Tréninkový deník: duben 2017

3. květen 2017 | 20.32 |

Sportování pojednačtyřicáté.

Přestěhovala jsem se z Černého Mostu. // Úspěšně jsem zakončila autoškolu. // Koupila jsem si auto. // Poprvé jsem řídila mimo autoškolu. // Velikonoce jsem prožila s Ladou a Pepou na Šumavě. // Zorganizovala jsem Markétě rozlučku na travesti show. // Absolvovala jsem skvělý seminář posilování s vlastní váhou. // Přišlo mi před měsícem a půl objednané taktické pero. // Ušla jsem sto deset kilometrů na Lazové stovce. // A k tomu samozřejmě spousta krav magy a lezení, vždyť mě znáte.

Tenhle měsíc už na mě byl asi příliš náročný. Třikrát jsem vynechala španělštinu, protože jsem neměla kdy jindy dělat pracovní přesčasy. Taky jsem čtyřikrát nastoupila do špatného autobusu a odjela někam úplně do pytle a popáté jsem si nechala ujet metro, protože jsem čekala v opačném směru. Připadala jsem si vláčená povinnostmi a neměla jsem čas a soukromí na cokoliv jiného. Ale už to skončilo, teď už bude dobře.

kalendar-vyplneny

V pátek 31. 3. jsem dělala v autoškole teoretické testy, potom jsem šla do práce a po práci jsem začala balit byt. A rovnou jsem si k tomu natáhla na zádech nějaký sval, takže jsem při každém pohybu pravou rukou kňučela bolestí. Zabalila jsem 26 banánovek a pořád ještě zbylo spoustu drti. Tu noc jsem spala tři hodiny. Odvoz věcí jsem zorganizovala špatně, takže rodiče přijeli s dodávkou v 9:30, zatímco brácha byl povolán až na 10:30, takže přijel až na vykládku do Modřan.

Žiju mezi krabicemi. Každé ráno hledám, ve které krabici co je, a ačkoliv už jsem našla prádlo, trička, sukně i silonky, vždycky se najde něco nového a dosud neobjeveného, co je nutně potřeba. Jenže finální destinace bude připravená nejdříve za dva týdny (update: za více než měsíc), takže to musím zvládnout u rodičů. Kteří jsou mimochodem skvělí, ačkoliv mají byt zabarikádovaný mým majetkem.

V neděli slavila babička narozeniny. Najedla jsem se mojí nejoblíbenější polévkou a ještě víc nejoblíbenější svíčkovou a pak tam začala usínat vsedě na židli.

V pondělí jsem udělala v autoškole jízdy a pak šla do práce. A pak na stěnu. A pak na pivo. Protože únava je stav mysli, ne těla. Žejo. Taky jsem zjistila, že Marušky dítě dostalo neštovice, takže se doba, kdy v práci není některá z mých nákupčích, protahuje z měsíce na téměř měsíc a půl. Jo a já neštovice ještě neměla, což taky trochu zvyšuje dramatičnost situace.

pondělí 3. 4. 2017: stěna
Smíchoff s Pepou

Lezení po dvoutýdenní pauze. Bylo to znát, moc nám to nešlo. Pepovi nateklo hned na úvodní cestě, já byla prostě jenom marná. Úvodní 5- ok, ale na následné 6- jsem pochopila, že dneska to nebude můj den, a pak už jsme si jen olézali různé 5. Našli jsme ale moc pěkný kout (v sektoru s top rope), kde to sice byly cesty 5 a 6-, ale krásně technické a přemýšlecí a vzpírací a to mě moc bavilo. Nicméně uvidíme, jak to půjde příště. Bylo by fajn, kdyby ta nakumulovaná únava trochu polevila.

Úterý. Markéta za mnou přišla do kanceláře. Zazvonil můj telefon, zvedla jsem ho a do toho mi začal zvonit mobil, který jsem nutně potřebovala zvednout, ale nestihla jsem to, i když mi Markéta gestikulovala, ať jí teda dám ten pracovní, ale to by nešlo asi pořádně vysvětlit. Uá. Nemohla jsem propadat depresi dlouho, vzápětí přišel další pracovní hovor. A další. A začal zvonit i Marušky telefon, který zvedla Markéta. Já na svém dojednala, ona mi předala Marušky a v tu chvíli mi začal znovu zvonit mobil. Jako.

