Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Brtnické ledopády 2016

Brtnické ledopády 2016

4. únor 2016 | 18.29 |

O sněhu a ledu, věnečcích, velkých rampouších, stupních vítězů, borůvkových knedlících a veliké spoustě ošklivých schodů.

PeterCisar01
Občerstvování je potřeba brát vážně hned od první kontroly
(fotil Peter Cisár)

Vzdálenost oficiální: 110,9 km
Vzdálenost dle GPS: 118 km
Převýšení: 4500 m+

Čas: 24 hod 6 min
Čas pohybu: 21 hod 47 min
Průměrná rychlost: 4,599 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,4 km/h

Celkové pořadí: 47. z 121 startujících a 93 dokončivších
Pořadí v ženách: 3. z 18 startujících a 10 dokončivších

Start: Mikulášovice v pátek 21:30
1. kontrola: Kopec (6,2 km) - 49. místo - čas 46 min 56 sec - rychlost 7,926 km/h
2. kontrola: Rynartice (24,5 km) - 57. místo - čas 3 hod 30 min - rychlost 6,991 km/h
3. kontrola: Prysk (43,7 km) - 49. místo - čas 7 hod 46 min - rychlost 5,622 km/h
4. kontrola: Vysoká Lípa (62,7 km) - 42. místo - čas 11 hod 35 min - rychlost 5,408 km/h
5. kontrola: Na Tokáni (73,6 km) - 41. místo - čas 14 hod 24 min - rychlost 5,107 km/h
6. kontrola: Staré Křečany (97,6 km) - 47. místo - čas 20 hod 56 min - rychlost 4,659 km/h
cíl: Mikulášovice (110,9 km) - 47. místo - čas 24 hod 6 min - rychlost 4,599 km/h

Webové stránky ZDE, facebooková událost ZDE, facebooková skupina ZDE, mapa stovky ZDE, výsledky stovky ZDE, výsledky padesátky ZDE.

REPORTÁŽE:

Dalík Hota (110 km, 14. místo) ZDE
Radek Hrabčák (110 km, 16. místo) ZDE
Eva Konszká (110 km, 26. místo) ZDE
Vláďa Kádner (110 km, 27. místo) ZDE
Honza Hanousek (110 km, 32. místo) ZDE
Hubert Puka (110 km, 45. místo) ZDE (polsky)
Jirka Linhart (110 km, 48.

místo) FOTO
Jirka Římánek (110 km, 60. místo) ZDE
Libor Pavlík (110 km, 63. místo) ZDE
Johny Pavlík (110 km, 77. místo) ZDE a FOTO
Hevér Gábor (110 km, 92. místo) FOTO
Júlia Batmendijnová (43 km na 110km trase) ZDE
Andrea Lukozsová (58 km, 37. místo) ZDE
Ilona Opltová (58 km, 63. místo) FOTO
Martin Fojtík (58 km, 66. místo) FOTO
Zdeněk Černý (38 km) FOTO
Tomášovy fotky z kontrol FOTO
Alešovy fotky z kontrol FOTO
Honzovy fotky z kontrol FOTO
Video z Honzovy fotopasti DENNÍ a NOČNÍ
Video Jardy Ingra VIDEO
Egon na Českém rozhlasu POSLECH

Alfik1
Že mi trochu závidíte moji fanouškovskou základnu?
(fotil Alfík)

Úvod:

Když jsem si v pátek v kanceláři vybalila obrovský kýbl svého oblíbeného salátu, můj nákupčí se živě zajímal, jestli to je nějaká speciální předzávodní výživa. O dvě hodiny později jsem salát zlikvidovala a došla si ohřát oběd a za další hodinu jsem oznámila, že jdu ven na sushi.

"Vidíte, jakou ode mě máte podporu?" konfrontoval mě nákupčí po návratu. "Celé dopoledne tady jíte, zatímco já hladovím, a já vám to trpím! Za to byste měla vyhrát nějakou medaili na moji nástěnku, aby bylo jasné, kdo za to může."

