Stovka z Dubče do Dubče, nechtěně splněný reparát

28. září 2017 | 10.38 |

Já to chtěla zabalit už v Ondřejově na 91. kilometru, ale ono nebylo jak! Takže jsem musela dojít do cíle dalších 40 kilometrů. V cíli jsem byla po 39 hodinách a z toho času jsem se 10 hodin nepohybovala, a o tom to celé bylo - jak mně se chtělo pořád spát! Během druhé noci jsem si co dvacet minut dávala desetiminutovku někde pod smrkem, kde moc nepršelo, protože jsem neudržela otevřené oči. Bylo to opravdu strašně hrozné.

Vzdálenost: 140,4 km (+ dalších 2,5 km - zapínala jsem pozdě GPSku)
Oficiální vzdálenost: 131 km

Čas: 39 hod 18 min
Čas pohybu: 29 hod 21 min
Čas pauzy: 9 hod 57 min

Průměrná rychlost: 3,6 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 4,8 km/h

Nastoupáno: 2396 m+

Umístění: 20. z 22 dokončivších a 25 startujících (a 3. ze 3 dokončivších žen)

Facebooková událost pochodu ZDE a ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE.

Fotky od Petry s Miladou (dobrovolníci) ZDE
Fotky a zhodnocení od Filipa Drazdíka (hlavní organizátor) ZDE
Fotky od Filipa Smetany (cíl za 21:55) ZDE
Reportáž od Filipa Smetany (cíl za 21:55) ZDE
Fotky od Ivany Čahojové (cíl za 30:14) ZDE

Už cesta na start byla príma, protože jsem jela poprvé s dálkovými světly! (Řidičák mám od května - na vysvětlení.) Rozhodování, jestli si chci brát auto, bylo dlouhé, protože jsem se bála cesty zpátky, protože znám spoustu historek o mikrospáncích za volantem od ostatních stovkařů, ale zase kdy jindy to vyzkoušet, než když to mám po Jižní spojce domů dvacet minut? (Zatímco autobusem přes hodinu.)

Letos na stovce startovalo jen 25 lidí a překvapilo mě, že jsem skoro všechny znala. Bavilo mě tentokrát i Filipovo předstartovní vysvětlování trasy. "Všichni jste dostali popisy trasy, ale... zeptám se - je tady někdo, kdo nemá trasu nahranou v GPSce? Ne? Uf. Tak jděte podle ní." Což bylo potřeba, protože ani letos se téhle stovce nevyhnuly problémy s kontrolami. Sice je letos už Filip rozvěsil zcela jednoznačně, ale dobrá polovina jich byla ukradená - a stejně tak vlastního značení trasy.

IMG_0004
Úvodní povídání před startem

Náš skromný hlouček vybíhal do noci v pátek v deset večer. Rozběhla jsem se taky, protože mi byla zima - přes noc byly sotva tři stupně, pocitově daleko míň. Držela jsem se někde ve středu startovního pole, díky čemuž jsem ještě třikrát potkala chrty z čela, kteří bloudili a často se vraceli. Ono hned za první kontrolou byly šipky přepíchané tak, aby ukazovaly jinam...

V Říčanech jsem sladila tempo s Vítkem Zahrádkou, respektive spíš on se mnou, protože já vždycky chodím a běhám sama, chci si užít první noc, vadí mi společnost... no kdyžtak mu časem řeknu, ať běží. Když mi začne vadit, že nejdu sama. Ale zatím dobrý. No. A ono to bylo dobrý celou dobu, co jsme šli spolu! Protože nemá ten otravný zvyk neustále mluvit nebo naopak zarytě mlčet, spíš jen tak namátkově, což je úplně ideální, dost času na myšlenky i na rozhovor. (Googlení data bitvy u Dunkerque mi utkvělo i po tom strašném času na trase. Jak jsme se k tomu vlastně dostali?)

IMG_0007
Na kontrole za Dubčí

IMG_0009
Říčanská zřícenina

V Říčanském lese dělal Olaf tajnou kontrolu - musel v sobotu do práce, tak se na pochodu podílel aspoň takhle. Když jsme tam přicházeli my, tak přesně z opačné strany přicházela jiná trojice, a když jim Olaf vysvětloval, že se musí pro minulou kontrolu vrátit asi dva kilometry, protože šli úplně špatně, zjistilo se, že zatím minuli úplně všechny kontroly. Dobře oni.