Přes oběd jsem si dojela do autoškoly pro papíry ze zkoušky. Nešla jsem na španělštinu, protože mám kvůli Marušky nepřítomnosti nekonečně moc práce. Místo toho jsem si dala hodinový přesčas, zajela si do obchodu pro zásilku na rozlučkový dárek, nechala si udělat průkazovou fotku na řidičák a odjela na krav magu. Mlácení lidí, konečně něco, co mi v dnešním značně surreálném dni dává smysl.

úterý 4. 4. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha

Dneska nás přišlo pět, což není mnoho, obzvlášť když jeden byl smíchovský a nahrazoval si trénink. Opakovali jsme kravaty a bear hugy a ke konci boj na zemi, takže píďalkování, když je nepřítel nalezlý mezi nohama, a taky vítězku. Protože se snažíme dohnat skupinu před námi (P2/P3), abychom se s nimi příští semestr sloučili, tak se ten nový nechytal, a tak nám to Honza aspoň znovu všechno ukázal. Byla to docela dřina - kluci byli ve trojici a střídali se, takže jsme s Lenkou spolu makaly o třetinu víc. A na konci byl báječný dril: jeden začínal údery do lapy, a když se unavil, napadali ho rychle po sobě tři útočníci s helmami kravatami a bear hugy, a když ho každý jednou napadl, opakovala se lapa a takhle třikrát. Boží. Cvičit s helmami je hrozně přínosné, mám instinkt do hlavy nebouchat a nevím, jak bych obstála v potyčce naostro.

Středa. Do práce na sedmou, takže vstávání v 5:45 po sladkých pěti a půl hodinách spánku. Z práce jsem odešla o dvě hodiny dřív, protože jsme potřebovali v novém bytě rozmlátit starý nábytek a odvézt ho do sběrného dvora, který má otevřeno jenom do šesti. Nestihli jsme zdaleka odvézt všechno, co jsme chtěli, ale největší obludy zmizely, a to je dobře. Byt se rýsuje pěkně - těším se na něj. Bude krásnej.

čtvrtek 6. 4. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha

A dneska jsme přišli čtyři. Ten nový kluk z minula naštěstí bude chodit pravidelně, jejich třídu zrušili. Tentokrát jsme se vrátili k úplným základům - krokování do přímých úderů, což je první měsíc úrovně P0 a zároveň něco, co mi hrozně nejde. A ve čtyřech lidech to nejde přehlídnout. Takže se mi tam při tomhle Honza dost věnoval, to bylo prima, třeba to nakonec zvládnu. Pak jsme dělali obranu jeden a půl rytmu proti přímkám na obličej i na střed a taky jsme tentokrát opravdu dotahovali údery (kladiva) při zakončování obrany. Což dává smysl, člověk si aspoň může pořádně nabíjet a neřeže pilkou (jako já), protože to těsně před dopadem na tvář zbrzdí a teprve potom znovu začne tou rukou pohybovat do dokončení. No a furt jsme dělali angličáky - moravský Honza totiž na začátku zavřel okno, protože na něj táhlo, a tak jsme si dneska docela zacvičili. Naštěstí jsem se zrovna na dnešek dobře vyspala, tak mě to úplně nezničilo. A Lenka tam dneska měla maminku, která ji hodně natáčela - já nutně potřebuju ta videa vidět!