IMG_0808
Poslední sekundy před startem

Stať:

Startovalo se už v půl desáté večer. Z Prahy nás dovezl Aleš, který se rozhodl být na kontrolách, když už mu nemoc překazila start. Tentokrát jsem byla děsně zodpovědná a snědla jsem si jen doma narychlo připravené těstoviny a vůbec jsem nešla s ostatními do hospody na pivo. Jen těsně před startem jsem dopila Svátin kalíšek vína, ale to se nepočítá, protože to bylo její víno, žejo.

Málokdy se mi stává, že bych se sbalila tak špatně, že bych si to během pochodu / výletu / cesty vyčítala, ovšem tyto Ledopády daly slovům 'chybný úsudek' zcela nový rozměr. V Praze ale bylo už týden léto! A Olaf trasu popisoval jako "střídá se bláto s vodou tekoucí po cestách a hlubším mokrým sněhem, ale místy zůstává i přemrzlý firn a hlavně led" a tomu ledu jsem nevěřila a prostě jsem nechala nesmeky na základně v Mikulášovicích.

Těm, kteří na prvních několika kilometrech spadli, protože ještě nepochopili, že to, co vypadá jako mokrý asfalt, je zpravidla asfalt s krustou ledu, jsem se nesmála, protože jsem jemná duše a takové věci nedělám. Ještěže tak, protože pak jsem slítla taky a pěkně si narazila kostrč. Vzhledem k tomu, že jsem si o týden dřív skřípla v dolní části zad nějaký sval a že mě to pořád ještě trochu bolelo, to bylo trochu napytel, ale bolelo to sotva dalších dvacet kilometrů.

Hned zpočátku jsme hromadně propadli panice, že bloudíme - to když podle map a GPSky vedla modrá jinam, než vedla v reálu, a my se nemohli rozhodnout, kudy se vydat. Samozřejmě že se obě cesty záhy spojily, ale kdo to měl vědět... Beztak jsme toho později nabloudili mnohem více.

Vyběhla jsem s Jardou, Tomášem a Sváťou. Ještě na první živé kontrole na 6. km jsme byli pohromadě, to mi utkvělo obzvlášť dobře, protože jsme si tam dali dohromady pivo, které bylo příjemně teplé a přišlo mi k chuti, jenže pak Jarda zrychloval a zrychloval a najednou byli všichni přede mnou i za mnou a já si tam vyklusávala sama.

Což nevadilo, ráda chodím v noci sama. Jenže tohle měla být společenská akce!

(Teda ještě mě doběhl a předběhl Ondra Plašil. Že prý nestihl start. A mimo jiné vyběhl bez dokladů a peněz. Pomyslela jsem na gastronomické orgie, které při pochodech obvykle pořádám, a vnutila jsem mu nějaké peníze od sebe, aby nezhynul hlady. V cíli mi je vrátil netknuté... já to nechápu, to asi chodí na pochody kvůli něčemu jinému než jídlu?)

IMG_0809
První kontrola

IMG_0811
Mezi skalami se držel sníh i přes pokročilé léto

V Rynarticích na 24. km byla kontrola v hospodě, takže jsem konečně mohla zjistit, kde kdo je. Protože jsem přitom zároveň chtěla jíst (veganská polévka, oho), vyzpovídala jsem Lojzu, který to tam zabalil. Zapřisáhl se, že tam ještě nikdo z mé skupiny nebyl. Takže asi zakufrovali? Moc jsem se tím nezabývala, hodila do sebe polévku a zase utíkala dál.

Na třicátém kilometru se šlo přes Studenec, což je kopec, který jsem při pohledu do profilu trasy vyhodnotila jako jediný skutečný kopec na trase. No. Ano. A aby to nebylo tak jednoduché, byla cesta vzhůru pokrytá zpočátku sněhovou břečkou a posléze ledovkou. Jak jsem už byla skoro u rozhledny, slyšela jsem pod sebou pád těla na zem a zaskučení a pak ještě jedno. Pak mě kluk za mnou varoval před ledem (ne, vážně?), protože běžec, který už běžel dolů, ledovku přehlédl, hodil tlamu a setrvačností ho vzal s sebou vzal.

