Pražská stovka 2016 - 151 km přes Brdy

17. prosinec 2016 | 19.34 |

151 km přes pohoří Brdy. Bylo to vlastně docela jednoduchý, jenom ukrutně dlouhý. Spousta času strávená venku v přírodě, a to je prý zdravé. Vyprávění o tom, jak jsem si došla pro medaili za dokončení dvacáté páté stovky zařazené do Česko-slovenského poháru v ultratrailu. 

Pražská stovka 2016
start v sobotu 9. 12. 2016 ve 23 hodin ze Spáleného Poříčí

Vzdálenost: 151,3 km
Nastoupáno: 4908 metrů

Čas: 35 hod 51 min
Čas pohybu: 28 hod 39 min

Průměrná rychlost: 4,2 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,3 km/h

Pořadí: 112. místo ze 147 dokončivších a 254 startujících
Pořadí v ženách: 11. z 18 dokončivších

boty New Balance WT490SG2 (67 km Spálené Poříčí - Jince) a Salming Trail T2 Shoe (84 km Jince - Praha)
batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set
GPSka Garmin Oregon 450
bez hůlek (ne zcela úmyslně)

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE.
Zdroj: http://eithne.pise.cz/513-louceni-69-km.html

Třemšínská bouda - 20,3 km - čas 3 hod 0 min - rychlost 6,731 km/h - 126. místo z 254
Nepomuk - 39,3 km - čas 6 hod 23 min - rychlost 6,148 km/h - 146. místo ze 253
Jince - 67,5 km - čas 13 hod 30 min
Malý Chlumec - 89,7 km - 16 hod 43 min - rychlost 5,365 km/h - 141. místo z 210
Svinaře-Lhotka - 108 km - 21 hod 26 min - rychlost 5,036 km/h - 135. místo z 189
Jíloviště - 129,4 km - 28 hod 25 min - rychlost 4,552 km/h - 119. místo ze 161
cíl Modřany - 151,3 km - 35 hod 51 min - rychlost 4,219 km/h - 112. místo ze 147

Reportáže:

Roman Košťák (150 km, 1. místo) REPORTÁŽ
Aleš Zavoral (150 km, 8. místo) REPORTÁŽ
Jan Vaňkát (150 km, 11. místo) REPORTÁŽ
Marcel Šulej (150 km, 17. místo) REPORTÁŽ
Marie Zelená (150 km, 47. místo) REPORTÁŽ
Petr Válek (150 km, 78. místo) REPORTÁŽ
Magda Vančáková (150 km, 94. místo) REPORTÁŽ
Jiří Větvička (150 km, 104. místo) REPORTÁŽ
Pavel Fenyk (150 km, 125. místo) VIDEO
Tomáš Zahálka (150 km, 127. místo) REPORTÁŽ a FOTO
Ivana Čahojová (150 km, 135. místo) FOTO
Martin Čapek (150 km, 140. místo) REPORTÁŽ
Petr Hének (117 ze 150 km) REPORTÁŽ
Lenka Procházková (129 ze 150 km) REPORTÁŽ
Jakub Hendrych (108 ze 150 km) REPORTÁŽ
Honza Hanousek (100 ze 150 km) REPORTÁŽ
Denisa Vlková (90 ze 150 km) REPORTÁŽ
Pavel Koza (80 ze 150 km) REPORTÁŽ a FOTO
Lukáš Svoboda (84 km, 9. místo) FOTO
Petr Es (84 km, 14. místo) REPORTÁŽ
Rafal Koszyk (84 km, 29. místo) FOTO
Jitka Jeníková (84 km, 35. místo) REPORTÁŽ
Honza Slavík FOTO
profesionální fotky - Jiří Januška FOTO
fotky organizátorů - start + Jince + cíl FOTO
Olaf - zhodnocení organizátora - ZDE

diplom

Pražská stovka, která bude mít 151 km. Prosincová stovka, která bude mít 151 km. Stovka, kterou trasuje Olaf, která bude mít 151 km. Panebožepanebože. Sto padesát jedna kilometrů je strašně moc. Stávalo se mi ve dnech před startem, že jsem občas ztuhla uvědoměním, jak strašně moc je sto padesát jedna kilometrů. V prosinci. Uprostřed Brd se spoustou záludností, jaké umí jenom Olaf. Bála jsem se. Vždycky jsem si pak musela přeříkat, že je to jedno, že když to bude moc bolet a zábst, že to budu moct zabalit, že se není čeho děsit... ale 151 km.

