"Vole, těch desek je málo. Jestli zbytek přivezou zas až před víkendem, vyseru se jim na to. Fakt. Vyseru," myslí si ten šedovlasý, který bere předposlední z balíku u kraje střechy. Neříká ale nic, mlčí. Všichni mlčí. Jen občas se ozve výkřik, když je potřeba zatížit plachtu, aby ji nesebral vítr, nebo když někdo hledá vrtačku. Jinak na střeše panuje mezi lidmi ticho. Povídá si kladivo s plechovou krytinou, povídají si balíky s překližkami a povídají si gumové plachty s větrem.
Lidé mlčí.
"Já tě vidím, holčičko v červené mikině a s červeným šátkem. Vidím foťák v tvojí ruce stejně dobře, jako ty vidíš, jak ohromnej jsem frajer. Počkáš tam chvíli? Předvedu ti, jak mi to na fotce sekne. Jsem tu jedinej s červenýma montérkama, holčičko. Tušíš vůbec, jak je těžký sehnat montérky, který nejsou modrý?" běží hlavou mladíkovi před třicítkou, který si připadá jako ohromný světák. Začínal na Ostravsku v dole, kde dělá i jeho táta. Věděl ale, že nechce celý svůj život žít takhle, a proto odešel, nejdřív do Šumperku kopat příkopy, potom do Liberce na pokladnu a skončil v Praze na stavbě. Nikdo z jeho rodiny tohle nikdy neudělal, všichni zůstali v Ostravě ve víře, že jestli ten nahoře chce, aby tam makali, tak tam makat budou.
Tenhle dělá přes den na stavbě a po večerech balí cizinky v barech. Má svaly, je opálený a ve tmavých brýlích vidí dobře i ve světle pouličního osvětlení. A ostatní na stavbě ho nemají rádi.
"Kreténe," odplivuje si při pohledu na něj třetí chlapík, stojící ke mně zády. Moc dobře ví, že bude taky na fotce, ale o planou slávu na něčím disku nebo v něčím albu nestojí. Postaví mi obchod sotva dvacet metrů od dveří a vytratí se bez pozdravení. Nikdy si tam nedojde koupit jogurt a dva rohlíky. Možná ani neví, který obchod to vlastně je. Nezajímá ho to. Dře jak vůl za ostatní, aby nepřišli o prémie za zpoždění stavby. Jako jeden z mála chlapů ze střechy má ženu a dvě děti. Ženě mateřskou dovolenou nikdo neplatí, bydlí v drahém podnájmu a v jednom rohu jim zvenku zatéká do ložnice. On dře, aby bylo na další dupačky a třeba i na některou z těch drátěných hraček z Ikey. Miluje smích svojí dcerky.
Jsou to chlapi ze střechy.
Dělají tu na dvě směny deset hodin denně sedm dní v týdnu.
Sbíjí, řežou, tlučou a mlátí. Potí se, hekají, úpí, řvou a smrdí. Občas postávají, tiše mluví a ve tvářích se jim objeví i náznak úsměvu. V helmách, vestách a montérkách jsou příslušníci stejného oddílu, stejné brigády, vytáhli do boje proti poloprázdnému placenému parkovišti. A vyhrávají! Ó, jak jsou šťastní! Nikdo by už nepoznal, kým jejich nepřítel původně byl. Už dávno se tu tyčí jejich hláska ověšená prapory a svítící dlouho do noci.
Nebude trvat dlouho, než chlapi ze střechy definitivně zvítězí.
Už brzy.