O pět kilometrů později se šlo přes Pustý zámek, kterým Olaf dopředu docela vyhrožoval, že tam jsou řetězy, že to klouže a kdesi cosi, ale ve skutečnosti to bylo hodně hluboko pod jeho standardy.

No. Furt jsem šla a popobíhala dost na pohodu, protože to měl být výlet, jenže v Horním Prysku na kontrole mi to úplně zkazili. Protože jsem prý třetí holka. Jako... copak se dalo odolat po tom pátečním rozhovoru v kanceláři? Vždyť to by bylo úplně super, kdybych nákupčímu tu medaili vážně mohla přivézt a pověsit na nástěnku a tvářit se přitom hrozně nad věcí, že jako vlastně v pohodě, jasněže to bylo těžký, jenže jsem jako vlastně ve skutečnosti děsně dobrá, a copak on to myslel jako vtip, já myslela, že ji vážně chce... no. Ehm. Takže jsem tam na kontrole odmítla všechny nabízené panáky, snědla polévku a nevzala si hroznové víno, které mi tam nutili na cestu, a zase jsem běžela dál. Týjo. Třetí holka. Já.

IMG_0818
Zde pár náhodných kontrol.

IMG_0819
Všímáte si jejich vrcholové tendence?

IMG_0821
Takže nestačí vylézt jen na kopec, ještě musíte do zříceniny, a pak ještě na rozhlednu.

V České Kamenici jsem dohonila Kasparse, který se tvářil demotivovaně, že to asi každou chvíli zabalí, protože na takové věci už je starý, ale má švitořivá společnost ho tolik pozvedla na duchu, že se nejprve uvolil se mnou dojít na další živou kontrolu, pak na další a nakonec byl v cíli o hodinu a půl dřív.

Asi bych neměla asi zapomenout na ten kopec s kontrolou, kam se lezlo bez cesty! Odrazkovou odbočku na něj minuli asi úplně všichni. Potkali jsme tam dalšího člověka, který bloudil, a když se kluci začali bavit o tom, že se asi vrátí na správnou cestu, vzala jsem to kolmo vzhůru a oni se s váháním pověsili za mě. Vrchol nešlo minout, a že bylo cestou tolik křoví? Jsme snad na školním výletě?

Kaspars nebyl jediný, koho jsem dohnala. To si tak lezu kousek za Dolským mlýnem po schodech a přede mnou najednou Pavel a Jarda. Když jsem Jardovi říkala, jak ho Lojza na kontrole zapřel, tak se smál, protože seděl u stolu přímo naproti němu, ale Lojza byl tak prošitej, že koukal skrz něj a vůbec ho nevnímal. To muselo být safra náročných pětadvacet kilometrů!

Ve Vysoké Lípe byla další živá kontrola, a jak jsme k ní přicházeli, akorát odcházela Eva Konszká, druhá holka v pořadí. Zavětřila jsem, protože tohle jsou šance, které se nepouštějí (a navíc jsem už už čekala, že mě předběhne Júlia nebo Sváťa nebo v podstatě kdokoliv, protože já věděla, které holky odstartovaly, a nevsadila bych na sebe zlámanou grešli), a tak jsem tam do sebe hodila polévku a zase mazala pryč. Sebrala jsem s sebou Pavla a vzápětí nás dohnal i Kaspars a spolu s námi taky vyběhl Aleš, který spolu s Evou Zborníkovou drželi kontrolu, a pořídil nám spoustu skvělých fotek. To je snad první pochod, odkud mám fotky se sebou, díky, Aleši!

IMG_0830
Dolský mlýn

IMG_0838
Schody, jó, schody

AlesZavoral08
Ale to jsme veselá společnost!
(fotil Aleš Zavoral)

S Pavlem se nám povedlo přejít odbočku na Šaunštejn, takže jsme se ještě kus vraceli, ale protože jsem na vracečce ještě potkala Evu K., nemohlo mě to demotivovat. Jé, a tahle kontrola byla krásná! Ty výhledy!