Hodně mi v tomhle pomohlo Loučení, na kterém jsem sedmdesátikilometrovou trasu dokončila tak svěží, že bych si ji klidně zaběhla znovu, a to přece byla skoro polovičná trasa. Takže to půjde.

Bylo v plánu... hehe. Bylo v plánu turistikovat, mít s sebou větší běžecký batůžek a v něm péřovku, mít s sebou spoustu jídla a hůlky a prostě to jenom dojít. Jenže týden před závodem se začalo hodně oteplovat a všichni mi to pořád zdůrazňovali, navíc podle profilu trasy měla být trasa vlastně docela lehká, a tak bylo všechno úplně jinak.

Vzala jsem si kromě trička jenom vestu, mikinu a tenkou bundu. Díky tomu jsem si mohla vzít maličký salomoní batůžek. Hůlky jsem si poslala dropbagem do poloviny trasy a zároveň jsem si tam poslala druhé boty a krabici rizota. A ambice jsem z "dojít" přehodnotila na "být v cíli do třetí tmy", protože odhodlání, díky němuž jsem dokázala v roce 2013 strávit na trase 48 hodin, mi už dávno zmizelo. No. A kdyby to šlo strašně moc dobře, tak být v cíli v neděli před polednem, ale vůbec jsem tomu nevěřila. Vlastně pořád moc nechápu, že jsem to zvládla.

V týdnu před startem jsem chtěla hodně spát, což se mi samozřejmě vůbec nepovedlo. Nevadí. (Vždycky je tu plán B.)

IMG_4661
Před startem - tělocvična ve Spáleném Poříčí

IMG_4666
Před startem na náměstí

IMG_4667
Zahájení v režii města Spálené Poříčí

Startovalo se ze Spáleného Poříčí. Jela jsem už v běžeckém oblečení, takže jsem toho neměla zas tak moc na připravování, což bylo nejspíš dobře, protože fronta na registraci byla skutečně dlouhá, ačkoliv hezky odsejpala. Zpozdil se kvůli tomu start, což asi vůbec nikomu nevadilo, myslím že všichni byli plně zaujatí tím, co na náměstí povídal Olaf - o tom, že trasa letos vede přes pohoří Brdy, a takové ty věci. Tyjo. Pohoří Brdy. Připíšu si je na seznam toho, kde všude jsem byla - pohoří Himálaj, pohoří Ťan-Šan, pohoří Altaj a pohoří Brdy. Cool.

Starosta města nám před startem odpálil ohňostroj, jů jů.

Hned kousek od startu bylo zúžené místo mezi dvěma ploty, kde byla tajná kontrola kvůli ulitému startu a taky špunt, protože nás startovalo 260. Stála jsem tam ve frontě hned za Tomášem Zahálkou, který odstartoval tradičně v kiltu a bos. Prý ale bez bot ušel jenom 10 km ze 151 km. V prosinci. Jenom. Hehe.

Nedaleko za první kontrolou byla další tajná kontrola, upila jsem trochu Coly. Protože jsem měla malý batůžek, měla jsem s sebou soft flasky jenom na litr vody, čehož jsem se trochu bála, ale nakonec mi nikde nechyběla.

IMG_4672
Zúžené místo na trati

IMG_4677
V noci byla hodně snížená viditelnost

Trasa vedla přes Třemšín, kde jsem byla v říjnu na výletě, a tak jsem si myslela, kdovíjak to tam díky tomu nebudu znát, ale protože jsme zabloudili cestou vzhůru i na výletě, a protože to Olaf nahoru taky hnal mimo velké cesty, bylo to tam pro mě úplně nové. Jakože úplně neznámá tma a co teprve ta neokoukaná mlha. A nahoře náledí, cestou z vrcholu tam lidi hezky synchronizovaně padali, vláli za stromy a chodili skrze houštiny, aby se nezabili, což byla docela psina. Vlastně mě ani nemrzelo, že nemám hůlky, protože bych si je tam určitě zamotala pod nohy a byla s nimi úplně stejně pomalá.

