Běžný den ze života školáka

Čas: Dva týdny před oficiálním začátkem zkouškového. Události dne: Dvě zkoušky, jeden zápočet plánovaný a jeden zápočet jako malý bonus závěrem dne. (Teplota: Chvílemi až nemístné horko.)

Ano, je to zde, začalo zkouškové. Skoro. Tabulka čokolády, kterou právě dojídám, začíná blahodárně působit na mé nervy, tak snad budu schopná pohovořit o tom, jak vypadá běžný den v životě vysokoškoláka.

8:55 - začínají mi informační a komunikační technologie. Zapsala jsem si individuální studium, abych tam celý semestr nemusela tak brzy po ránu chodit, a tak jsem teď měla problémy najít učebnu. Není popsaná. Zápočet se nakonec konal vedle.

Seminární práce jsme měli dodat na web do Silvestru. Nyní jsme měli obhájit, že jsme jejich autory - nejen obsahu, především jejich formátování.

Na stěně byla promítána stránka s požadavky na naši práci. Zjistila jsem, že mi tam chybí takové malichernosti jako obsah nebo prohlášení o autorství, i narychlo jsem se je tam jala ještě dodělávat.

Zkoušející byli dva, jeden to prolítl 1 práce - 1 minuta a nic neřešil. Já měla toho druhého. Když jsem (po delším dušení) nebyla schopná zvětšit obtékání obrázku o 2 px a navíc jsem nevěděla, jak vložit text do záhlaví, aby se objevil na všech stránkách (doma jo, ale máme jinou verzi OpenOffice), prohlásil, že zkoušku neudělám, a dal mi zápočet. Hurá.

10:30 - úvod do pedagogiky. Byla jsem za semestr na dvou hodinách, kde se probíralo, že člověk narozdíl od štěňátek, koťátek a malých myšiček potřebuje výchovu, protože mu instinkty nestačí k přežití... a že taky narozdíl od mladých vran a taky... No. Pak jsem tam chodit přestala.

Zkouška probíhala formou testu, který se psal v aule a bylo nás tam asi 80. Přišli jsme pozdě a tak jsme seděli vepředu. I tak jsem se jala na klíně listovat skripty.

Několik listů mi spadlo na zem, celá aula se rozchechtala. Přednášející, který nás hlídal, neudělal nic.

Diskutovali jsme tam o odpovědích dost nahlas. Přednášející na to nic.

Sympaťák. Tohle jsem - opravdu doufám - udělala.

-mezifáze pro udržení zdravého rozumu-

S Andreu jsme se šly učit na další zkoušku do hospody. Bylo to tam odporně předražené, svařák i kafe bylo hnusné, točili jen Plzeň a ještě ceny na účtu značně převyšovaly ceny v jídelníčku. Tam už ne.

Ale prošly jsme si poznámky celé.

14:30 - psychologie dítěte školního věku. Daly jsme si s holkama záležet, probojovaly jsme se do auly mezi prvními. Prokázat se dokladem s fotografií, aby si nás odškrtli (lehký údiv), zvěsti, že jich na nás bude pět a že v první řadě sedí kontrolor... hlídačky zůstaly jen dvě.

Začaly si nás usazovat odpředu (!!!), i přiskupili jsme se k hloučku, který čekal, až budou přední místa obsazená, aby seděl vzadu. Povedlo se nám to relativně úspěšně. Sezení ob jednoho, oddělení A a B. Nebyl on nakonec ten budoucně slepecký pes maskovaný policajt?

Otázek bylo dvacet s odpověďmi a-f, přičemž 0-6 mohlo být správně.

A bylo to děsné. Neudržela jsem pro vás v paměti ani jednu, ale bylo to strašné. Znáte takový ten pocit, kdy listujete čtyřmi listy, pročítáte otázky, listujete dál... a náhle není kam listovat a vy pochopíte, že ten test má být VÁŽNĚ ten, kvůli kterému jste přišli?

Ne, tuhle zkušku mít nebudu.

18:05 - kritické čtení a myšlení.

Po politologii, kde jsem málem usnula, málem umřela bolestí hlavy, byla mi zima a špatně (jsem trochu přetažená, no), jsem si opět dala běh do druhé budovy přes centrum, jen abych přišla na jeden z nejhorších předmětů, který máme.

Ne, když tam člověk sedí, necítí se na umření. Ale jakmile překročíte práh místnosti a vyjdete na chodbu, pocítíte údery sta palic do vaší hlavy a víte, že zpátky už by vás nedostali ani párem zlatých volů. Ona je ta přednášející vlastně velmi milá, hodná, tolerantní, má i nějaký smysl pro humor. Ale kritické čtení a myšlení je pro ni vše a my opravdu věříme, že se s Ondřejem (učí KČM ve stejnou dobu ve vedlejší učebně) scházejí po večerech jen a jen za účelem debat o dalších potenciálních přínosech této úžasné, skvělé a naprosto nedoceněné disciplíny.

Přišla jsem tam polomrtvá, úkoly jsem odbývala v mrákotách.

A ona potom přečetla jména těch několika vyvolených, kterým vzala seminárku napoprvé, a zaznělo tam i mé jméno, jediné bez příjmení... nevěřila jsem tomu. Seminárka se měla posílat mailem do neděle, ona v pondělí ještě psala, že nejpozději ten večer, já ji odeslala v úterý a dnes dopoledne jsem dostala mailem seznam věcí, které mám předělat... (a protože jsem si to přečetla na chodbě školy mezi zápočtem z IT a zkouškou z pedagogiky, neudělala jsem opravdu ještě nic.)

Ale ano, myslela mě. A tak mám zápočet jako takovou pěknou tečku za tím dnešním dnem.

Jen stručně: příjezd domů, hlava bolí, i když už ne tolik. Táta leží v posteli s rýmičkou, brácha se zdekoval k přítelce, máma zoufale vystěhovává celou předsíň, protože nám zítra přijdou bourat stěnu. Je milé, že těmi skříněmi je obložená jen jedna zeď. :-)