Dál se pokračovalo úchvatně krásnými lesními cestami pod jetřichovickými skalními stěnami a ach a och, mně se tenhle úsek tak líbil! S Pavlem jsme tam docela popobíhali, respektive bojkotovala jsem roviny, ale ono to bylo tak zvlněné, že se stejně běželo docela dost, a vážně jsem si to užila. Akorát na rozcestníku Pohovka jsme trochu zaváhali, protože tam značení neodpovídalo itineráři, ale kudy na Jetřichovice bylo jasné, takže jsme trefili dobře.

No, a tam to šlo úplně celý do kytek.

AlesZavoral10
S Pavlem za kontrolou ve Vysoké Lípě, chystáme se na ty skály před námi
(fotil Aleš Zavoral)

AlesZavoral15
Kontrola na Šaunštejně
(fotil Aleš Zavoral)

AlesZavoral21
S Kasparsem ukazujeme Alešovi záda, což je fakt vzácnost moct napsat
(fotil Aleš Zavoral)

IMG_0850
Jetřichovické stěny a Pavel

Až do té chvíle - celých těch šedesát osm kilometrů - jsem byla veselá, čilá a běhavá, plná sil a odhodlání a samotnou mě překvapilo, jak moc v pohodě. Jenže pak se mělo vylézt po sto osmdesáti sedmi tisících pěti set třiceti sedmi schodech na Mariinu skálu (věřte mi, počítala jsem je), přičemž já umřela na třetím (i tyhle jsem počítala). Lezla jsem nahoru stejným tempem jako velká rodinka s třemi malými dětmi (ty byly rychlejší), dýchavičnou maminkou a tatínkem s foťákem v pohotovosti, což mělo dost neblahý dopad na moji morálku. Chvílemi mi přišlo, že jdou rychleji i stromy, co rostly u cesty.

V boudě na vrcholu jsem se na moment svalila na lavičku, protože se mi třásly nohy únavou, a hluboce podumala nad tím obrovským omylem, kterého jsem se dopustila, když jsem to dole celý nezabalila. Díky tomu jsem ale mohla zachránit fixu, když ji od kontroly sebraly ty tři děti a vítězně ji donesly rodičům, že se teď budou mít čím zapsat. Vysvětlila jsem princip závodu a zapisování samokontrol a s politováním jim sdělila, že se tím pádem není kde zapsat, načež tatínek ukázal na stěny dřevěné boudy, že by se místo našlo. Tak jako... no...

Pak se šlo ještě přes Vilemíninu stěnu, na kterou už naštěstí vedlo schodů méně, a pak jsem se konečně doplazila na kontrolu do chaty Na Tokáni. Na naši stovku se tam napojovaly kratší trasy, takže tam bylo docela plno, a potkala jsem tam zase Kasparse a Gimliho s Evou a hlavně jsem si tam hned po polévce dala borůvkové knedlíky, tři, měly borůvky vevnitř a dalšími borůvkami byly polité a ještě na nich byla hromada šlehačky a pěchovala jsem je do sebe pod tlakem, protože byly obrovské, a byly dobré, tak děsně dobré, ach tak dobré a kaloricky vydatné, teď už třeba neumřu?

IMG_0856
Vy byste se tam těšili?

IMG_0858
Takhle nějak vypadá peklo

IMG_0864
Ale zas na Vilemínině stěně to bylo pěkné

K další cestě jsem se zvedla po hodně dlouhé době, ale už docela v pořádku. Jenže mi byly do cesty kladeny překážky! Když jsem se vrátila ze záchoda a chtěla odejít, zjistila jsem, že mi ze stolu zmizely rukavice. Prohledala jsem to tam celé, dokonce jsem donutila se zvednout německý pár postarších výletníků, kteří seděli hned vedle, ale rukavice nikde.

Lucka navrhla, že je možná odnesli Gimli s Evou, kteří odešli těsně přede mnou, ale protože jsem neměla signál, nemohla jsem jim zavolat. Naštěstí jsem po zkušenostech z Klánovické padesátky měla v batohu ještě jedny tenké, převlekové rukavice pro případ tuhých mrazů, takže jsem do zimy vyběhla s nimi a rozběhla se, že bych třeba mohla Gimliho s Evou dohnat.

