Čtyři řeky s Trilobitem - Berounka (52km)

5. září 2017 | 06.00 |

Horké léto skončilo a přišel čas se zase trochu rozběhat. Teda rozchodit. Vyrazila jsem na padesátku od KČT Trilobit Barrandov a dokonce jsem v cíli dostala pohár za druhé místo, protože i ve výletování jsem prostě TAK dobrá. Tuším že ženy startovaly čtyři, nebo tak nějak. (Ale ten pohár je moc hezkej, takže si ho vystavím i tak.)

Čtyři řeky s Trilobitem: řeka druhá Berounka
sobota 2. 9. 2017, start 6:00-9:00

Vzdálenost: 53,74 km
Nastoupáno: 1243 m+

Čas: 9 hod 54 min
Čas pohybu: 9 hod 35 min

Průměrná rychlost: 5,4 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,6 km/h

Pořadí: 9. ze 17 dokončivších celkem a 2. ze 3 dokončivších žen (dle reálně spočítaného času)

Letáček pochodu ZDE, výsledky ZDE, facebooková událost ZDE, trasa ZDE.

cilova s poharem
fotila Petra Fišerová, děkuju

Startovat se dalo kdykoliv mezi šestou a devátou. Jednoznačně jsem odmítla budík nařizovat na jakýkoliv čas, který začíná čtyřkou, a startovala jsem až v 6:50.

Byla to dobrá volba. Cesta mě vyvedla z Velké Chuchle k Pacoldově vápence a na Slivenec a odtamtud bylo svítání nad Prahou dechberoucí. Asi bych měla víc chodit do přírody, protože jsem se nemohla vynadívat, všechno mi přišlo nádherné a ojedinělé a vzácné. Lehký opar, stříbrné mraky, mokrá tráva, keře barvící se do červena a žluta. Dozrávající šípky, zralé ostružiny a těch pár bedel, které jsem potkala. V sobotu se svět probouzel pomalu a já šla tím krásným ránem úplně sama, patřilo jenom mně, kvůli mně se ten den rozednilo.

IMG_6411
Svítání nad Prahou

IMG_6415
Pacoldova vápenka, která je méně umělecky kvůli křoví všude kolem nevyfotitelná

IMG_6418
Zarostlý most přes Okruh mě zaujal

IMG_6426
Zalesněná údolí - pořád v Praze

Zase ale doufám, že cesta mezi Maškovým a Kalinovým Mlýnem nebyla zatopená kvůli mně. Nepotřebuju si uzurpovat úplně všechno. Chvíli jsem si skákala po stranách pěšinky, a protože bláto klouzalo, měla jsem mokro v botách už tehdy, ale ne tolik, aby se mi chtělo brodit cestu (podélně), když nešlo projít dál, ale vody bylo vysoko nad kotníky. Takže jsem si doprostřed jedné zatopené pěšinky šikovně umístila kámen a s jeho pomocí se dostala na ostrov, ale pořád jsem se ještě potřebovala dostat přes jedno rameno zatopené cesty. Vrátila jsem se najít do lesa klacek, s jehož pomocí bych to teoreticky mohla přeskočit, a ještě jeden, který jsem si dala pod nohy, abych měla něco pevného a míň kluzkého na odraz... no praskly oba, ještě než jsem skočila. Jenže v tu chvíli mě došel další člověk a já se začala stydět, že už tam pět minut šaškuju s jedním brodem, a tak jsem po jeho moudré větě "máme dvě možnosti - přebrodit to bez bot..." dodala "nebo v botech" a skočila a samozřejmě si horem nabrala do obou dvou. "Myslel jsem - nebo si dát přes boty igelitky a přebrodit to tak..." pravil ještě zaraženě, než jsem mu utekla v dál. Čvacht.

IMG_6429
Cesta dál

IMG_6428
Já se pokoušela dostat na souš tudy, bylo to zábavné

Černošice, Mokropsy a Dobřichovice jsou mnohem hezčí, než jsem si myslela. Hlavně ta cesta mezi řekou a rybníky před Všenory. Tam mě doběhl Pavel, kterého jsem měla na dohled několik dalších desítek minut, protože jeho běh byl jen o málo rychlejší než moje svižná chůze.

Před Karlíkem to bylo celé nějaké zmatené. Už na startu mě organizátor upozorňoval, že je v itineráři špatně uvedená červená značka, ale že ve skutečnosti to má být značka barvy, kterou jsem si nezapamatovala, protože jsem se spoléhala na to, že půjdu podle GPSky. Jenže ony nesouhlasily ani mapové podklady v GPSce s reálným značením, takže jsem nakonec šla po cestách, které korespondovaly s naklikanou trasou, a doufala jsem, že jdu dobře. Dost mě zarazilo, že jsem na zříceninu došla shora a že cesta přímo ke zřícenině není značená, ale trefila jsem to dobře a kontrolu jsem našla.

IMG_6435
Pěšinka do Všenor

IMG_6440
Cesta císařovny Elišky - význam jsem v těch plastikách nenašla, ale líbily se mi

Tam jsem naposledy potkala paní, kterou jsem došla už na vyhlídce Krásná Stráň - myslím, že to byla jediná další ženská účastnice dlouhé trasy, kterou jsem potkala.

Jo a cestou jsem potkala jezdkyni na koni a jeho kopyta cvakala o kameny tak hlasitě, že jsem vůbec nezaregistrovala, že s sebou mají ještě psa, takže jsem si ho všimla až ve chvíli, kdy přitisknul svůj čumák na moje stehno. Nebyl z toho infarkt, jen větší leknutí.