Na dvacátém kilometru na Třemšínské boudě byla naprosto dokonalá občerstvovačka. Sice měli narváno, ale teplý čaj a zcela geniální koláč mě tam zdržely dobrých deset minut. Tam jsem taky zjistila, že jsem začátek šla v těsné blízkosti 12Honzy, jehož blog ráda čtu, ačkoliv ho osobně neznám. Jů.

IMG_4678
Třemšínská bouda

IMG_4680
Na občerstvovačce

No a dál. Pořád jsme probíhali skrze mraky, takže jsem byla patřičně ráda za odrazky. Vůbec mi není jasné, jak mohl Olaf zvládnout označit 150 km takhle kvalitně, za celou cestu jsem koukla asi pětkrát do GPSky a párkrát do itineráře, jinak jsem se nechala vést.

Šli jsme přes vrchol Praha, kde mě docela zmátl jeden cizí závodník, který se mě cestou z vracečky zeptal, proč se vracím. Tak jsme si vysvětlili, že si teprve jdu pro tu kontrolu, kterou on už má, a dobrý, asi tam přišel jinudy, zrovna tam byla světýlka skutečně všude po lese. No a pak jsem sešla ze značky já, ale byla jsem na čáře v GPSce, značka se ke mně pak připojila z boku, což bylo celý divný, ale tak hlavně že jsme šli všichni přiměřeně dobře.

O kousek dál byla živá kontrola v hospodě v Nepomuku. Překvapilo mě, kolik známých tváří jsem tam viděla - Eva s Denisou tam řešily, kde to zabalí (toto byl 39. km, zabalily to na 89. km - to asi ta ženská váhavost), byl tam Žlutý Pavel, Zdeňda Pošar a přišel i Ondra Fremunt. Který se najedl, zeptal se, jestli už jdu, takže jsem se teda docela neochotně zvedla, a venku po chvíli prohlásil, ať se nenechám zdržovat a jdu, že je pomalejší a že ho to stresuje, nebo něco v tom smyslu. Pff.

IMG_4686
Vrchol Praha, do Prahy už je to jenom 115 km

IMG_4689
Kontrola v Nepomuku

IMG_4690
Namrzlo na cestě dál

Nádherné to bylo kolem padesátého kilometru, kdy se objevilo slunce a já zrovna byla na vyhlídce Kazatelna. Světlo už bylo, ale teď byla krajina růžová a trochu oranžová a hlavně celá ve stříbřitém oparu. Nešlo to pořádně vyfotit, buď byla krajina moc tmavá, nebo nebe bílé, a tak jsem to po několika pokusech vzdala a jenom se nechávala zalévat tou nádherou a bylo mi krásně.

IMG_4698
Kalné ráno

IMG_4705
Vyhlídka Kazatelna, je osm ráno a ukazuje se slunce

IMG_4707
Úsvit

IMG_4711
Sluneční koupel

://eithne.pise.cz/515-nahled.html

V Oseči byla občerstvovačka Trailpointu. Sídlili v autobusové zastávce ve vesnici, a přesto měli kravské zvonce a nebáli se je použít. Měli obrovské bedny se sýrem, salámem, sušenkami, banány a dalším ovocem, mě si získaly datle, fíky a kandovaný zázvor, Kristýna mi natočila polívku a čaj a Michal tam pak dosypal úplně úchvatné a neskutečně tučné sušenky, kterých jsem se hrozně přejedla, což ale bylo v pořádku, protože jsem měla v nohách padesát kilometrů a zatím ze svých zásob vůbec neujedla. Až když se tam začali hromadit další závodníci, jsem vyrazila dál.

