Znám všeho všudy dvě mimina (no dobře, jedno už skvěle konverzuje, zabrousím tedy do minulosti) a zkoušela jsem si je několikrát v duchu porovnat. A nepodařilo se mi to. Tak alespoň trochu něčeho o nich :-)
Jášovi byly čtyři měsíce a dva dny, když jsem ho viděla poprvé. Bylo to malé, ubrečené, trápily to zaražené prdíky a fakt jsem se na to bála sáhnout.
Sešli jsme se tehdy s Lukášem a Sargo v čajovně, protože jsme na něj oba byli zvědaví a koneckonců i Sargo jsme už dlouho neviděli. (No dobře, primární důvod byl Jáša, ale to jistě chápající matka vezme v dobrém, ne?)
Jůů, dítě! Jak se asi chováš? Jak se držíš? Nevybouchneš?
To dítě bylo krásné a fakt mě tehdy velmi mrzelo, že po necelé minutě u mě nebo u Lukáše začalo brečet a chtít k mámě.
Slovo dalo slovo a nějak jsme se začaly bavit se Sargo povícero. (Pamatuju si, že mě - ještě na začátku Sargo těhotenství - velmi překvapilo, že půjčila meč na dobu neurčitou mně a ne Fejí :-)) Přesto jsem Jášu viděla až po relativně dlouhé době a velmi mě překvapilo, jak vyrostl.
Nevybouchl :-)
Tak my jdeme... až se naučí mluvit, brnkne ti ;-)
Když začala Sargo s Jášou obrážet výstavy, obchodní centra a podobná místa, nenápadně jsem se začala přivtírat. Sice mi vždycky dost zatrnulo při povelech typu "jdu si pro kafe, pohlídej zatím Jášu", protože Jášova obvyklá poloha byla o tři stoly dál, než jsem byla já, a nehledě na délku nohou mých a jeho utíkal asi desetkrát rychleji.
Vždycky se usmál, až když projel, grrrr. :-)
Kdo je Jáša, ať se přihlásí
Žížala!
No a potom se nějak (relativně nedávno) stalo, že jsem začala Jášu hlídat. Chápejte, teď už je doba, kdy začínáme mít společná témata při rozhovoru ("Teta na komín leze!"), rádi si hrajeme se stejnými hračkami ("Koleje na zemi stavět!"), respektujeme se a posloucháme jeden druhého ("Teta sem!")... ač občas nejsme daleci jeden druhého zabít ("Adada!").
Musím říct, že jsem pocítila veliké uspokojení, když se u Sargo letos konal presilvestr. Jáša přijel domů s tátou až další den ráno. Chvíli koukal vykuleně na tu velkou společnost, až uviděl mě a začal radostně vykřikovat: "Teta Einé! Teta Einé!". A zatímco si ostatních ani nevšiml, běžel ke mně.
Jáša je naprosto boží dítě.
A teď Barborka.
Je o dva roky a osm měsíců mladší než Jáša, poprvé jsem ji viděla, když jí bylo patnáct dní.
Udělala mi obrovskou radost - když si ji vzal do rukou někdo cizí, nebrečela, vlastně za celou tu dobu nebrekla ani jednou. Mohla jsem si ji hned pochovat, vykoupat, přebalit. A Bára spokojeně mžourala na svět a bylo jí všechno fuk.
Minulý víkend jsem ji viděla podruhé. Bylo to na Velké Rodinné Oslavě, na které pro mě byla Bára jediným světlým bodem, a za celou dobu jsem ji téměř nedala z ruky. Je vážně krásná a strašně skvělá. Všichni se točili kolem ní a pes jenom bezmocně žárlil :-)
Došel mi balicí papír, tak jsem ti dárek k narozkám zabalila do zavinovačky ;-)
Co říci závěrem?
Snad jen, že jsou oba nesrovnatelní a není to jen tím, že by mě jeden při přebalování kopal a druhý ne. Jášu znám déle a mám ho fakt ráda, nicméně i Barborka si mě za ta dvě setkání získala cele.
(Howgh.
Uáá, to je doják. Příští blog zasvětím něčemu strašnému, co jste o mně nevěděli a čím ve vašich očích zase pořádně klesnu. Tak!
Fotky fotila Sargo, některé já, ty s Barborkou moje máma. Asi :-)