Olaf mě mimo jiné nařknul, že už vůbec nechodím na pochody. Argumentovala jsem trilobití berounskou padesátkou před třemi týdny a on že vlastně ano, ale že jsem o tom nenapsala reportáž. Takže se naplno ukázalo, že když si nedělám reklamu na Facebooku, je to, jako bych nechodila a nepsala. Chm.

IMG_0010
Olafova tajná kontrola

Nedaleko byla živá kontrola v Mukařově, která je nejlepší, protože je tam polévka a oheň v krbu a všechny tyhle věci. Sice jsme šli s Vítkem sami, ale na té kontrole se nás sešlo dvanáct, což byla polovina startovního pole. Jojo, na pětadvacátém kilometru se nerozhoduje, kdo na co má. K jídlu jsem si dala božskou bramboračku a pak ještě dorazila Hančin vývar, protože ona už nemohla, zatímco můj žaludek byl jako vždy ochotný pojmout libovolné množství potravy. A když to bylo tak dobré...

IMG_0016
Na kontrole v Mukařově

Kus za Mukařovem jsme poprvé zabloudili. Vítek se chtěl vracet, ale já to radikálně zamítla, protože já se nikdy nevracím stejnou cestou. Napojili jsme se na cestu nedaleko, ale Vítek začal být nervózní, že jsme minuli kontrolu na Žernovce u lávky, protože měla být půl kilometru za lomem, jak jsem obratem spočítala, což nebyla, a když už jsme šli moc daleko, rozhodl se zavolat Filipovi, jestli to přece jen nebylo od místa napojení se na trasu opačným směrem. Takže se přišlo na to, že takhle kolem druhé v noci mívám problémy spočítat 30,3 km - 28,8 km. Nojo, no. Ano, o kilometr dál byla kontrola.

Taky si vybavuju nějakou cestu, po které jsme měli možná jít, ale ta že divně skončila, takže jsme se tam prodírali zarostlými lesními cestami, než jsme se napojili na cestu, po které přicházeli další lidi z druhé strany. Možná to byl ten samý kufr, kdo ví.

IMG_0020
Tady jsme si mysleli, že má být kontrola, tak jsem se fotili, že jsme tam jako byli

IMG_0021
Nakonec byla kontrola o kousek dál

Brzy z rána, ještě před svítáním, se mi začalo chtít hrozně spát. Takže jsem přišla na to, že jsem Shlehu zapomněla doma (je prošlá od května - já se jí snad nezbavím), a kofeinové tablety, které jsem měla s sebou, jsem si přece jen chtěla ušetřit na druhou noc, případně na řízení domů. Takže jsem popřála Vítkovi šťastnou cestu a poprvé zalezla pod smrk, abych se na chvilku prospala. Byly skoro čtyři stupně a bylo sucho, takže to bylo úplně v pohodě.

V Konojedech držel kontrolu Zdeněk a bylo to věru poučné zastavení. Do kontrolní karty dával razítko "Brepta" a asi nemohl mít vhodnější. Byl to obrovský náraz vlézt z tichého rána do plné palby upovídanosti, témata se střídala, byl to monolog plný emocí a názorů a já jen seděla na otevřeném kufru, jedla chleby a kývala, že jako poslouchám. A pak jsem utekla zpátky do ticha.

IMG_0042
Kalné ráno a asfalt

IMG_0045
Živá kontrola v Konojedech

IMG_0050
Ještě trochu ranní mlhy

IMG_0070
Podzimní svítání bývají nejhezčí

IMG_0079
Všechno je vidět jen napůl

IMG_0084
Občas se z mlhy vynoří nějaká zvířata

IMG_0081
A pak se stačí otočit od slunce a svět je najednou barevný podzimem

Zanedlouho jsem podruhé zabloudila. Ale jak pěkně! A protože se mi vůbec se nechtělo vracet, zvolila jsem cestu šturmem, protože jsem byla od správné cesty jen pár set metrů - akorát že nás dělila hluboká rokle. Ale já na skály nevěřím! Stráň, kterou jsem zvolila pro sestup dolů, byla porostlá malými stromky, které rostly dostatečně hustě, abych dosáhla z kmene na kmen, což bylo potřeba, protože bez opory jsem nedokázala ani stát, natož se smekat dolů. Cesta z údolí nahoru byla už naštěstí mírnější, pořád sice hodně do kopce, ale to už šlo po dvou.