Jo a před krav magou jsem si zajela podat žádost o řidičák. Na registru jsem byla na řadě ihned, takže 26. 4. bude ten slavný den, kdy získám zázračnou kartičku. A pak se všichni bojte! A protože jsem tam vůbec nečekala a byla na řadě hned, tak jsem se stavila ještě v Arkádách ve Sportisimu a koupila si nové - delší, modré - boxerské bandáže (3,5 m) a nové - menší, dětské - chrániče na zuby, ve kterých třeba budu schopná mluvit, a zpevňovací bandáž na zápěstí, protože mě levé pořád trochu bolí, když cvičíme v poloze kliku a máme jednu ruku zvedat, a taky tričko. Ehm. Všechno bylo ve slevě. A vůbec. Já můžu, já budu mít řidičák.

V pátek měla Markéta rozlučku se svobodou. Svědkyně se moc neměla k tomu, něco začít organizovat, a tak jsem se na to vrhla já, protože tím koneckonců bylo posichrované, že ji uspořádáme v den, kdy budu mít čas. Markéta se vyjádřila, že by si nejraději šla jenom sednout někam na víno, jak občas chodíme, a že by se jí líbilo jít do tanečního klubu a že by si moc přála nějaký gay club... na to jsem pravý člověk! Ne že bych někdy byla v nějakém tanečním klubu nebo v gay clubu, ale mám své kontakty, a tak jsem strávila půl hodiny na telefonu s Alfíkem, který mi diktoval seznam gay clubů s jejich klady a zápory. Vyšlo z toho načnutí večera v Q Café a pokračování ve Friends na travesti show s Vlastou Wild.

Pro Markét jsme zorganizovaly i hromadný dárek, jehož hlavní položkou byly žluté baleríny, protože bude mít svatbu laděnou do žluta a protože na oznámení má, že s budoucím manželem chtějí prošoupat svatební střevíce. K tomu spousta drobností jako váleček na manžela, kasička na finance, lahvička s granulemi pro všechny její děti, kamínky pro harmonii, lampion pro štěstí, modrý a darovaný podvazek... a tak. A Terka vyrobila nádhernou šerpu, protože se nám nelíbila vůbec žádná kupovaná.

No a celé se to mimořádně vyvedlo. V Q Café jsme seděly asi čtyři hodiny, popíjely víno, a protože se obsluha doslechla, že máme rozlučku, tak jsme dostaly i rundu panáků jako pozornost podniku, a před půlnocí jsme se přesunuly do Friends, kde se tancovalo, Vlasta (jak pravil klasik: "Vlasto, co to říkáš? Ty nejsi Machová? Ty jsi Mach? Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!") měla vstupy, které byly hodně vtipné tím správným způsobem, a bylo to super.

Pravda - že se v gay clubu na travesti show hluboce po půlnoci potkám s částí svojí krav maga třídy, jsem nečekala. A i to bylo hodně fajn.

Nejsem diskotékový typ, ale nevěsta si to přála, a tomu se přece nesmí odporovat, vždyť měla šerpu, a tak jsme tam protancovaly několik hodin. Hehe. (Terka: "Elis, jestli já někdy budu mít rozlučku, tak chci jít na výlet, jooo?") Nebyly jsme tam jediné, kdo něco slavil, rozlučka se svobodou tam byla ještě jedna a jeden pár slavil zásnuby.

Ať žijou nečekané zážitky.

2017_04_07 rozlucka
Fotila Terka

neděle 9. 4. 2017: krav maga - posilování s vlastní vahou
dvou a půlhodinový seminář na Národce, Honza Kobliha

Výborný seminář. Honza se zaměřil na několik cviků, u nichž popsal přípravné fáze, pokud je někdo nezvládne udělat úplně správně (nedostatečná síla nebo třeba zkrácené šlachy), správné provedení a pak nadstavby a modifikace. Takhle jsme dělali dřepy (ani tentokrát jsem dřep na jedné noze nezvládla), kliky (ty děláme na krav maze dostatečně často, abych nebyla úplně marná, i když s odrazem je dám jen tak tak), mosty (marnost nad marnost, musím být zapřená hlavou) a stoj na hlavě (o zeď dobrý). Nakonec nám Honza ukazoval, jak dělat shyby, když doma nemáme hrazdu (a jsme ochotní ničit dveře) - přípravná fáze je ručník zaháknutý za kliky z obou stran dveří a přítahy, míň přípravná fáze je zaterasit dveře tak, aby se nedovíraly, klečet na židli a přitahovat se za horní hranu dveří, a naostro je to bez té židle. To je super, protože v novém bytě mám zase debilní futra, takže tam hrazda opět pověsit nepůjde. (Teda večer po semináři jsem si vybírala dveře a jedny stojí 4.600 Kč, tak nevím, jestli si nakonec raději nenatluču nad dveře posilovací desku a nebudu se přitahovat na ní...) No každopádně seminář byl super, Honza nás rozhodně nenutil posilovat do zničení, všechno hrozně dobře vysvětloval a další den jsem rozlámaná tak akorát. Velká spokojenost.