Brzy mě seběhli dva kluci, které už jsem potkala několikrát dřív a kteří pokaždé volali něco ve smyslu "hele už ji máme, tak na nás počkej, ne". Chvíli jsme popobíhali spolu, byla s nimi docela legrace, ale pak jsem je zabloudila (dobrých padesát metrů), a tak mi za trest utekli. Nebo protože oni chtěli běžet a já ne. Nebo tak něco.

IMG_4713
Trailpoint

IMG_4721
Ochranné pásmo vojenského objektu, zákaz vstupu. Tak jistě.

IMG_4723
K11 na Slonovci

V sokolovně v Jincích byla živá kontrola, na kterou jsem se moc těšila, protože jsem tam měla poslaný svůj dropbag. Chápejte, já ještě nikdy nebyla na závodě s dropbagem. Přišlo mi to jako malé Vánoce - přijdu na kontrolu a buch, balíček s tím, co člověk zrovna chce nejvíc. Akorát jsem neodhalila, že je o patro výš tělocvična, a tak jsem veškeré operace prováděla na lavičce ve stísněné místnosti, ale šlo to. Především jsem si namazala celé nohy Voltarenem a vyměnila ponožky a boty. Vypila jsem jeden Magneslife, snědla svoji bednu rizota, proházela staré baterky z čelovky do GPSky a do čelovky dala nové, abych ji měla připravenou na další noc, a přihodila si do batůžku několik dalších tyčinek, ačkoliv jsem zatím žádnou nesnědla.

Zdržela jsem se tam dlouho, ale stálo to za to. Do druhé půlky jsem vyrážela svěží a připravená. Dokonce už mě ani moc nestresoval fakt, že druhá půlka byla o 17 km delší než první půlka. Protože byl itinerář vytisknutý na třech listech a protože jsem právě došla na konec prvního z nich, mohla jsem ho uklidit z dohledu a tvářit se, že se nic takového nikdy nestalo. Že jsem právě vyrazila. Kilometry jsem si začala počítat od nuly, to bylo možné díky tomu, že tam startovaly kratší trasy, takže jsem se řídila jejich rozpisem.

Všechno je to v hlavě. Tenhle předěl se mi povedl na jedničku. Najednou to byl klasický pochod a do cíle už jenom osmdesát čtyři kilometrů.

No dobře, na jedničku...

Nechala jsem si tam poslat hůlky, protože jenom cvok by se pokusil ujít sto padesát kilometrů bez nich. Padesát metrů za kontrolou jsem si je chtěla rozbalit a zjistila jsem, že jsou pořád svázané provázkem s cedulkou se jménem, aby se v autě neztratily. Takže jsem se vrátila na kontrolu, abych si půjčila nůž, a znovu se vydala na cestu. O padesát metrů později jsem si je chtěla rozbalit a zjistila jsem, že jsou zatuhlé a že je nerozdělám. Nevím, jestli mi je zanesl jemný písek, jestli v nich něco zrezlo, ale ani s pomocí kluka, který procházel kolem a ochotně se nabídl, se mi nepovedl povolit ani jeden díl kterékoliv z nich. Takže jsem se vrátila na kontrolu a smutně je odevzdala zpátky do auta k dropbagům.

Vlastně ne cvok, ale drsňák by se pokusil ujít sto padesát kilometrů bez hůlek. A vůbec. Podle profilu to mělo být jednoduché, to bude v pohodě. (A překvapivě opravdu bylo.)

IMG_4727
Na kontrole v Jincích

Za Jinci jsme se vydali vzhůru na Plešivecký hřeben. Když jsem dolezla na první vyhlídku, seděla tam pod stříškou dvojice ve sportovním, skláněli se nad itinerářem a něco řešili. Protože jsem nikde neviděla kontrolu, došla jsem se zeptat, takže jsem uvedla v úžas zcela cizí turisty. Jo a nebyl to itinerář, byla to mapa. A kontrola tam samozřejmě vůbec být neměla.

Plešivecký hřeben byl moc krásný s úchvatnými skalkami. Někde tam jsem se sešla s Petrem Kostkou, se kterým jsem pak ušla většinu zbytku trasy.

