Naše přednášející na filosofický diskurz se jmenuje doc. PhDr. Anna Hogenová, CSc. a i přes onen nedostatek tkvící v počtu titulů je milá a sympatická. Ne tak její kniha nesoucí název K filosofii výkonu.
Ještě několik slov k autorce. Rozhodla se, že v rámci klasifikovaného zápočtu je v pořádku k ústnímu zkoušení (vpravdě nelehkému) vypracovávat i seminární práci a zadala nám seznam knih, z nichž jsme si měli jednu vybrat a vypsat z ní teze, se kterými nesouhlasíme.
Všechny knihy, které jsme měli na výběr, napsala ona. Mám za to, že si naše práce pročítá doma po večerech se sklenkou červeného vína v ruce a dělá si poznámky ke knize nové, která se dozajistě stane bestsellerem.
Tituly knih, ze kterých jsme mohli vybírat, zněly:
- Areté – základ olympijské filosofie
- K filosofii výkonu
- Jak pečujeme o svou duši
- K problematice poznání
- K fenoménu pohybu a myšlení
- Etika a sport
- Tázání je zbožnost myšlení
A nyní ke knize. Je-li laskavý čtenář filosofem, nechť mi následující slova promine, ale ta kniha byla vyloženým blábolem.
Její myšlenky vycházely ze známých filosofů (většinou těch starších), ovšem inovace, kterou jim dodala, shodila jejich pravdy a zajímavost kamsi do bláta a nebytí. Věta bez cizích slov (alespoň pěti) by asi urážela výšiny filosofie a tak takové nepoužívá. Jejím nejoblíbenějším slovem (každý máme takové, že?) je "areté".
Jen několik citací z knihy. Nevynikne na nich bohužel celkový charakter knihy, neb to jsou ty, které jsem použila do své práce a tedy jsem dlouze vybírala úryvky, kterým jsem rozuměla:
"Pokud zúžíme platnost pojmu, např. pojmu vzdělání, pak se dopouštíme také lži, i když to tak na první pohled vůbec nevypadá. Pokud vzdělání chápeme jen jako tezaurus vědění - pak lžeme, aniž by se nám tato lež mohla pozitivně dokázat. Vzdělání je také svobodou, distancí od všech jednotlivostí, je smyslem života, protože nesvobodný život nemůže být plný život. Společenství, které nás nese, je zároveň kontextem našeho vlastního textu, patří k našim bytostem poutem společného smyslu." (s. 174)
"Celek se dá uchopit jen, když vzniká či zaniká, protože tento celek není uchopitelný v distanci, nemá totiž margo, okraj, matematizovatelný okraj, zakládající možnost předmětné existence. Proto pravda ve smyslu celku se musí probouzet - nedává sebe samu jako informace." (s. 176)
"Zkušenost svobody je zkušeností nicotnosti reálného světa. Všichni to známe, věci přestávají cokoli říkat, pociťujeme nevýslovný stesk. A přesto samota není zoufáním, je tichá, jako byla noc před popravou "Cizince" od Camuse. To je moc ideje, to je mocí filosofie." (s. 177)
"Naše novodobé peklo (naše osobní lhaní) je v tom, že myslíme stále na budoucnost. Ani obyčejná procházka není zpravidla spontánní, přepadají nás "lupiči!" Starosti, které měly být námi samotnými už dávno vyřešeny. Nevnímáme "pří-tom-nost", v myšlenkách jsme přikováni k tomu, co má teprve přijít, a to nás drtí." (s. 184)
"Kauzalita se předpokládá ve všem, co se předkládá jako podstatné. Vůbec není brán ohled na možnost simultaneity, koexistence, na současnost platnosti několika funkcí člověka. Tento předpoklad, jenž netematizován podsouvá veškerému poznání procesualitu v časové řadě, je výrazem orthotes, tj. jisté skrytosti, podobající se lži."(s. 190)
A na závěr můj oblíbený:
"Occamovská a scotovská haecceitas ponuje voluntarismus, a deiktický charakter této podstaty s sebou přináší opět emipirismus." (s. 178)