2017_04_09 posilovani s vlastn
Fotka převzatá z profilu Krav Maga ZDE

pondělí 10. 4. 2017: stěna
Smíchoff s Pepou

Nohy mě bolely dost, ruce méně, ale vylezla jsem 7-, ahá! (Na druhém. A sedala jsem. No a co.) Dneska tam bylo příjemně málo lidí, takže jsme si mohli i vybírat, co polezeme. Rozlézali jsme se na jednoduché 5, a když tam bylo natažené lano, zkoušela jsem právě tu 7-. Byla hodně na prsty, do kterých jsem ke konci už dostávala křeč, proto to sedání, ale líbila se mi. Pepa si pak vylezl nějakou 5+, kterou doporučoval, že je pěkná, a byla, i když zase docela jednoduchá. Poslední cesta byla černá 6 na obrácených schodech, která vede koutem a je moc pěkná, hezky přemýšlecí a vzpírací, přesně to, co mám ráda, a navíc nebyly na překážku ani bolavé ruce, ani bolavé nohy. Pak jsme to už zabalili. Dneska jsem z toho měla hodně dobrý pocit.

úterý 11. 4. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha

Dneska jsme se učili obranu proti hákům. Možná by to chtělo rukavice - Honza má nateklé oko, já rozseklý ret. Mili tam chytla záchvat alergického astmatu, což by rukavice nezachránily. Ale bylo nás osm, takže ztráty byly podpoloviční. Taky jsme začínali s low kicky (round kicky) - zase jsme si šli nejdříve omlátit holeně na pytle (au!) a pak jsme si je trénovali ve dvojicích s odražeči. Pořád mě po nedělním posilování s vlastní vahou hrozně bolí nohy, takže to nebylo úplně ono. (Au.) Mezi jednotlivými technikami jsme dělali jenom kliky, které jsem neudělala prakticky žádné a celou dobu jsem to zvedala z kolen. Tyjo, po neděli je ze mě prostě troska.

2017_04_12 dokreslovani modrin
"Jé, já ti na tu modřinu nakreslím obrázek," pravila má báječná nákupčí a

s rozzářenýma očima se chopila barevných lihovek. Vydržel mi dalších šest dní...

středa až pondělí 12. - 17. 4. 2017: Velikonoční přechod Šumavy s Ladou a Pepou
hodně deště a sněhu a dobré nálady

Povídání ZDE. Chození bylo tak akorát, večerní program báječný a z těch třiceti hospod, kam Strakonický pivovar dodával velikonočního zeleného Dudáka, jsme jich navštívili většinu. Velmi přibližné nástřely toho, kudy jsme se pohybovali, přikládám: středeční trasa zde, čtvrteční trasa trasa zde a zde, páteční trasa zde a zde, sobotní trasa zde, nedělní trasa zde, pondělní trasa zde.

2017_04_17 Sumava

úterý 18. 4. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha

Počtvrté za poslední dva týdny jsem nasedla do špatného autobusu. Mám pocit, že dělám něco špatně. No, takže jsem byla v půl na Národce a ve čtyřicet už dělala angličáky, abych se před rozcvičkou zahřála, když jsem přišla až po rozběhání. Ehm. Opakovali jsme obranu jeden a půl rytmu, obranu proti hákům a přidali obranu proti zvedákům. Procvičili jsme push kicky. Samozřejmě taky ty háky a zvedáky. A při posilování mezi cvičením jsme klikovali a posilovali břicho a já byla úplně marná. Sakra, už si potřebuju odpočinout...