IMG_4729
Most přes Litávku

IMG_4731
Plešivecký hřeben

IMG_4734
Výhledy

IMG_4738
Po kraji skal

Před dvěma lety jsme si byli s Martinem Dunglem proběhnout trasu z Jinců do Prahy, bylo to padesát kilometrů, a když si Martin letos ještě myslel, že na Pražskou stovku půjde taky, hodně zkoumal trasu a tvrdil, že to tehdy bylo velkou měrou shodné. Jenže Plešivecký hřeben jsem si nepamatovala, takže jsem to brala s rezervou.

No ale pak jsme se začali škrábat na kopec Písek, což byl takový roztomilý výstup napříč vrstevnicemi kamsi do oblak, a ten mi povědomý byl. Teda jako mohl to být nějaký úplně jiný kopec (byl), ale působil známě. Jakože strmě. Došla mi tam voda, takže jsem byla moc ráda za pramen Brdlavka o několik kilometrů dál, kde jsem dočerpala.

IMG_4744
Tyjo tak já nevim kudy dál. Mohl sem Olaf dát těch šipek trochu víc.

IMG_4746
Vrchol Písku, K16, 81. km

IMG_4749
Studánka příhodně i s nádobou, kterou lze nabrat vodu do soft flasků

V Malém Chlumci byla další živá kontrola. Zase tam byla spousta známých lidí - Eva s Denisou, které odtud šly na autobus, Žlutý Pavel a pak další, kteří tvořili dlouhou a neodsejpací frontu na polívku. Co je ale zdržení patnácti minut na šestatřicetihodinovém závodu, dokonce jsem se do ní odhodlala ještě jednou kvůli kafi, byť to už jsem ji poučená stála sedíc na barové židličce.

(Jo a jako všude jsem si i tady objednala dvojku džusu dolitou do půllitru horkou vodu, což proběhlo tak, že jsem dostala do sklenice zbytek z krabice, odhadem panáka, a dolito mi bylo teplou vodou z kohoutku. Heh. Jsme měli nedávno na sídlišti v rozvodu legionellu, tak se k teplé kohoutkové vodě stavím dost obezřetně, ale co už, bylo to dobrý a žiju.)

Strávili jsme tam pár minut, ale protože se za tu dobu kompletně setmělo, tak to možná bylo pár trochu delších minut. Ehm.

IMG_4751
Kontrola na 89. km

Pamatuju si dál něco? Ééé... ne.

O dvacet kilometrů dál byla další živá kontrola ve Lhotce. Seděli jsme tam ve velkém vyhřívaném stanu vedle restaurace a bylo to tam naprosto uchvacující. Dostala jsem dobrou polívku, a protože kontrolu zajišťovala má oblíbená Rakovnická šedesátka, byly tam i vynikající frgály. Mým předsevzetím na příští rok je stát se sobcem, abych si stejně jako ostatní vzala víc než jeden kousek. Jenže minule na mě nezbyly, takže jsem pociťovala nepohodlnou solidaritu se všemi, kdo tam ještě nebyli.

Touhle kontrolou jsme se dostali na třetí, poslední list itineráře. Sto osm kilometrů v nohách, do konce už jenom jeden maraton! Bylo to vlastně směšné, jak moc krátké to celé bylo. Protože maraton je fakt kousek. Navíc to nebyl jeden maraton, ale dva půlmaratony, protože byla uprostřed ještě jedna živá kontrola. A dva půlmaratony jsou opravdu už brnkačka.

IMG_4752
Kontrola ve Lhotce

Šla jsem do té chvíle s Petrem, ale za kontrolou se k nám připojil Ondra Plašil a začal si s Petrem povídat, což mě nebavilo - mám ráda buď tichou noc, nebo hovor, jehož jsem přímým účastníkem, takže můžu ovlivnit, kdy bude znít a kdy ne - a tak jsem jim utekla. (Jako nejsem normálně tak nesnášenlivá, to těch sto osm kilometrů v nohách a druhá noc na krku.)