A jak jsem byla mimo všechny cesty, zakopávala jsem o houby. Nejvíc mi utkvělo, jak jsem málem slítla, protože jsem na poslední okamžik změnila místo dopadu chodidla, protože tam rostl hříbek, jenže tam, kam jsem chtěla nohu dát místo toho, taky, a vlastně jsem jimi byla obklíčená, což jsem zjistila, až když jsem se snažila dostat pryč. Byly maličké, vyrostly přes noc, ale byly všude.

Kolem Rufusovy vyhlídky a Krkavčích skal mělo vést vlastní značení, které ale někdo strhal, a GPSka vedla po značce, ale o vyhlídky jsem nepřišla, protože jsem se na Rufusovu vyhlídku rozhodla dojít podívat, ačkoliv nebyla po trase. Byla moc pěkná, na údolí Sázavy. Byli na ní dva staří lidé se psem, a když jsem přišla, zvedli se, že oni už se pokochali a že teď uvolní lavičku pro mě, ať to tu také mám jen pro sebe.

IMG_0103
Rufusova vyhlídka

IMG_0090
Tady ještě trochu mlhy cestou k ní

IMG_0121
Linie

Měla jsem takový drobný problém. Podcenila jsem přípravu. (Nebo spíš vynechala jsem přípravu.) Kdo by to byl býval řekl, že baterky v čelovce už odešly celou Lazovku? A že baterky v GPSce odešly trilobití padesátku? Měla jsem s sebou 6 náhradních baterek, takže jsem ještě v noci v Mukařově vyměnila baterky v čelovce a smutně zjistila, že už si z nich nic nevezme ani GPSka, a o kousek dál jsem vyměnila baterky v GPSce a najednou jsem neměla náhradní baterku ani jednu. Ale to bude v pohodě, v nějaké vesnici určitě půjdu kolem vietnamské večerky, Jednoty nebo něčeho podobného, a koupím si je... schválně jsem místa, kde se dají na trase baterky koupit, počítala: 0.

Jenže Petra s Miladou na živé kontrole ve Vlkovci v restauraci U Žraloka byly nejen úžasné, pozitivní a skvělé, ale navíc s sebou Petra neustále nosí všechno náhradní, takže odněkud vyčarovala nabíjecí tužkové baterky, že jí je mám nechat v cíli u Filipa. Tyjo. Byly nabité asi z půlky, ale spolu s baterkami z čelovky po druhé noci mi GPSka vydržela úplně přesně na poslední čárku baterky až do cíle. Díky, Petro!

IMG_0127
Na Hradišti nebyla kontrola, a tak jsem vyfotila něco, co k tomu místu jasně patří, aby
bylo jasný, že jsem tam byla. Kotě. (A jaký doping pro dobrou náladu používáte vy?)

IMG_0142
Tady něco k hledání kontrol. Kontrola měla být na "Zlenice-Hláska, zřícenina hradu" na vlastním značení. Jediná šipka v dohledu mířila na tenhle ukazatel, kde kontrola nebyla, tak jsem si udělala kontrolní selfiečko a vydala se dál. Ale bylo mi to divný. Kde je jako ta zřícenina? A tak jsem se ještě kousek vrátila, vylezla na kopec nad ukazatelem, kde zřícenina opravdu byla, a začala se tam motat v dráze nějaké dětské soutěže, když jsem hledala, kde by tak ta kontrola mohla být.

IMG_0144
A přitom byla tak úchvatně viditelně umístěná na tomhle stromě! Z pohledu příchozího.

IMG_0145
A ještě byla špatně očíslovaná, správně to byla kontrola č. 12. A takhle to bylo furt.

IMG_0146
Zde ještě ona zřícenina.

Dál jsem s tím měla trochu problém, protože bylo po trase strhané skoro všechno vlastní značení a z 25 samokontrol jsem jich já našla 13. Najednou to přestal být organizovaný dálkový pochod, ale podivný sólovýlet po neznámé trase. Za mnou šla hodně daleko poslední dvojice a ostatní přede mnou měli několik hodin náskok. Trasa v GPSce byla naklikaná velmi volně. Filip na startu vyhrožoval, že za chybějící kontrolu je hodinová penalizace a za tři chybějící kontroly diskvalifikace. Jdu si to užít, a i kdyby mě chtěl Filip diskvalifikovat, protože nemám odevšad fotky, tak by to nevadilo, jsem tu kvůli sobě, ne proto, abych byla ve výsledkové tabulce... Jdu si to užít.