2017_04_19 dokreslovani modrin
V práci se nám rozmáhá takový nešvar... Markéta hrozně žárlila, že jsem minulé
modřiny nechala pokreslit Marušku, a tak tentokrát tvořila ona. (Ale lihovky jsem
už zakázala.) Maruška mi velrybu záviděla, a tak dostala lísteček i bez modřiny.
Vpravo autorka obrázků s mašlí z velikonočního beránka, kterému ukousla hlavu.

Nebudu jí říkat Zelený šrot, prostě nebudu! Zelená je odporně, ale šrot to není! Ale to jméno by tak hezky pasovalo k Fialovému šrotu, mému starému kolu... No nic, mám auto, ve středu jsem ho byla obhlídnout a rovnou odkývala, že ho chci. Oktávka z roku 1997. Jediný parametr, který jsem sice schopná sama posoudit, je tak akorát ta barva, ale když já chtěla auto a na dražší jsem neměla. Má to nové gumy, nový olej, bude mít novou technickou, která propadla v listopadu, čistý motor, nové brzdy, samozřejmě airbagy, rádio, klimatizaci, centrál... najeto 136 000 km. Na to, že je tomu autu dvacet let, vypadá hrozně dobře. No a kupuju ho od mámy mechanika, který to měl na rozježdění pro své děti a který tudíž ví úplně o všem, co tomu je. Jsem spokojená. Tyjo. Ze mě fakt bude řidič! A řidičák dostanu už za týden, la la la.

čtvrtek 20. 4. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha

Dneska to bylo hrozně dobrý. Trochu jsme upozadili posilování a víc se věnovali technikám, což nebylo na škodu, protože jsem pořád hrozně unavená a protože to stejně bylo děsný kardio. Přímky, háky, zvedáky, pushkicky, kolena. Všechna škrcení, všechny kravaty, bearhugy zezadu s volnýma rukama, nad lokty a pod lokty. Přidali jsme bear hug ze strany. Bylo nás šest, takže jsme si zatrénovali všichni se všemi, a nejlepší to bylo s Davidem, který útoky i techniky provádí doopravdy, což já dělám taky, takže jsme se sice hrozně unavili, ale bylo to super. Úplně precizní a tvrdé obrany má Mili, která je sice o hlavu menší než všichni ostatní, ale přepadávala bych ji fakt nerada. Zakončovali jsme drilem tři se zavřenýma očima bloumají po tělocvičně a ostatní tři je napadají libovolnou technikou škrcení / kravata / bearhug. Zatím to není zažité, vždycky jsem potřebovala chviličku přemýšlet, než jsem se začala bránit. Ale je to super. A zkoušeli jsme si dneska holenní chrániče, takže brzy s nimi!

Mezi prací a krav magou jsem se zabrala do španělštiny, na které jsem už třikrát nebyla, takže jsem se k balení na Lazovku dostala až po krav maze a skončila jsem v jednu v noci. Dohledávat věci po bednách bylo peklo. Termofólii jsem našla až ráno, kvůli tyčinkám jsem přeskládala všechny bedny v předsíni, než jsem je našla v pokoji, mikiny na sebe jsem taky hledala dlouho. Nakonec mi s sebou snad chybí jenom pojištění... co na to říct. Jsem vyčerpaná, strašně vyčerpaná, a má být mínus deset a já nemám sílu ani vyjít schody v práci, chtěla bych spát a prospat celý víkend, jenže Slavo mě na svoji Lazovku hrozně kamarádsky zval a už to mám zaplacené a domluvený odvoz a hlavně musím vyfotit fotku pro Ahmadovu kamarádku, a tak tam pojedu. Ale bojím se, mám respekt jako nikdy, myslím si, že v tomhle stavu je na mě sto kilometrů moc, že to nezvládnu. Beru si o mikinu víc než vždycky. Třeba tam neumrznu.