Mň mň. Lezlo se pak na Babku, kde mě Petr zase dohnal. Což bylo prima. Aspoň bylo následné zmatení davů pořádně masové.

Lezli jsme tam od nádrže pod Píšťákem skalkami a kopcem vzhůru, když se v protisměru objevila dvě světýlka a že jestli máme kontrolu č. 25, která měla být na vyhlídce na Píšťáku. Tu jsme ještě nepotkali, ale dvojice pravila, že o kousek dál už je kontrola č. 26, takže jsme ji někde museli přehlédnout. Jakože ach jo. Nevracím se ráda, takže jsem si od nich půjčila telefon (můj byl hluboko v batohu) a zavolala Olafovi, kde to má být. Že prý u nějakého tábořiště, ale že je jich tam víc, tak že u toho spodního. Takže jsme se vrátili ke spodnímu tábořišti, prohledali to tam, k hledání přibrali pár dalších lidí, kontrolu nenašli a já znovu zavolala Olafovi, že kontrola tam nikde není. Olafovi se to nezdálo, že jsme první, kdo mu to hlásí, ale i tak jsme se vydali dál.

Do kopce jsem pomalá, takže když jsem u dvacáté šesté kontroly znovu dohnala tu dvojici, byla jsem okamžitě zahrnutá proudem omluv... oni se špatně podívali na to číslo, to byla ta postrádaná pětadvacítka! Uá. To už jsem zavolání Olafovi, že kontrola samozřejmě existuje, nechala na nich.

IMG_4754
Domněle správné tábořiště. Na tom kopci jich je fakt hodně.

Kontrola na vrcholu Babky byla jen o kousek dál. Zajímavý byl pak sestup dolů. Jsem si jistá, že kdybych s sebou měla hůlky, nedovedla bych si představit, jak se dolů dostali lidi bez nich, bylo to o zlámání nohou, spousta kutálecích kamenů pokrytých vrstvou listí a prudký sešup mimo cestu. No. I bez hůlek se to dalo.

A pak se mi začalo chtít hrozně spát - byla to krize trvající mnoho hodin. Zajímavé je, že mívám v takových chvílích hrozný odpor ke kofeinovým tabletám, které s sebou přesně pro tyhle případy tahám. Jakože vím, že by mi pomohly, ale nepřinutím se je sníst a radši trpím, usínám za chůze a dělám krátké přestávky všude, kde se dá na něco sednout (později třeba i na mokrou zem). Protože spát v prosinci v nedostatečném oblečení uprostřed lesa je v pohodě. Petr měl solidárně spací krizi se mnou, takže jsem aspoň nemrzla sama.

Když si na sto dvacátém kilometru hodíte šlofík v teplotách kolem nuly vleže na kládách, tak je jasný, že pak při vstávání ty křeče do nohou dostanete. Auu. Hodně auuu. Na to padl poslední Magneslife, který byl rezervní, protože jsem dobře věděla, že jestli ho vypiju, budu pak mít problém jíst, aniž bych následně musela odbíhat do křoví. Protože jsem ho vypila, byla docela klika, že jsem vlastně během celého pochodu moc jíst nepotřebovala.

Na živou kontrolu do hasičárny v Jílovišti (129. km) jsem dorazila úplně vyřízená. Chtěla jsem se tam pořádně najíst, třeba si něco koupit k polévce a rozhodně si zase dát svoje oblíbené kombo džus + horká voda, ale dopadlo to tak, že jsem snědla polévku, na chvilku si opřela čelo o stůl... a když jsem se úplně dezorientovaná probudila, všichni odcházeli, a tak jsem odešla taky. Myslela jsem si, že jsem spala něco mezi dvaceti minutami až hodinou, a až v cíli jsem se dozvěděla, že to byly skoro dvě hodiny. Jejda. Ale spát se mi pak už nechtělo.

IMG_4760
Foceno v 4:48. Přišla jsem ve 3:25. Jejda.

Na těch posledních dvacet kilometrů jsem se těšila, mám tuhle krajinu ráda.