Jenže splín na mě padal dál. Nejhorší to bylo cestou na Hrusice, protože se šlo po ošklivých silnicích pod D1 kamsi, kde nic nebylo, dokonce i kontrola na té podivné silnici chyběla, a pak zase přes D1 zpátky... a teprve pak se znovu - potřetí - křižovala D1, abychom se dostali na její správný břeh. Proč?? Tolik asfaltového pekla plného aut - a proč?! (Filip mi pak vysvětlil, že Hrusice jsou velké a významné a chtěl nám je ukázat. Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řekla, že jsem tam nic tak extrovního neviděla.)

IMG_0149
Ty výhledy!

IMG_0150
Večer se ukázala duha. Bylo by to lepší, kdyby nevěstila začátek deště, který už nepřestal.

IMG_0155
Západ slunce nad krajem

A jak se smrákalo a já se blížila na další živou kontrolu na devadesátý kilometr, uvědomila jsem si jednu důležitou věc: nebaví mě to. Vlastně jsem vůbec nechápala, co tam dělám a proč bych měla jít dál. Nebyly to ty myšlenky, které člověka napadají na pochodech uprostřed nepohody, když prší a kopec je prudký a je chladná noc a dochází pití... ne. Mě to nebavilo. Tečka. Nic víc, nic míň. A najednou vůbec nedávalo smysl, proč bych měla jít až do cíle. Mám jasno v tom, že nechodím pochody proto, abych měla další zářez, ale dělám to pro zážitky a protože mě baví fotit vzpomínky. A tak jsem se rozhodla, že to v Ondřejově zabalím. Že mě organizátor určitě hodí autem do cíle.

Před Ondřejovem byla další podivná smyčka, tu jsem se ještě rozhodla projít, a pak konečně - za tmy - jsem se blížila po silnici, Ondřejov na dohled, u cesty nějaká budova, to by mohla být ta hospoda s kontrolou, bylo by to prima... a ono jo. Vlezla jsem dovnitř a tam se na mě upřely pohledy štamgastů, že co jako bude. "Dobrý večer, nevíte, jestli tady máme někde kontrolu od našeho dálkového pochodu?" zeptala jsem se jich. "Všichni chodili na parkoviště a budili tam toho chlapa v autě. Ale já vám razítko klidně dám," pravil hospodský. A v tu chvíli ostatní vybuchli smíchy a začali si přisazovat ohledně razítkování a dělat oplzlé vtipy, takže jsem prchla.

Parkoviště jsem chvíli hledala, protože za tmy nebylo vidět, a na něm jsem našla dva náklaďáky, nějaké Avie či co, a jinak nic. Už několik hodin pršelo, měla jsem hlad a chtěla jsem do tepla. A domů.

Jenže to by muselo být ještě o hodně hůř, abych se vrátila do té hospody, a tak jsem místo toho zalezla pod jedno z aut, aby na mě nepršelo. Přehodila jsem si SIMku do druhého telefonu, abych si vygooglila, že v devět večer se už z Ondřejova do Prahy nedostanu, a pak jsem zavolala Filipovi, od kterého jsem měla čtyři nepřijaté hovory. Sdělil mi, že kontrola už je zrušená, ale že mi nechali jídlo a pití pod keřem na parkovišti. No, do deště už jsem z pod auta znovu nelezla.

A protože se mi pořád chtělo hrozně, hrozně spát, zabalila jsem se do termofólie - šlo by to líp, kdyby byla celá, ale už jsem z ní kdysi kus ustříhla, asi abych si ho na sebe nalepila a bylo mi tepleji -, zasoukala se hlouběji pod auto a dala si hodinu a půl dlouhý šlofík. Mezitím odešli štamgasti, vrátila se rodinka hospodského, někdo močil kousek ode mě a přiběhnul si mě očuchat pes a já si připadala jako hrozný bezdomovec, ale co jsem měla dělat.

Když jsem se probudila, ztuhlá zimou a pořád stejně deprimovaná, vyměnila jsem si ponožky za suché, což se do deště vždycky hodí, sbalila jsem všechno, co jsem stihla vykrámovat, a oblečená ve všem, co jsem měla s sebou, jsem vyrazila dál. Ještě jsem se teda zastavila u křoví a uzmula si tři chleby a trochu vody do láhve s sebou.

