po tmě, krajina byla zalitá stříbrným světlem a my si za celou dobu nezvykly, že vrháme stíny.

U altánku cesta snad pokračovala rovně, ale vpravo vonělo seno a vlahý vzduch. Mně bylo jedno, kudy půjdeme, Měsíc svítil všude stejně, ale Bětka tvrdila, že bychom se neměly ztratit dřív, než vůbec vyrazíme.

A večer byl tak kouzelný a cesta tak svažitá a hrbolatá, že se muselo běžet, ačkoliv mi v batohu šplouchalo tolik kilogramů váhy.

A půješ den a celou noc a sto dnů
roky to bude trvat a přejdeš tisíc řek
a nedojdeš a nevrátíš se nikdy
to někdo zcela jiný přišel nazpátek

IMG_0260

Bylo dobře, že jsme k tomu jezírku došly ještě večer, protože ráno už nevypadalo pěkně. Tam jsme odbočily na zarostlou cestu, sešly ze značky a vydaly se vysokou, orosenou trávou vstříc zalesněnému vrcholku kopce, kde jsme se utábořily.

Měsíční světlo vystřídalo světlo ohně, putování s těžkými batohy vystřídalo hodování, na ohni tiše syčela voda v ešusu a buřty praskaly a potily vyškvařený tuk. Máš, Bětko, chuť na rajčátka? Nebo okurku? Máme tu sýry a klobásu a ty jsi vzala tolik věcí... Jenže nemůžeme jíst, když chceme číst a recitovat a soustředit se a vnímat.

Die Luft ist kühl und es dunkelt,
Und ruhig fließt der Rhein;
Der Gipfel des Berges funkelt,
Im Abendsonnenschein.

IMG_0275

Na to krásné místo v lese jsme dorazily pozdě, a tak jsme šly pozdě i spát a už byla zima, ale spacáky krásně hřály a vlastně bylo všechno dokonalé. Nad námi větve stromů a ještě nad nimi hvězdné nebe a Měsíc skoro v úplňku, nedaleko štěkali srnci a úplně daleko houkal výr.

Zima v noci byla jenom na špičky nosů.

Za jedné zimní noci slyší
Květuška na okno zaťukat.


Jde, na zamrzlé okno dýchne
a venku babičku vidí stát,
otevře jí a dál ji pozve.
Z podivné babičky jde mráz.

IMG_0372

Ráno nás probudilo sluníčko. Takhle bych se chtěla budit každý den, zamžourat ven ze spacáku a vidět orosenou trávu a mladé stromky a docela blízko zeleného brouka.

Ještě ve spacácích jsme posnídaly, k jídlu bylo v batozích všechno, co si člověk může k snídani přát: donuty a vodní meloun, zelenina, sušenky...

Jak krátce trvá, než člověk sbalí všechno, co potřebuje k životu!

Křivoklátsko se do rána změnilo. Už nebylo stříbrné, teď ožilo zelenou a bílou barvou, nebe sálalo modře a kytky na loukách zářily všemi barvami z malířské palety. Bylo nádherně.

Spěchaly jsme. Opravdu, cestu jsme měly dalekou a musely jsme cestou stihnout tolik pikniků!

První zastávka byla v Hředli u božích muk se studánkou. Druhá byla na Točníku.

                                             Musím bdít
nad tichem světnice, aby se nerozlilo
po celém vesmíru.                                  
                                         Je vlahá letní noc,
je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce,
všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,
a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu
strašné břímě lásky a smrti současně,
a sladko je mi nést je, navždycky třeba,
i s tím mrazením i s tím šikanováním
k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.

Noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
Musím bdít.
                                                   

IMG_0316

Třetí na té louce pod Točníkem a odtud jsme šly dál bosy.

U lesa jsme se zase obuly, ale to jsme se nezastavily, to jsme šly dál až k rozcestníku, kam složili lesníci klády, na kterých se dobře sedělo. A o kousek dál stály u cesty lavičky se stolkem a stříškou a tam jsme se taky zastavily.

Den ale nebyl nekonečný, a protože jsme si ještě chtěly utrhnout kopretinu a vypít vídeňskou kávu a koupit si kefír na kozí farmě a zahrát na flétnu při mávání na auta, musely jsme jít.

Slunce vlídně svítilo na cestu, a když nesvítilo, alespoň snaživě hřálo skrze opar mraků, který sliboval bouřku, která nepřišla.

Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí
Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

IMG_0397

Káva, když se z ní nejprve sní šlehačka, je hrozně opuštěná; je potřeba si do ní namáčet sušenky.

Kopretina skončila zašlapaná v prachu na autobusové zastávce.

Žádné auto nezastavilo.

Ale i v Praze bylo moc pěkně.

IMG_0416

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Výlet s poezií jarmik 02. 06. 2015 - 18:03
RE: Výlet s poezií boudicca 02. 06. 2015 - 22:03
RE: Výlet s poezií eithne 03. 06. 2015 - 08:44
RE: Výlet s poezií sargo 04. 06. 2015 - 08:16
RE: Výlet s poezií zmrzlinka 06. 06. 2015 - 20:38
RE: Výlet s poezií eithne 07. 06. 2015 - 14:15
RE: Výlet s poezií pavel 12. 06. 2015 - 16:41
RE: Výlet s poezií evi 15. 06. 2015 - 13:03
RE: Výlet s poezií eithne 15. 06. 2015 - 16:00