O kousek dál jsem se jim konečně dovolala a že prý už jdou s rukavicemi zpátky - Eva má úplně stejné. Nojo, jenže jejich padesátkařská trasa vedla jinudy a já už byla pryč, tak jsem se s rukavicemi v duchu rozloučila a pokračovala po svojí trase.

Dál mě čekaly ledopády a celá ta jejich oblast. Já na tomhle pochodu byla teprve podruhé, ale velice dobře mi utkvělo, jak moc mě nebavilo si tam honit tenhle ledopád, jé, vždyť je prťavý, a tamten ledopád, ten taky stojí za prd, a pak kilometr na tamty dva ledopády a stejnou cestou zpátky... jakože chápu, že když se akce jmenuje Brtnické ledopády, tak je asi potřeba ty ledopády začlenit, ale já bych se bez nich obešla, děkuji pěkně.

Letos to bylo úplně stejně hrozný. Možná ještě horší, protože jsem jich na první pokus trefila zhruba polovinu. Šla jsem zase s Kasparsem, ale na první lavičce u Kinského vyhlídky jsem si měnila ponožky, takže mi utekl. (Chodidla jsem měla úplně v pohodě až přesně do kontroly na Tokáni. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc rozmáčená je mám, a každý krok mě začal bolet jako po ostří nože.)

Moje rychlost se v téhle oblasti začala nebezpečně blížit nule, vůbec mě to nebavilo, furt nějaké schody a odbočky z cest a uprťené ledy a rozmáčená břečka pod nohama, která brala sílu, fuj! No a jak si tam tak jdu a pro sebe si tiše brblám, tak najednou: "Elo! Do toho!!" A přede mnou Alfík a Ebřík a fandicí cedule. "My jsme ti přijeli fandit!"

Nezmohla jsem se na nic víc než zírání. Jak jako fandit? Jak v první řadě věděli, že tu budu, a sem je to z Prahy daleko a vůbec... Nojo, mám prostě tu nejlepší fanouškovskou základnu na světě. Kluci mi hrozně zvedli náladu, chvíli jsem šla s nimi a povídala, pak jsme se domluvili, že poodběhnu napřed, protože musím ještě zvládnout jednu vracečku před Děsně Tajnou Občerstvovačkou na Turistickém mostě, která tam je děsně tajně každý rok, pak jsem zabloudila a pak jsem je dohnala na té kontrole. A spolu s nimi Gimliho a Evu a svoje rukavice.

IMG_0865
Elo! Do toho!

A teď něco trochu jiného: O věnečku. Já když dostala poprvé Egonův věneček na Jarním Šluknovsku, vyhodnotila jsem to jako to nejlepší, co jsem kdy jedla. Ach! Bylo mi líto, že jsem nemohla sníst všechny, o věnečku jsem pak dumala několik dalších hodin pochodu, a když jsem se vzpomínky na tu chuť nemohla zbavit ani další dny, došla jsem si koupit věneček do cukrárny. A zjistila jsem, že vůbec není tak dobrý. Takže jsem se těšila na další věnečkový pochod a nebyla jsem zklamaná, pocity se opakovaly. Jakože jasně, každý pochod má své hajlajty, ale kam se hrabe Malofatranská se svými horami a scenériemi, kam se hrabe Pražská se svými orkány a mrazy, kam se hrabe Pradědovka se svým podzimem - tady jsou věnečky!

Ano, na Turistickém mostu byly věnečky. Byla jsem ujištěna, že byly poslední kusy schovány, aby je všechny nesnědli lidi z kratších tras, a že jen díky tomu zbylo i na mě, ach! Bylo mi jedno, jak si tam ze mě Petr Malý dělá šoufky, že jsem tak pomalá, že už jsou pryč i důchodci, bylo mi jedno, že Honza Sedlák nabízí řepák, já si vzala svařák a věneček a pak ještě jeden věneček, protože jsem terrible human being, naprosto sobecká a neohleduplná, a na dlouhé minuty jsem se tam ocitla v extázi. Nerušit, prosím, tohle je silnější než droga.

