Krušné Hory, mínus dvacet a místo stanu lopata.
Moudře jsem se nesnažila nikoho vytáhnout s sebou, protože jsem si sama nebyla jistá, jestli to bude fungovat, a kdyby náhodou ne, věděla jsem, že o sebe se postarat zvládnu, ale ještě o někoho jiného? Nejsem si úplně jistá, jak by byly přijaty moje záložní plány širokou veřejností:
Záložní plán 1:
Sakra, to je ale zima, co? To bych asi mohla v noci umrznout? Termofólie přes spacák to vyřeší, jedu jenom na jednu noc, takže nebude vadit, že spacák skončí úplně mokrý.
Záložní plán 2:
Tyjo, ono to nefunguje ani s termofólií? Hm, tak jdu balit, zahřeju se chůzí. Kam za noc asi dojdu? To bude hezkej vejlet.
Takže hurá!
No a navíc jsem absolutně neplánovací člověk, takže výlet vznikal velmi postupně a do poslední chvíle nebylo jisté, jestli nedám přednost válení se doma, knížkám, španělštině a třeba nějakému běhání, což je činnost, která se mi od Pražské stovky ještě nestala. Ech. Jenže! Nápad s iglú byl starší, chtěla jsem takhle vyrazit na Silvestr, jenže to nebyl sníh, takže to neklaplo. Až když jsem teď v týdnu sledovala, jak kydá a kydá a jak se na víkend hlásí rekordní mrazy a kdesi cosi, začalo mě to lákat. I když ty mrazy... ale ačkoliv nemám kvalitní vybavení, mám ho hodně, takže cajk.
Nicméně jsem to nechávala do poslední chvíle otevřené. Po týdnu s velkým spánkovým deficitem jsem se v sobotu do sytosti vyspala, teprve pak začala balit a zkoumat, kam by se dalo jít, a až v jedenáct šla na autobus. V Litvínově jsem byla ve tři. Autobus do Meziboří jel za dlouho, takže jsem se rozhodla tam dojít po naučné stezce, která nebyla nic moc a furt na ní někdo boboval, takže než jsem se vyhrabala z poslední civilizace, začalo se stmívat.
Aspoň jsem přestala potkávat lidi. Čím to, že má tolik lidí tendenci si se mnou povídat, ačkoliv já o to nestojím? Jenom protože jdu sama na noc do hor? Chm.
Cesta nebyla moc produpaná, takže jsem postupovala pomalu. Původní plán dojít až k zaniklé vsi Vilejšov, kde se mi v létě moc líbilo, byl hodně nadsazený, tempo tomu vůbec neodpovídalo a na zasněžených stromech se špatně hledaly značky, což taky nepomáhalo, takže jsem to přehodnotila a rozhodla se dojít jenom na Loučnou, vrcholek nad Litvínovem. Tam jsou aspoň skály.
Protože už cestou mi došlo, že sice poslední dny kydalo, ale že to byl prašan a že je sníh příliš čerstvý, než aby získal konzistenci, ze které by se dalo iglú postavit. Tyjo. Jsem si mohla kromě lopaty vzít aspoň plachtu. Protože má být zima a pod širákem... by mi mohla být zima? Tyjo, neudělala jsem tímhle výletem nějakou kardinální botu? Nebude to třeba, já nevim, nepříjemný? Nebo tak něco? Achjoachjo.
Loučná (956 m. n. m.)
Na Loučné profukovalo. Čím dál tím líp. Nechala jsem batoh pod stříškou a šla to tam oběhnout, jestli třeba nenajdu nějaký převis, kam bych se vmáčkla. Převis ne - ale našla jsem rozměrově akorát na karimatku velkou štěrbinu mezi skálou a balvanem. A protože mám nekvalitní nafukovačku, která se samovolně vyfukuje, měla jsem s sebou i pěnovku, takže to bude čím zastřešit. A pod nafukovačku můžu dát prázdný batoh, abych neumrzla. Žejo. Dobře já.
Takže rozhodnuto, zůstávám.
Vrátila jsem se pod stříšku a na stole si tam rozložila vaření. Jasně, mohla jsem si vzít chleba, ale mně se už nechtělo jít nakupovat, takže jsem pobrala, co bylo doma... a aspoň už vím, že instantní paellu si nikdy nechci znovu pořídit. Radši vůbec nechci vědět, jak můžou být v něčem, co má trvanlivost dva roky, krevety a chobotniččí pařátky. Ble.
Polní kuchyně. V zimě člověk aspoň nemusí shánět vodu.
Ale zase vaření ze sněhu. Jako jo, trvá to dlouho, ale je to taková ta zimní echt romantika. A protože jsem na sebe při vaření natáhla všechno oblečení, které jsem s sebou měla, nebyla mi ani moc velká zima. Na sloupu tam visel teploměr a celou tu dobu od šesti do osmi ukazoval mínus třináct. V lyžařských rukavicích se náhodou vaří docela komfortně.