Především se zase šlo údolím Nazaret, což je takový legendární úsek, protože se na něm asi tisíckrát přeskakuje potok, občas se překročí nějaký ten spadnutý strom a končí to strašlivým krpálem vzhůru.

Protože jsem věděla, kde tam byla minule kontrola, koukala jsem před výstupem vzhůru docela pečlivě kolem sebe, ale kde nic, tu nic, akorát spousta lidí plazících se vzhůru, případně stojících a odpočívajících, takže jsem taky začala stoupat vzhůru, že bude kontrola někde cestou.

A pak jsem dolezla nahoru a kontrola nikde. Nebyl kolem mě nikdo, koho bych se zeptala, takže jsem pokračovala ještě dál, ještě by mohla být... ještě kousek... došla jsem Petra, který ji taky neměl... a pak jsme došli tuším Zdeňka, který ji měl. Že prý byla před výstupem spadlá na zem. Takže ti, co postávali pod kopcem nahoru, nejspíš neodpočívali, ale zapisovali ji, takže ji účinně zakrývali a já ji přehlídla...

Udělalo se mi trochu špatně při představě, že Olaf bude trvat na tom, abych se pro ni vrátila, jinak mi neuzná dokončení. Normálně na diplomu a oficiálním výsledku nijak nelpím, ale tohle byl pětadvacátý pochod ze série CSUT a mně se moc líbila představa, že bych dostala bronzovou medaili za 25 dokončených pochodů zrovna na ultradlouhé Pražské stovce. Chápejte, stopadesátikilometrová stovka je prostě hezká tečka. Navíc závěr sezóny 2016. Navíc Olafova akce a Olaf je autorem i těchto medailí.

Takže jsem Olafovi volala s hodně staženým žaludkem, že mám fotky z nazaretského stoupání a natrackovanou trasu v GPSce a že jsem tam opravdu byla a že kontrola byla prý na zemi a že... jestli... jak moc to vadí, že kontrolu nemám, že už jsem o dva kilometry dál. Olaf byl milosrdný, ještě si ze mě dělal legraci, že mi za chybějící kontrolu přičte k času šest hodin, což by bylo v pořádku, i kdyby to myslel vážně, a mně se hrozně ulevilo. Nevím, jestli bych se dokázala vrátit. To nazaretské stoupání je totiž fakt hrozné a já už byla unavená. Dost.

IMG_4762
Stoupání z údolí Nazaret

Začalo svítat, akorát když jsme vcházeli do Prahy. Přes Záběhlice na Zbraslavi se mělo jít po vlastním značení, abychom se vyhnuli asfaltu, ale někdo přeznačil odrazky, které vedly úplně nesmyslně, a tamní louky jsem si netroufala přejít naslepo, protože tam měly být podle GPSky nějaké skalky, takže jsem si to obešla docela daleko po silnicích a napojila se na trasu až před parkem Královka. Ten je nádherný, Petr mi tam už utekl, takže jsem si tam dala pauzu na lavičce, snědla tyčinku a krátce si poležela, protože ty lavičky byly fakt pohodlné, než jsem šla dál.

Deset kilometrů před cílem jsem přešla Vltavu na domovský břeh, a to už jsem se cítila úplně doma. Trochu mě mrzela zacházka k Arcibiskupskému altánu, přišlo mi to jako zbytečné honění vertikálních metrů, ale pak se ukázalo, že to není obyčejná zacházka, protože cestu dolů Olaf vymyslel mimo cestu nějakou roklí s popadanými stromy, která byla docela složitá na slezení, takže dobrý.

IMG_4765
Konečně Praha

IMG_4767
I když tohle v sedm ráno člověka nepotěší

IMG_4770
Arcibiskupský altán

IMG_4773
Vyhlídka od altánu k Chuchli

IMG_4774
A tady jsou vidět louky, kde bylo předělané značení, a tak jsem je obcházela

IMG_4775
Zpátky dolů do Břežanského údolí tudy

Šance vzhůru. Tam už jsem úplně doma, to je přece doma za barákem, tam jsem chodila běhat, když jsem tam bydlela.