HonzaSedlak03
-
(fotil Honza Sedlák)

Sice mi všechny tyhle skvělé věci nevrátily moc energie, ale morálka se zase vzpružila, takže jsem zase pomalu vyrazila vpřed a pomalu si obkufrovala všechny další ledopády. Nejhorší na nich bylo, že i když člověk strávil půlku mládí tím, že se je snažil najít a zaškrtnout si kontrolu, v itineráři kilometry vůbec neubývaly. Přišlo mi, že už jsem na osmdesátém kilometru aspoň pět hodin...

"Konečně devadesátý kilometr," hlesl u Velkého Sloupu stovkař, který mě neustále předbíhal, zatímco já jeho nepředběhla ani jednou, "i když já už mám o hodně víc." Moudře jsem pokývala hlavou, že já taky v jednom kuse bloudím, a pak mi to došlo - devadesátý? Jako fakt devadesátý?? A tak jsem během jedné sekundy poskočila o deset kilometrů vpřed.

IMG_0868
Ledopádová oblast

IMG_0869
Ledopádeček I.

IMG_0874
Ledopádeček II.

Pak už jsem konečně vylezla z té hrozné ledopádové oblasti, přešla Vlčí horu a za chvilku byla ve Starých Křečanech. Tam měla být další kontrola s občerstvením, takže jsem se zaradovala, že je to tentokrát blíž než podle itineráře, protože jsem už byla u města, a pak jsem hrozně trpěla, když mě tím městem hnali další dva kilometry. Byla jsem zase úplně bez energie, takže jsem se rozhodla se tam pořádně najíst, stejně už bylo absurdní snažit se držet pořadí, protože mě furt předháněly nějaké holky a nebyla šance zkoumat, jestli to jsou stovkařky, nebo účastnice kratších tras, a protože jsem se plazila jako šnek, tak to vlastně bylo jedno, takže jsem si mohla dovolit dlouhou přestávku v hospodě, borůvkové knedlíky na Tokáni byly dobré, co si dám tady?

Nedala jsem si nic. V hospodě bylo zahuleno, objednávalo se na baru, ale tam byli soustředění místní štamgasti, takže byl problém se probojovat byť jen pro polévku, no nic moc. Takže jsem snědla předplacenou polévku, pak ještě svá dvě vajíčka natvrdo (obarvená, velikonoční!), tyčinku a šla jsem dál.

Bylo mi jasné, že ten konec nebude snadný, ale nemělo cenu to odkládat, protože podle předpovědi mělo začít hodně pršet. Jenže! (Zvrat!) Bylo to hrozně dobrý, protože mě dohnala Zdeňka Kabátová a Vašek Hanzlík, padesátkáři, a že jestli nechci potáhnout. Takže jsem se přidala k nim, sladila tempo, a aby mě tam nenechali, tak jsem s nimi z kopce popobíhala a snažila se být rychlá jako oni, protože s nimi cesta ubíhala mnohem rychleji. Byli úžasní, protože vzali za své, že mám v nohou o padesát kilometrů víc, a brali na to ohled, a navíc mi pak dosvítila čelovka a já neměla náhradní baterky, takže mi Zdeňka ještě svítila na cestu a prostě byli deus ex machina, který dal všechno do pořádku, respektive se postarali o to, abych cestou neumřela.

Šli jsme přes Vlčici a Honza Sedlák tam nainstaloval fotopast a fotka, jak nás to ulovilo, je níže.

Pršet - drobně, prudce, vytrvale - začalo asi hodinu před cílem. Mně to nevadilo, protože jsem měla nepromokavou bundu a už jsem byla v duchu dávno někde v suchu, ale promáčelo mě to fest. Protože se na konci šlo po loukách, báječně jsme si tam umyli o mokrou trávu boty.

