Jsem pijan?

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.

"Co tady děláš?" řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
"Piji," odpověděl pochmurně pijan.
"A proč piješ?" zeptal se malý princ.
"Abych zapomněl," řekl pijan.
"Nač abys zapomněl?" vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
"Abych zapomněl, že se stydím," přiznal se pijan a sklonil hlavu.
"A zač se stydíš?" vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.
"Stydím se, že piji!" dodal pijan a nadobro se odmlčel.

A malý princ zmaten odešel.

Je to tak - jak začne zkouškové, začnu strašně moc pít.
Nemůžu za to. Kdybych měla čokoládu, cpala bych se čokoládou. Kdybych měla zrní, soustavně bych uzobávala zrní. Ale já nemám nic. Zčásti proto, abych se nepřejídala, zčásti proto, že mi začíná čím dál tím naléhavěji docházet, kolik peněz budu potřebovat na expedici o prázdninách a kolik jich mám (nebo spíš nemám) teď.
Takže piji.

Mám krásný skleněný džbán. Jeho objem čítá přes litr a půl. Taky mám skleničku. Je na ní růžový slon se zelenýma očima, zelený pták s růžovýma očima, fialová žirafa se zelenýma kostkama a růžovýma očima a dva žlutí motýlci. Je těžká, malá a téměř nerozbitná.
A tyhle dvě propriety mám stále plné vody, která ovšem stále a stále ubývá. Má-li sklenička objem deci a půl a džbán litr a půl, pak potřebuji vypít deset skleniček, než vypiju džbán. Já si ale opravdu nejsem vědoma toho, že bych si tak často nalévala.
Vypiju-li denně tři džbány (občas víc, občas míň), čítá to třicet skleniček. Toho bych si snad musela všimnout, ne? Jenže já si vždy jen pamatuji, že chodím doplnit džbán.

Trochu mě to děsí. Znamená to totiž, že tyto úkony dělám zcela automaticky a tím pádem to nemohu kontrolovat. V co se to vyvine? Co když se jednou upiji k smrti? Co když mi jednou dojde, že jdu ten den doplnit již desátý džbán? Co když si utopím žaludek? Co když...?
Jaké jen tohle bude mít následky...