Jo a přišlo mi dneska taktické pero, které jsem si objednávala na začátku března! Jupí! Už jsem ho trochu oplakala, holt jsem ho objednávala na dost pochybném e-shopu. No, zpáteční adresa na balíčku byla do Číny, takže je ta prodleva pochopitelná. Je krásný! Jako to se nedá nemilovat - dá se s tím někomu ublížit a dokonce to i píše!

sobota až neděle 22. - 23. 4. 2017: Lazovka (115 km)
-4 °C až +10 °C, převážně déšť a silný vítr, spousta asfaltu a bláta

Reportáž ZDE. Výlet, ze kterého mě na asfaltu trochu bolela rozmáčená chodidla a ke konci hodně kotník a jinak mě nebolelo nic. Na posledním kilometru jsem si vyzkoušela sprint a doběhla bych do cíle, kdybych nešla s parťákem, který běžet nechtěl. Mohla jsem dřepovat, po schodech jsem chodila v cíli bez problémů. Chození na pohodu má něco do sebe...

IMG_5741
Výlet za nafocením cedule pro Ahmadovu kamarádku

pondělí 24. 4. 2017: stěna
Smíchoff s Pepou

Rozlézali jsme se na 5- a pokračovali dvěma 5. Zakončili jsme oba 6+ na top rope s mnohým sedáním, ale stejně jsme z vylezení měli radost. Jako - včera jsem došla do cíle 115 km pochodu, to asi mám nárok nepodávat hvězdné výkony? (Byla jsem mile překvapená, že vůbec obuju lezečky.) A vlastně jsem z toho měla dobrý pocit, lezla jsem docela pěkně, žádná marnost, byli jsme celou dobu v převisech.

úterý 25. 4. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha

Jako - předevčírem jsem došla do cíle stovky a dneska jsem byla na krav maze nejvíc při síle za poslední měsíc. Takže tudy vede cesta? Drilovali jsme přímky, háky a zvedáky, opakovali bear hugy a přidali ze strany a zepředu, zkoušeli zase low kicky do lapy. A bylo to dobré. Jo a nejvtipnější - Lukáš si zapomněl kraťasy a jediný, kdo měl dublovaně kalhoty k půjčení, byla Lenka, takže cvičil v legínách Calvin Klein. (David k Lence: "Jemu sluší skoro víc než tobě.") A nevím sice, z čeho jsem měla tak omlácená kolena, ale když jsme na konci dělali dril s přímkami levá+pravá ve stoje, levá+pravá v kleku a tak pořád dokola, i na těch tatami jsem to odtrpěla a pak si přestala na jedno koleno klekat, protože to nešlo.

čtvrtek 27. 4. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha

V půl jsme tam byly s Lenkou a Mili samy, ale pak přišli ještě čtyři kluci (40-45 angličáků, mhm), takže dobrý. Zopakovali jsme kravaty na zemi (tomu předcházelo zábavné cvičení na píďalky ve dvojicích, kdy jeden byl v horní pozici kliku a druhý ho podpíďalkovával a zároveň pěstmi bouchal do břicha a nakonec ho skopl, načež přešel do kliku a píďalkoval ten skopnutý) - s volnou rukou, s chycenou rukou dvěma způsoby a s divně chycenou rukou. Jo a pořizovali jsme si dneska boxerské rukavice, juch.

Na závěr pár ryze deníčkových záznamů.

Ve čtvrtek mi přijeli do nového bytu na čtvrtou z UPC zařídit internet a mořili se s tím dvě hodiny. Zároveň tam byl i táta, který přebíral byt od dělníků a sepisoval jim závady, je jich naštěstí naprosté minimum. No a na šestou jsem si sezvala silné chlapce, protože ve středu přivezli nábytek, ovšem jen za první dveře a gauč se nevešel do výtahu. Byt je v šestém patře, a tak brácha, Ondra, Jirka a Pepa stěhovali gauč ze suterénu asi miliardu pater vzhůru. Bylo krásné, jak táta pookřál, když zjistil, že on se nemusí angažovat, a začal kolem pobíhat s foťákem.