IMG_0160
Útulné zázemí

Od sedmi večer pršelo už prakticky bez přestávky celou dobu a já se stala mistrem v hledání suchých míst, kde se dá na chvíli lehnout a usnout (a nechat si zdát nějaké hodně uhozené sny) - co dvacet minut jsem na deset minut zastavila, protože jsem neudržela otevřené oči a přímý směr, protože se mi chtělo strašně, strašně spát. Kdybych si vzala kofeinovou tabletu teď, umřela bych ve chvíli, kdy by vyprchaly její účinky. Takže jsem v lese ve světle čelovky vyhlížela světlejší místa, která většinou po bližším ohledání byla skutečně skoro suchá. A vlastně jsem byla ráda, že prší, protože kdyby bylo stejně jasno jako první noc, umřela bych zimou.

K vysílači na Holém vrchu jsem vyrazila špatnou cestou, ale tentokrát jsem se ve svých stopách vracela ráda, protože z cesty dál zaznívaly veselé mužské hlasy a dva výstřely.

Před poslední živou kontrolou v Mukařově mi ještě párkrát volal Filip, jak jsem na tom, a i to mi vadilo. Zdržuju je? Za mnou jdou ještě Ondra s Mírou. A stejně mě diskvalifikuje kvůli kontrolám. Kdyby ne kvůli tomu, že je nemám, tak kvůli tomu, že mu ani nevolám, že tam nejsou. (Jenže tolik baterky v mobilu jsem neměla). A vůbec. Já chci domů. Mě to nebaví. Chci spát.

IMG_0165
Cesty nocí

IMG_0167
Takové to focení "byla jsem na kontrole", když je kontrola na kótě 527, kde nic není

A pak jsem přišla do Mukařova, kde na kontrole byli Filip s Miladou a oba dva spali, Filip lehce chrápal, a byl tam oheň a teplo a já byla hrozně ráda, že už tam jsem. Najednou mi došlo, že mi Filip nevolal, aby mě zrychlil, ale aby věděl, co se mnou je. Milada se probudila a šťouchla do Filipa, ten vstal a uvařil mi čaj a ohřál polévku, uvolnili mi místo u ohně a že co se mnou dál. Bylo před šestou, autobusy do Prahy měly začít jezdit každou chvíli, ale poté, co jsem Mukařov obcházela na jeho správnou stranu úplně nekonečně dlouho, se mi vůbec nechtělo jít někam do centra na zastávku, a tak jsem to rozhodnutí odložila, zabrala Filipovo spací místo na lavičce a na další hodinu jsem usnula.

(Probuzení teda stálo za to - venku pršelo čím dál tím víc, a jak už to v podobných srubech bývá, kulatina na střeše byla ještě podložená igelitem, aby neprotékala, a na tom igelitu se hromadila voda a mě probudilo, když už jí bylo tolik, že to igelit nezvládl a mně to celé šplíchlo na kapucu, kterou jsem měla kvůli světlu přetaženou přes obličej. Vystřelila jsem do sedu a byla jsem ráda, že to odnesla jenom bunda, že já jsem suchá... a až asi za pět minut jsem si uvědomila, že zdejší strop žádným igelitem podložený není a že se mi to celé jenom zdálo.)

A pak už se mi až do noci nechtělo spát.

IMG_0169
V Mukařově podruhé

Petra Fiserova 2
Krb byl moc malý, než aby se do něj dalo vlézt, ale zkusili jsme to všichni
(fotila Milada Herejtová)

Posledních dvacet kilometrů uteklo docela rychle. Už bylo světlo, takže jsem na kontrole nechala Petřiny baterky a GPSku naládovala těmi z čelovky. V lese za Mukařovem jsem si zase úplně promáčela boty, protože vlastní značení (tentokrát nestrhané) vedlo skrze mladé stromky plné vody. A co nezvládly stromky, to zajistila vzrostlá tráva, když jsem se dle GPSky vydala skrze louku k lomu na Plachtě.

Myslím si, že to bylo nejhezčí místo celého pochodu. Kontrolu jsem tam nenašla, ale snad dvacet minut jsem tam šaškovala s foťákem, protože to bylo místo plné podzimu a fantazie. Skalky, rybníčky, rákosí a vzrostlá tráva, všechno sice na malé ploše, ale krásné.

IMG_0184
Lom 1

IMG_0187
Lom 2

IMG_0194
Lom 3

Naopak nejhorší místo celého pochodu byla silnice z Kolodějů do Dubče, kde auta jezdila jak magoři, nebylo kam ze silnice uhnout a já hrozně doufala, že je moje červená bunda dostatečně viditelná, aby mě nikdo nesundal. Ranní provoz už byl bohužel v plném proudu.

