Jak jsem hrála badminton

Dosud jsem ho hrála jedinkrát, bylo to v roce 2000 a tehdy pro mě bylo největším problémem trefit míček. Za posledních devět let jsem možná v mnohém dospěla a tak vůbec, ale můj Velký Badmintonový Problém přetrval

 Bráchovi onemocněla Lucka. Když se tedy telefonem domluvili, že to dneska ruší, obrátil se pln skepse ke mně, jestli bych si nešla zahrát badminton, že má zarezervovaný kurt. Ani jeden jsme nepočítali s tím, že bych souhlasila - ale v půlce písmene "n" mě zarazila zákeřná myšlenka - proč vlastně ne? A tak jsem na to kývla.

Kurty byly plné lidí, kteří byli prozměnu stále ještě plni novoročních předsevzetí. Tím hůř, spousta lidí tak viděla, jak moc to neumím a jak moc velké jsem poleno.

Pravidlo číslo jedna: raketa není ruka. Když chci trefit míček, nesmím na něj mířit rukou, ale raketou, ideálně jejím výpletem.

Pravidlo číslo jedna jsem začala brát na zřetel (tedy mé tělo, teorii jsem zvládala celou dobu) asi po dvaceti minutách a ke konci jsem se trefovala už skoro pokaždé. Skoro. Občas.

Pravidlo číslo dva: hraje se přes síť, ne pod ní. I smeče se musí dávat přes síť, byť třeba míček spadne těsně za ni. Střelíte-li míček k soupeři pod sítí a zabodujete, protihráč se často nesmyslně rozčiluje a bod vám nechce uznat.

Pravidlo číslo tři: nestačí dát míček přes síť. Ideální je ještě trefit kurt. Ještě ideálnější je, je-li kurt váš. Ke své hrdosti jsem to na cizí nestřelila ani jednou, byť párkrát rozhodovaly pouhé centimetry.

Toliko k teorii.

V praxi to vypadalo zpočátku bídně, později lépe, na konci opět prabídně. Než jsem se naučila trefit míček, uplynulo skoro dvacet minut, kdy se brácha jen tiše smál. A potom jsme začali hrát na body.

No dobře, prohrála jsem všechny sety, to se dalo očekávat, přece jen, brácha už nějaký ten pátek hraje. Ale ten první byl jen tak tak, mohlo to být tak 21:17. Druhý set jsem chvíli dokonce vedla (tuším 4:2 )... a potom se veškerý můj um rozplynul v p'dachu. Postupně se můj počet bodů snižoval a snižoval, poslední set jsem jich měla 5? Možná něco kolem, o moc víc to nebylo.

Ale bylo to skvělé. Nečekala jsem, že se zapotím, a příjemně mě to navnadilo na zítřejší beach. Zase jsem si zkusila něco nového a nebylo to tak nudné, jak jsem očekávala, vlastně mě to i dost bavilo. No a v neposlední řadě můžu machrovat, že jsem poslední dva sety odehrála se strhnutým puchýřem na malíčku pravé nohy.

(Otázkou tak zůstává, zda se mám proč těšit na zítřejší beach. Při představě písku pod náplastí... jsem tvrďák. Mám na to. Zvládnu to. Výbuch mládí zvládne všechno! )