Melancholická vsuvka. Já totiž hrozně nerada obtěžuju lidi, a proto nerada o něco prosím, pokud to není přímá protislužba něčemu, co jsem dříve udělala já. Je mi to nepříjemné, a když už potřebuji pomoc, obracím se na lidi, jejichž reakce se nebojím, které mám ráda. Tihle čtyři byli rychlá volba. Svolávala jsem je večer a ráno předem a čas si udělali všichni. Díky, kluci.

Po odstěhování gauče (a ledničky a pračky, když už tam byli) jsem odjela na krav magu a po krav maze jsem si nechala ujet metro, protože jsem automaticky zamířila k opačné koleji, kudy jsem jezdila na Čerňák.

No a ráno jsem jela na registr řidičů pro řidičák a na registr vozidel si nechat převést auto na sebe. Jenže moje googlení předchozího dne narazilo na značný informační šum na stránkách magistrátu a dopravního inspektorátu, takže nebylo úplně jasné, jestli potřebuju na převod vozdila (který jsem opravdu potřebovala vyřídit ten den) řidičák, a jestli se dají na Vyšehradě, kde jsem měla řidičák k vyzvednutí, přepisovat majitelé aut.

Na registr řidičů jsem přijela na sedmou a ve frontě na hotový řidičák jsem byla první v pořadí. Ale na registru vozidel nedávno přepis majitelů zrušili.

Byl pátek, takže měla většina odloučených pracovišť zavřeno, a tak jsem vyrazila na Bohdalec. Měli od sedmi, já přijela nedlouho před osmou... fronta vedla ze dveří na déšť. Prodrala jsem se ke stroji na lístečky, a když jsem si chtěla pro sebe jeden vyjet, zahlásil, že je kapacita lístků vyčerpána. Takže proto ta fronta - čas od času někdo přišel a pořadová čísla rozdával osobně.

Dostala jsem 133 a pohled na právě vyvolanou 86 byl trochu depresivní. A tak jsem se naučila prvních osm kapitol španělštiny z učebnice, kterou skoro nepoužívám, a vyšlo mi to na mé tři hodiny čekání tak akorát.

Paní za přepážkou nebyla přímo otrávená, ale že by se usmívala, to taky ne. Jenže to se ještě nedostala do kontaktu se mnou.

"Dobrý den," pozdravila jsem ji vesele. "Potřebovala bych na sebe přepsat auto."
Dobrý den," pravila vyčkávavě, načež nastalo ticho.
"...co vám všechno můžu dát za dokumenty?" zkusila jsem po chvíli.
"Nejdůležitější je pořadový lístek."
No prosim. To mi původní majitel nemusel dávat plnou moc. A zařizovat technickou. A nemusela jsem si zařizovat povinné ručení.
Paní za přepážkou nějakou dobu mé pozitivně laděné rozpačitosti odolávala. Ale když si vzala OP a zeptala se, jestli už jsem někdy auto měla, a já se rozzářila a pravila, že ne, to je moje první, jupí, pousmála se, a když mi dávala hotové dokumenty a já jí děkovala způsobem "vy jste báječná, moc děkuju, já mám takovou radost!", smála se už se mnou.
Taky jsem zpozorovala, jak pán u vedlejší přepážky klade stejnou otázku jako já ("a protokol o evidenční kontrole je ten červený, nebo zelený?"), ale doplňuje to větou "promiňte, mně se klepou ruce, já jsem hrozně nervózní". Musela jsem se tiše smát, byli jsme tam na tom všichni stejně.

No. Takže jsem se stala hrdým vlastníkem řidičáku i vozidla. Do práce jsem kvůli tomu sice přišla o tři a půl hodiny později, a navíc v džínách a s neumytými vlasy (jsem tam ráno chtěla být brzy), protože jsem zapomněla, že budeme mít na baráku německé vedení, ale stálo to za to. A ty tři a půl hodiny jsem si napracovala ještě ten večer, což bylo takhle při pátku sice hodně depresivní, ale já si to vynahradila vykradením mrazáku od zmrzlin, takže cajk.

