Vandr v pohádkovém

Jdete si takhle krajinou, je krásné prvomájové počasí, vaše dítě vesele výská - a co to najednou? Ze zatáčky vyjde brouk Pytlík. Fakt, že je velký jako dospělý člověk, zcela zastiňuje jiný fakt, a to, že hraje na ukulele.
Možná se to s oslavou na pálení čarodějnic nemělo tak přehánět...

My vážení, odměření a sucharští vědátoři z pražské hvězdárny máme občas podivné nápady. Lezení na komíny a ježdění na nákladních vlacích teď pominu a budu se soustředit na tematické vandry. Loňský jarní vandr v šatičkách měl úspěch, lidi se na nás šťastně smáli a bylo to celé velmi pohodové. Podzimní vandr v barvách byl též velmi pohodový, ač se občas lidi tvářili nechápavě. Pro vandr v pohádkových kostýmech poměrně dost lidí pochopení nemělo - čím to? Snad krajem? Společenskou únavou po čarodkách? Nebo na ně byl brouk Pytlík prostě už moc?
Kdo ví.

Původně nás mělo jít hodně, nakonec se ale nějak nezadařilo a tak jsme jeli jen čtyři. Klára byla za divoženku, Lukáš na hloupého Honzu, já za čarodějnici a M.i.X, který nestíhal kostým jakkoliv řešit, si z půjčovny vybral brouka Pytlíka.

Maškary jdou na výlet, veselme se!

Nějak nebyl čas tenhle vandr plánovat, tak se stalo, že všichni z Aladina věděli, že bude děsně hnusně, ale plachtu na spaní nevzal nikdo. Stane se :o) Stejně tak nikdo neměl takové drobnosti jako jídlo jiné než buřty a chleba (na tři dny snesitelné, nebýt další položky seznamu), toaletní papír... a tak.

První noc jsme spali na Karlíku. Ano, pršelo, a to dokonce tak fatálně, že M.i.Xovi namokl kostým a ve čtvrtek odmítl jít oděn do mokrých houbiček na nádobí (nebo jste snad nevěděli, že brouci jsou z molitanu?). Já přes spacák přehodila pláštěnku a ký div, do rána mi neprotekl. Ó, já se mám.

Další den jsme podnikli túru kolem Amerik, Mexika a přilehlých oblastí.

Velká a Malá Amerika

To je kraj turistů na podpatcích, kteří přijedou stříbrným sporťákem, vylezou u vyhlídky, nacvakají obrázky a nadávají na zablácené boty. A TIHLE se na nás dívali opravdu velmi nepřátelsky. Nu což, jiný kraj, jiný varm, jak prohlašuje Lister.

Od Velké Ameriky jsme zamířili přes Mexiko k Malé, ale co se nestalo na spleti cestiček - cesta nás svedla do areálu lomu Mořina. Plot byl v tom místě nahražen páskou "nevstupovat, pozor psi", ale co čert nechtěl, přímo proti nám tam stál komín. Rozhodli jsme se tedy cedulku ignorovat a protože areál působil velmi mrtvě, jali jsme se prohlížet komín zblízka.

V tu chvíli odkudsi vylezla slečna securiťačka (bez psů), podivila se, pohrozila a řekla nám, ať zpátky podlezeme pod branou a že na Malou Ameriku máme jít tam a tam. Ještě nám taky ukázala údajně jedinou kameru u vchodu s dodatkem, že kvůli nám bude mít průšvih (ač jsme zjevně nebyli první zbloudilí, už podle té cestičky, která nás dovedla až tam) - zkrátka terén na pokoření komínu někdy příště máme zmapovaný dokonale ;o)

Utábořili jsme se za Malou Amerikou, v údolí vedle Modlitebny. Je tam krásný převis, pod kterým začíná šachta, kterou jsme samozřejmě hned prolezli. Hezky po dvojicích, protože čelovky na seznamu zapomenutých věcí figurovaly u M.i.Xe a Kláry taky.

Chodba byla členitá, ale všechno končilo závalem, nebo to dál nebylo prokopané.

Večer byl opět ohníček, ukulele ukulelilo o sto šest, buřty byly sice stále stejné, přesto přišly k chuti. Údolíčko bylo nádherné, krásně schované a na okolních skalkách se dalo dobře bouldrovat, ač nezřídka zůstávaly ty nejlepší chyty člověku v ruce.

To takhle občas divoženky dělávají, ač to v pohádkách nebývá :o)

V noci z chodby dost táhlo, ale aspoň nepršelo (když jsme byli pod převisem, tak to bylo jasné...). Ráno nás vzbudili nějací jeskyňáři, kteří šli do štol s plnou parádou. Asi museli být zklamaní, moc dlouhé žádné z těch chodeb nebyly. I když kdo ví, někudy asi musel vést průchod dál, když to tak protahovalo.

Pak už jsme vyrazili do Řevnic a domů. Vesničtí domorodci naopak měli pro masky pochopení veliké... a v Řevnicích si nás jedna Němka dokonce fotila ;o)