Upozornění: V procesu termoregulace došlo k chybě a bude ukončen.
Příkaz: Hej! Zapnout!
Upozornění: Požadavek nelze zpracovat.
Příkaz: Okamžitě znovu nastartuj!
Požadavek: Dodejte čokoládu.
Příkaz: Fajn, ještě s sebou dvě tabulky mám. Lepší?
Upozornění: Při zpracování cukru došlo k problému. Systém nelze obnovit.
Prosba: Ale... čokoláda vždycky fungovala. Zkus to ještě.
Požadavek: Dodejte víc cukru.
Zima mi přestala být v úterý přes den. V práci se mi v pondělí trochu smáli, když jsem tam chodila nabalená ve dvou svetrech a zimních kalhotách. To ještě nevěděli, že jsem v noci pod tlustou peřinou spala v oteplovačkách.

Před cílem mi volal Filip, že budu mít diplom schovaný na zahradě klubovny, kde byl start i cíl, a že tam nikdo nebude. Našla jsem ho i se vzkazem, ať ho nikdo nebere a neničí, že je pro mě. A tím pro mě Stovka z Dubče do Dubče skončila.

(I když mi přišla zajímavá i ta pasáž, kdy jsem po pětapadesáti hodinách bdění řídila domů. Byla jsem jako na trní, takže žádné mikrospánky nehrozily, ale rychlost reakcí bych přirovnala ke stavu po třech pivech. Takže jsem si jela po Jižní spojce pomaličku v pravém pruhu a bylo mi dobře.)

IMG_0199
Poslední samokontrola byla bez fixu

IMG_0203
Tyjo, to je už docela velkej hřbitov, jdu kolem něj dobře dvacet minut. A kde je asi ta obora? Ehm.

IMG_0136
Fotka z cíle není hezká, takže si sem dám selfie s kočkou

Co napsat závěrem. Protože mě to opravdu nebavilo.

Pro mě je 130 km mimo hory moc, nedovedu najít v lesích tolik kouzla, abych si to užívala celou dobu. Navíc je to placka a ještě je na ní hodně asfaltu. Filip sice daný terén vytěžil na maximum, trasa asi nešla udělat o mnoho zajímavější (teda tu D1 bych si odpustila, ale vímejak), ale mně to nestačilo.

A pak byl samozřejmě velký problém se strhanými kontrolami a značením. Trasu jsme sice měli všichni v GPSkách (a většina si do nich dokonce vzala dostatek baterek), ale samotné odškrtávání kontrol je pro mě motivace a odměna, líbí se mi, jak se kontrolní lístek plní, a těším se na další barvu. Vlastní značení pro mě znamená spojení s ostatními, jsem účastníkem davu, ačkoliv jdu sama. A to mi tady chybělo.

Proti počasí bych neřekla křivého slova, nakonec jsem usoudila, že byl déšť a teplota o pár stupňů vyšší opravdu lepší než jasno a mrazíky. Nastydlá jsem byla v pondělí a úterý a středu jenom trochu.

Kontroly byly báječné. Polévky v Mukařově byly úchvatné a na ostatních kontrolách jsem si s chleby se sýrem nebo salámem pohodlně vystačila. Akorát by se mi líbilo, kdyby bylo příště v itineráři napsané, do kdy budou kontroly funkční, protože její nepřítomnost v Ondřejově byla docela rána.

Jo a ta hlasová schránka na Filipově telefonu - uá! Loni se mu šlo dovolat kdykoliv, letos to pokaždé padalo do hlasové schránky. Filip sice skoro okamžitě volal zpátky, ale já už často stihla mobil uklidit do vodotěsného pytlíku, takže komunikace trochu vázla.

Trochu řeším, co dál. Byla jsem pevně rozhodnutá se určitě nepřihlásit na letošní Pražskou stovku, protože 160-170 km je strašně moc a lehce se může stát, že mě to zase nebude bavit. A taky jsem chtěla zrušit Stovku Podkrkonoším, ale na tu nakonec asi vyrazím. A Pražská stovka se ukáže potom.

Ještě raději zdůrazním, že moje kritika není namířená proti pochodu, spíš jsem poznala, jak to v sobě mám za podobných podmínek nastavené. Pochod sám o sobě nebyl špatný. Díky za organizaci, Filipe.

houby

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články