HonzaSedlak-fotopast
Snímek z fotopasti. Já jsem vlevo.
(instaloval a výsledek dal k dispozici Honza Sedlák)

IMG_0876
Poslední kontrola

A pak jsme došli do cíle.

Byla jsem napjatá, kolikátá jsem vlastně došla, a těšila jsem se, že si konečně sednu, a taky jsem se trochu těšila na záchod, ale když jsem vlezla do místnosti, kde byl cíl, potlesk se rychle změnil v 'jé, výborně, zrovna se vyhlašuje, honem diplom, pojď se mnou nahoru!'. A tak jsem vyběhla po schodech nahoru do místnosti, kde se konal Ledobál a kde Olaf a Egon vyhlašovali výsledky tohohle pochodu a CSUT 2015, a ještě promáčená a s čelovkou na hlavě jsem dostala pohár za třetí místo.

(Šlendrián! Já přece měla přivézt medaili, a ne pohár!)

A tak jsem poprvé stála na stupních vítězů.

Protože venku pršelo, nechtělo se mi moc jít ten kilometr na základnu, a tak při čekání na odvoz (díky!) jsem ještě dostala od Martina a Petera dva panáky (díky, díky!) a horký čaj (díky!) a voda ve sprchách byla vlastně docela teplá a pak už na mě čekal spacák a bylo to fajn.

AlesZavoral27
Dostávám medaili za dokončení

AlesZavoral31
A zde společné foto s Kristýnou (1.) a Evou (2.) a samozřejmě s Egonem

Závěr:

Ledopády se mi líbily velmi pěkně.

Po dlouhé době jsem přepálila první polovinu a vyžrala si to v polovině druhé, kdy mi bylo většinu času na zdechnutí, ale i tak se mi celý pochod líbil. Šluknovsko totiž krásou krajiny nikdy nezklame a Egon, Olaf a Petr nezklamali přípravou akce. A trasou! Až mě překvapilo, jak mi přišla náročná - byla to asi kombinace náledí a sněhové břečky, které nebyly triviální, a překvapil mě i profil, který se mi zdál od počítače vážně jednoduchý.

Jo, děkuju. Bylo to prima.

itinerar1
itinerar2

itinerar3
itinerar4

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

Komentáře

RE: Brtnické ledopády 2016 sargo 04. 02. 2016 - 21:58
RE(2x): Brtnické ledopády 2016 eithne 04. 02. 2016 - 22:14
RE: Brtnické ledopády 2016 e.b.r. 04. 02. 2016 - 22:32
RE: Brtnické ledopády 2016 epona 05. 02. 2016 - 07:14
RE: Brtnické ledopády 2016 petr janál 06. 02. 2016 - 08:03
RE: Brtnické ledopády 2016 eithne 06. 02. 2016 - 11:42
RE: Brtnické ledopády 2016 kotak 07. 02. 2016 - 16:05
RE(2x): Brtnické ledopády 2016 eithne 08. 02. 2016 - 15:25
RE(3x): Brtnické ledopády 2016 kotak 23. 02. 2016 - 11:33
RE: Brtnické ledopády 2016 noe 09. 02. 2016 - 13:56
RE(2x): Brtnické ledopády 2016 eithne 09. 02. 2016 - 14:06
RE: Brtnické ledopády 2016 e.b.r. 09. 02. 2016 - 15:18
RE(2x): Brtnické ledopády 2016 eithne 09. 02. 2016 - 16:33
RE: Brtnické ledopády 2016 e.b.r. 09. 02. 2016 - 18:55
RE(2x): Brtnické ledopády 2016 eithne 09. 02. 2016 - 20:13
RE: Brtnické ledopády 2016 e.b.r. 09. 02. 2016 - 21:07
RE: Brtnické ledopády 2016 e.b.r. 09. 02. 2016 - 21:12
RE(2x): Brtnické ledopády 2016 eithne 09. 02. 2016 - 21:57
RE: Brtnické ledopády 2016 evi 16. 02. 2016 - 17:38
RE(2x): Brtnické ledopády 2016 eithne 17. 02. 2016 - 16:20