V sobotu jsem byla na Bětčině svatbě. Nevěsta byla krásná, s ženichem se na sebe krásně usmívali a my se zavázali, že jim chceme připomínat jejich lásku a sliby až do konce jejich životů.

V neděli přivezli do nového bytu kuchyni. Ve 2D podobě zabírá skoro celou předsíň - a kuchyň je menší. Jak to jako bude fungovat? Přebírali jsme rovných 100 balíků a počítali to natřikrát. Chlapíci z Ikey se ještě vraceli, že vyložili něco navíc, ale nenašli to.

Taky jsem v neděli poprvé řídila svoje auto, vzala jsem mámu na výlet. (A tvářila se, že se ani moc nebojí.)  Musím si do něj dokoupit lékárničku. Jo a tankovala jsem! A fungovalo to, uf. Brala jsem přesně dvacet litrů bez ohledu na to, kolik to stojí, a protože byl benzín za 33,30 Kč, platila jsme 666 Kč, což chlapík za kasou bodře komentoval. Jelo se mi dobře, jenom na čtyřku se mi špatně řadí a taky musím dávat při rozjíždění mnohem víc plynu, dvakrát mi to chcíplo. A jednou na mě někdo troubil, ale to mi došlo až za dlouho, že bylo na mě, protože netuším, proč jako - bylo to při rozjíždění na světlech, ale pomalá jsem nebyla a zrovna tam mi to nechcíplo. Tyjo, super. Pořád mě fascinuje, že mám auto a že si jako můžu jezdit úplně tak, jak chci. Zítra pojedu běhat na Zbraslav, ahá!

Jo a v neděli večer jsme s tátou smontovali většinu nábytku. Jídelní stůl, židle, policovou věc - to je všechno super. No a pak psací stůl, který trval milión let, část jsme museli rozmontovat a dělat znovu a navíc je celý takový fórový, ale je pěkný. Jenom až příště budu vybírat nábytek, nebudu mít vzor lina a budu tvrdit, že "to je podobný, to bude tón v tónu", tak mě kopněte, že takhle se to nedělá. Ale já jsem dekadent, mně se to líbí.

2017_04_19 nove auto 1
Já jsem totiž takový dekadent, že se mi trochu líbí i můj Zelený šrot! :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Tréninkový deník: duben 2017 iva 03. 05. 2017 - 21:09
RE(2x): Tréninkový deník: duben 2017 eithne 04. 05. 2017 - 10:21
RE: Tréninkový deník: duben 2017 jarmik 04. 05. 2017 - 07:22
RE(2x): Tréninkový deník: duben 2017 eithne 04. 05. 2017 - 10:23
RE: Tréninkový deník: duben 2017 brutally-honest 04. 05. 2017 - 18:52
RE(2x): Tréninkový deník: duben 2017 eithne 05. 05. 2017 - 09:41
RE: Tréninkový deník: duben 2017 boudicca 10. 05. 2017 - 22:15
RE(2x): Tréninkový deník: duben 2017 eithne 12. 05. 2017 - 13:36
RE: Tréninkový deník: duben 2017 ava 11. 05. 2017 - 14:27
RE(2x): Tréninkový deník: duben 2017 eithne 12. 05. 2017 - 13:38
RE: Tréninkový deník: duben 2017 danka 12. 05. 2017 - 16:44
RE(2x): Tréninkový deník: duben 2017 eithne 12. 05. 2017 - 18:37
RE: Tréninkový deník: duben 2017 evi 16. 05. 2017 - 14:43
RE(2x): Tréninkový deník: duben 2017 eithne 17. 05. 2017 - 13:24
RE(3x): Tréninkový deník: duben 2017 evi 18. 05. 2017 - 09:43
RE: Tréninkový deník: duben 2017 sargo 26. 05. 2017 - 13:57
RE(2x): Tréninkový deník: duben 2017 eithne 26. 05. 2017 - 16:35