Měla jsem původně vizi iglú, v něm zapálených svíček a taky fotky s prskavkami zabodnutými před vchodem. Takže... prskavky jsem navěsila na trámy a sněžnice a ty klaply, i když jsem je musela zapalovat o vařič, protože zapalovače samou zimou odmítaly hořet. Svíčky si ve větru neškrtly. Chm. Paella byla teda docela dost hnusná, ale teplá, takže jsem si pochutnala, a završila jsem to borůvkovým likérem, což byl jeden ze tří dárků od Sargo na téma "láhev". Z placatky od Sargo, láhve číslo dva. (Láhev číslo tři s duhou a jednorožci zůstala doma.) Borůvkový likér byl moc dobrý, akorát ke kovové placatce přimrzaly rty. Vzhledem k tomu, že v plastové nepřimrzací placatce bylo saké, které mi brácha onehdy přivezl z Japonska na ochutnání, díky čemuž jsem zjistila, že nejsem typ na saké, jsem to ráda přetrpěla.
Zimní romantika
Stavění bivaku byla kapitola sama na sebe. Tejpa nedržela ani na mém vybavení, ani na skále, takže nakonec všechno bylo buď zabodané do spáry ve skále, nebo zatížené sněžnicemi, pohory mi pod karimatkou hezky vyplnily dál a dál se propadající podloží (ví bůh, jaký byl v mém zákoutí pod sněhem terén, rovina určitě ne, jen jsem doufala, že případná díra není moc hluboká), batoh pod karimatkou byl příjemně měkký a z něj vyházené vybavení (no... bomba a ešus, víc toho nebylo) dobře posloužily jako polštář. V pravé kapse mě tlačil telefon a foťák, které jsem potřebovala mít v teple, aby se nevybily, ale na to jsem si zvykla.
A bylo to i s lampou!
Takže jediný hororový moment noci nastal, když jsem se probudila o půlnoci a věděla jsem, že pokud si nedojdu odskočit, znovu neusnu. A zatímco ve spánku se tělo dokázalo adaptovat a bylo mi teplo, když jsem byla vzhůru, dávala se do mě lezavá zima. A ono se řekne odskočit si na záchod, ale...
1) Vylézt ze spacáku
2) Vylézt z termovložky do spacáku
3) Sundat si dvoje ze tří ponožek
4) Najít pod karimatkou boty a obout si je
5) Odejít do závějí a snažit si přitom nenakydat sníh do bot
6) Oteplovačky, zateplené vatové kalhoty, pláťáky, zateplené elasťáky
7) Na vlastní kůži poznat mínus dvacet
8) Navrstvit na sebe kalhoty ve správném pořadít s oběma tričky, vestou, dvěma flísovými mikinami a péřovou a goretexovou bundou
9) Rozmotat vložku do spacáku, naštelovat spacák, obléct ponožky, vrátit boty pod karimatku
...přičemž body 1-4 a 9 probíhaly ve značně stísněném prostředí a s omezenou hybností. Když už jsem byla venku, navěsila jsem si k nohám termofólii, aby mi tam tolik neprofukovalo.
Bivak (ještě bez batohu pod karimatkou)
Vidíte tu úchvatnou architekturu?
Trochu nepříjemné bylo, že mi v noci sněžilo do obličeje, ale protože jsem jela ven jenom na jednu noc, mohla jsem si dovolit porušit základní zásadu zimního stanování a zalezla jsem do spacáku včetně hlavy. Můj spacák je sice kratší než já, ale odhodlání bylo větší. Pak jsem se budila každé dvě hodiny, abych se převalila a rozhýbala ztuhlé pokrčené nohy, což nevadilo, protože jsem kvůli mrazu spala v kontaktních čočkách, tak se mi aspoň nepřilepily na oko.
No. Pak jsem se jednou probudila a kontrolně hodila pohledem ven ze spacáku a tam už bylo bílo, takže jsem po chvíli hledání v rozličných kapsách našla telefon a zjistila, že je tři čtvrtě na osm. (Měla jsem s sebou i hodinky, ale ty neustály večerní mráz a displej doteď zeje prázdnotou.) Dobrou další čtvrthodinu jsem strávila plánováním následných kroků, protože nic nesmělo být uděláno ve špatném pořadí, aby nevznikly zbytečné prostoje. Žejo. Ještě by mi byla zima. Fujky.
Ranní pohled ze spacáku
Tohle působí trochu depresivně, ale přežila jsem, takže vlastně super, ne?