Jenže Olaf inovoval trasu, takže jsem to tam vůbec neznala, a o to to bylo lepší. Nickerleho vyhlídku jsem sice čekala mnohem blíž a ona furt nikde, a pak mě vyděsily šipky na skále směrem dolů, ale byly tam schody, a kontrola se zapisovala propiskou a modrá fixa byla vidět spadnutá pod skálou.

U Čihadla se mi líbily protiletecké bunkry, ty jsem taky neznala. A pak už v dálce za letištěm Točná byla vidět Praha a modrý komín policejní akademie v Modřanech naproti cíli. Jupí. Nakonec ale nebyl ještě všem dramatům konec. Šla jsem si totiž tak po cestě, na ní zatáčka... a tam medvěd. Ten americký, černý, co má dlouhé drápy a žere jenom ovoce. No fakt! Asi vteřinu jsem na něj zírala, než se proměnil ve velký kámen. Heh. A já si myslela, že jsem takový mazák, že jsem se halucinací jednou provždy zbavila. Málem jsem tam dostala infarkt.

IMG_4780
Chvíli jsem si naivně myslela, že Nickerleho vyhlídka s kontrolou bude tohle

IMG_4782
Nakonec až tady

IMG_4788
Bunkry u Čihadel

IMG_4791
Letiště Točná a v pozadí Modřany a cíl

V Modřanské rokli jsem ještě suverénně minula kontrolu, kolem které se procházelo velmi natěsno a na kterou jsem asi deset metrů předtím koukala a říkala si, že konečně poslední kontrola, takže jsem se pro ni od tramvají vracela, ale nevadí, hlavně že jsem si to uvědomila. Byla jsem unavená, no.

Při průchodu sídlištěm k cíli mi pípla esemeska od rodičů, že se zrovna vrací domů do Modřan z jihu a že jak jsem na tom a že kdybych potřebovala někde vyzvednout a odvézt, že pro mě zajedou. Ještěže mi taková nabídka přišla až kilometr před cílem, hehe.

No. A cíl.

Trochu mě mrzelo, že jsem to nestihla do třiceti šesti hodin (je to hezký číslo, tři půldny, žejo), ale protože mi šly špatně hodinky a protože se posouval start, tak jsem to stihla do třiceti šesti hodin úplně s přehledem. Dobře já.

A tu bronzovou medaili jsem dostala, juch juch. To je přece pěkně uzavřená sezóna!

IMG_4792
Cíl

organizatori1
Jupí! Díky, Olafe, za všechno, co pro nás děláš.

Díky, Olafe.

A díky všem, kdo se na pořádání tohohle pochodu podíleli, ale největší dík patří Olafovi, protože především z jeho strany v tom bylo neuvěřitelné množství práce. Byrokratická složka pořádání je pro mě nepředstavitelná, obzvlášť v nově otevřených vojenských Brdech. Nejvíc jsem ale žasla nad tím, co bylo celou dobu na očích: skvělá trasa a fantastické značení. Odrazky co pár metrů, doznačování turistického značení vlastními značkami v příslušné barvě a černé šipky na úsecích po vlastním značení neskutečně nahusto.

Jak se tohle dá zvládnout? Na sto padesáti kilometrech?

Díky, díky.

No a samozřejmě samotná organizace - ono totiž nic nedrhlo. Veškeré kontroly, start a cíl, dropbagy, všechno na profesionální úrovni a bez chyby. A ještě ochota vysvětlovat do telefonu umístění kontrol, například. Osobní potřesení rukou při předávání diplomu v cíli. Mě teda docela i ohromilo, že měl Olaf přehled v tom, že mám dostat tu bronzovou medaili.

Kolik set lidí se na nejdelší trase + kratších doprovodných (84, 62, 41 a 22 km) zúčastnilo? A podle ohlasů na Facebooku byli všichni spokojení.

Takže díky, Olafe, že to pro nás děláš. Pražská stovka 2016 se mi líbila velmi pěkně.

2016_12_09 medaile EKUT a CSUT

Zpět na hlavní stranu blogu