IMG_6445
Krásný hřebínek u Krásné stráně

IMG_6446
Prý tu žije až 30 cm velká ještěrka zelená, psali na ceduli

IMG_6451
Krásná stráň - vyhlídka

Před Karlštejnem mě oslovili dva cyklisti, že mě vidí dneska už potřetí a kam že to jdu. A já dokonce věděla, že už jsem je ten den taky potkala! Tyjo. Nakonec si budu pamatovat lidi, které vidím dvakrát? Neskutečný.

A někde za Karlíkem jsem občas začala popobíhat! Do toho se mi od začátku nechtělo, to jsem se hlavně kochala přírodou a trochu mě bolely nohy i z chůze, ale kousek za půlkou se to zlomilo a začaly tam být pěkné seběhy a o trochu později i pěkné rovinky, a tak jsem párkrát popoběhla. Takže jsem si ten pohár za druhé místo vlastně hrozně zasloužila. Příště ho chci za doběhnutý autobus.

Karlštejn byl na 34. kilometru. Doufala jsem, že tam někde doplním vodu do láhví, protože jsem tou dobou už vypila tři čtvrtiny ze svého jednoho litru, ale všechny tamní hospody byly hrozně nóbl a já byla zablácená a zpocená a nechtělo se mi do žádné lézt. Mé věčné dilema. Nakonec už jsem byla rozhodnutá, že se na to vykašlu a že sedmnáct kilometrů s čtvrtlitrem vody bude v pohodě, určitě, musí být, když byl těsně před vstupem do hradu osamělý stánek, který působil napůl zavřeně a ve kterém obsluhovala sympatická slečna, která zrovna neměla nic na práci, protože všichni ti rusky a anglicky mluvící turisti se shlukovali výlučně u stánků, kde se prodávaly barevné paruky a dřevěné meče. Slečna se tvářila maličko rozpačitě, když jsem ji poprosila o vodu, a pravila, že měli nedávno problém s její kvalitou, tak že nejdřív ochutná ona, jestli je v pořádku, a že dá ochutnat i mně, aby mi nenapustila něco závadného. Voda byla dobrá a v pořádku a kofola, kterou jsem si dala v mezičase, taky.

Měla jsem i trochu hlad, ale bylo to jenom padesát kilometrů, takže jak jsem doma vyhodnotila, pět tyčinek mi muselo stačit. Jedna na deset kilometrů je okej, ne? A pořád se tělo umí přepnout - hlad jsem měla jenom do pětadvacátého kilometru, pak najednou ne. Kofola byla solidní oběd.

IMG_6464
Náhodný hrad cestou

IMG_6466
Dub sedmi bratří

IMG_6468
Cesta ze Srbska

Na čtyřicátém kilometru chyběla kontrola, ale místo bylo tolik jednoznačné, že jsem si ho jenom vyfotila a šla dál.

No a Svatý Jan pod Skálou, samozřejmě. Chtěla bych jednoho dne zažít pochod, při kterém by se na tu vyhlídku nemuselo lézt. Anebo vlastně ne... vždyť zas tak vysoko to nebylo. A ten výhled odtud je dechberoucí. Byla jsem tam akorát zároveň s nějakou skautskou výpravou, dětičky se šťastné mačkaly u zábradlí a vedoucí velmi tiše, aby je děti neslyšely, nadávaly, že tam není zábradlí všude. Ale usmívaly se i tak a ochotně fotily děti a byly hrozně pozitivní.

IMG_6472
Už delší dobu jsem koukala po červené značce a furt nic... jo aha, tak tu asi je.

IMG_6475
Skeptický pohled vzhůru

IMG_6480
Pohled dolů o mnoho hezčí

Cestou dolů jsem potkala Pavla a úplně mi v tu chvíli zatrnulo, jestli jsem ho omylem nepředběhla při tom bloudění před Karlíkem. Jako já nebloudila, já šla podle GPSky, ale bylo to celé tak zmatené a divné a co když se třeba mělo jít jinudy a špatně byla trasa v GPSce a já si to zkrátila a panebožepanebože...! No tak ne, dával si na Karlštejně oběd a prý na mě i mával, ale já ho neviděla.

Do cíle zbývalo pět kilometrů a já se rozhodla, že se jím nenechám předběhnout, když mám docela velký náskok, a tak jsem běhala po rovině a z kopců a byla jsem si docela jistá, že ve stoupání k Dubu na Herinkách mě nedožene, protože jsem šla opravdu svižně a protože do kopce určitě nepoběží ani on. A pak jsem slyšela funění a dupání a při ohlédnutí jsem zjistila, že do kopce běží rychleji, než když mi mizel z dohledu na naprosté placce u Všenor. Aha.

Do cíle jsem doběhla dvě minuty po něm (dvě minuty na třech a půl kilometrech, to není zas tak zlé, no ne?). A v cíli mi řekli, že jsem druhá holka, a dali mi pohár a normální diplom a diplom za druhé místo a odznáček pochodu, týjo, takových věcí!

IMG_6482
Průběh krásně zeleným habrovým lesem

IMG_6485
Cíl v pivovaru Berounský medvěd

Líbilo se mi to.

Tušila jsem i předem, že se mi to bude líbit, protože byl hlavním organizátorem Filip Drazdík, jehož loňská Stovka z Dubče do Dubče měla sice spoustu much, ale trasu měla krásnou, a na výletovací padesátce nic víc než pěknou trasu nepotřebuju. Ona je to ode mě vlastně jenom lenost vymyslet si trasu na vlastní výlet.

Takže já byla spokojená. Děkuju.

(Akorát mám teď silné dilema, jestli na Dubečskou stovku vyrazit i letos. Sto třicet kilometrů je hrozně moc, a když to není v horách, není to tak zábavné a hlavně z toho víc bolí nohy. No. Mám ještě týden do ukončení registrace, tak to snad nějak zvládnu rozlousknout.)

Zpět na hlavní stranu blogu