Opustit spacák, začít balit, uvařit k snídani oběd (gulášovku... přece to nebudu vytahovat během dne), uvařit kafe, dopít večerní čaj z termosky a uvařit do ní čerstvý, svléknout všechny nadbytečné vrstvy nevhodné na další chůzi... jo, zvládla jsem to. A vlastně ani nebyla moc zima, při příchodu k přístřešku jsem zjistila, že je mínus osm a že už tam ráno (podle stop) byl nějaký běžkař. Což jsem se divila, protože byla bílá tma, Loučná byla zahalená mraky.
S kafem je svět zas o kousek hezčí
No. A dál.
Šla jsem přes rozhlednu na Vlčici, ze které bylo vidět, jak je celá Mostecká pánev přikrytá mraky. (Takže vlastně nebylo vidět skoro nic.) Potkala jsem tam jediné další dva na sněžnicích, a to ještě byla zvláštní dvojice, protože chlapík si se mnou sice povídal česky (zvědavý na velký batoh), ale na slečnu mluvil anglicky a očividně jí tam průvodcoval.
Výhled z Vlčice na Loučnou, kde jsem spala
Mostecká pánev
Taky jsem šla přes ten Vilejšov, který jsem si naplánovala na noc. Hehe, to byla dobře nadsazená myšlenka! Jako jasně, chvílemi se šlo dobře, protože rolby pilně protahovaly běžkařské stopy, kam jsem se vždycky někam na kraj vmáčkla, aniž bych jim je ničila, ale kolem Vilejšova byla projetá jenom singl stopa nějakým dobrodruhem, do které jsem nechtěla šlapat, a v nadýchaném prašanu jsem se bořila třicet čísel hluboko. Docela námaha. (Co bolí, to sílí!)
U Vilejšova
Kus za Vilejšovem, v Novém Městě, na dohled od strašidelných větrných elektráren s vrtulemi v mracích, jsem se rozhodla, že už začnu plánovat cestu do Prahy. Celý výlet měl být beztak hlavně o tom přespání, a když se vrátím domů brzy odpoledne, stihnu aspoň trochu uklidit, vyprat a naložit se do vany a to bude krásné. Mno... hezky jsem si to malovala.
Protože jsem měla telefon celou dobu pěkně na těle v kapse, ještě nějaké zbytky baterky v něm byly, a tak mi IDOS naplánoval cestu vlakem z Mikulova do Mostu a odtud vlakem do Prahy, doma před sedmou jak na koni. Mělo to být dva a půl kilometru do Mikulova a pak ještě půl kilometru na vlak, měla jsem na to hodinu a kousek, to bylo tak akorát.
(Ještě sem přidám pár hezkých fotek, než to začne být zase depresivní.)
(Protože to tam bylo docela hezký.)
(Sníh je fotogenický, totiž.)
Nejdřív mě modrá dovedla na sjezdovku, kde skončila. Pak mi družice v telefonu ukázaly, že jsem jinde, než jsem měla být. Pak jsem zjistila, že modrá pokračuje po sjezdovce dolů, a protože sjezdovka vedla po cestě, bylo to tam hodně úzké a plné lyžařů. Hurá. V Mikulově jsem na autobusovou zastávku / náměstí došla po silnici, protože značka vedla neupraveným krpálem a já už měla sundané sněžnice a uklizené hůlky. A tam jsem se se rozhlédla, kde asi tak bude ta pět set metrů vzdálená vlaková stanice, a když jsem zvedla zrak vysoko vzhůru, zjistila jsem, že Mikulov je v hlubokém údolí, kdežto stanice ne. Ech.
Půl kilometru, patnáct minut. Příkrá silnice zapadaná sněhem. Pak pěšinka v lese. A pak jsem byla od stanice padesát metrů, už na správné vrstevnici, a sledovala jsem, jak po kolejích projíždí vlak a jen přibržďuje, a když nikoho nevidí, odjíždí dál. Následující spoj - autobus - jel z Mikulova za dvě a půl hodiny.
Když je ti nejhůř, dej si panáka a kafe, zní staré šumavsko-norské pořekadlo. Takže jsem se vrátila na pěšinku v lese, vzala na milost saké a ze sněhu plného jehličí si uvařila kafe a další čaj, dojedla jsem, co jsem měla (moc toho nebylo, čehož jsem během následující dlouhé cesty domů docela litovala), a na poslední hodinu jsem sešla zpátky do vesnice do zastřešené zastávky a učila se španělštinu.
Dvě hodiny s výhledem na nádraží. Stromy kolem mě shazovaly sníh a na kraj sedala tma.
¿Qué tal? Más o menos...
Dobrý výlet to byl.
Akorát mě pořád fascinuje, že jsem přežila v relativním komfortu tu noc. Mhm, které limity otestuju příště?
