Malá filosofická. Nízký, segmentový.

Především s rozvázanými tkaničkami. Nevím, proč je to tak důležité, ale důležité to je. Prosím, pamatujte si to.

Dneska jsem řešila několik rádobyfilosofickozásadních problémů, povětšinou to byla zamyšlení nad vlastním bytím.

Tak třeba studium.
Postupně tu celý den propadám depresím, protože se učím věci, které mě baví, ale kterých je příliš mnoho. Vím, že to na zkoušku nebudu umět kvalitně, vím, že mě to proto bude mrzet. Bere mi to motivaci, chci to umět dobře. Nechci tam být za flákače. Ale jak se můžu něco dobře naučit, když mám v průměru dvě zkoušky týdně?

Potřebuju k učení psací stůl a potřebuju k učení klid. Jenže když mám psací stůl, nemám klid; když mám klid, mám leda gauč a televizní program jako podložku na psaní.
I to mi bere chuť se učit.

Potřebuju motivaci.
Brácha studuje informatiku a s tátou si skvěle pokecají o tom, co zrovna dělá ve škole, o čem dělá bakalářku. Máma je přes astronomii. Nemám s kým mluvit o tom, co dělám, nikoho nezajímá čeština a němčina. Je mi to líto.

Potřebuju vyhlídku.
"Jdi se učit, když se naučíš za dnešek i sloveso, dáme si večer Osadníky." Jenže bohužel, doma nikdo neví, že součástí morfologie je sloveso, nikdo neví, že je toho příliš. Ano, jsou mi nabídnuti Osadníci, jenže v dobu, kdy se ještě chci a musím učit.

Byla jsem dneska na komíně, sama. Měla jsem vskutku mizernou náladu a potřebovala jsem se vybít, i tak to schytalo víc lidí, než mělo.

Byla jsem na čtyřicetimetrovém segmenťáku v areálu nemocnice. Prošla jsem tam bránou a říkala jsem si, co si o mně asi vrátný myslí. Že jdu za někým, že mi něco je? Že si dělám o někoho starost, že má o mě někdo starost?
Bylo mi skoro líto, že lžu, ačkoliv jsem neudělala nic jiného, než že jsem prošla bránou.

Potom jsem lezla na komín a za tu dobu přijely tři sanitky. Kdo v nich byl a co jim bylo?
Okny jsem viděla v pavilonu staré lidi, kteří chodili mezi lůžky, povídali si, spali. Říkala jsem si - sakra, tohle je život, co je proti tomu zkouška nebo dvě, co je proti tomu nepovedená škola? Můžu na tom být hůř, můžu stejně jako oni trávit život v jednom pokoji s bílými zdmi.
Jenže potom jsem si uvědomila, že ať už zkoušku udělám nebo ne, v nemocnici stejně skončím. Na sklonku života a bude jedno, jestli titul mít budu nebo ne. A je lepší ho mít kvůli životu předtím - nebo ne?

Vrátila jsem se domů, chtěla jsem se učit. Mizerná nálada se změnila v melancholickou, chtěla jsem si dokázat, že se to zvládnu naučit dobře, že na to mám, i kdybych se měla předávkovat kofeinem a dvě noci nespat, že to zvládnu.
Jenže doma byla puštěná televize, brácha byl v pokoji, nemám si kam zalézt se svým slovesem a se svými Funktionsverbgefüge. A proto píšu blog místo abych se učila, je mi ze sebe špatně, protože se kvůli škole nedokážu ani trochu kousnout a překonat nesnáze, chci někam ven.

Zkouškové je dlouhé a náročné, možná nejsem studentský typ, i když si myslím opak.

Jen něco malého tu v dálce svítí - zítra jdu na komín znovu, mám ho domluvený s kamarádkou. Dva roky jsem si s ní neměla co říct, protože se mezi námi něco stalo, a já jsem najednou zjistila, že je mi lhostejné, co to bylo. Vím, že s ní chci na komín a potom třeba někdy za půl roku na víkendový vandr. Vím, že už neodejdu z akce, když přijde ona - a to jsem předtím dělala, protože jsem tam nevydržela, psychicky jsem to nezvládala.
Je to motivace?
Jdu se učit, abych zítra mohla na komín. Přestože mám pozítří dvě zkoušky a neumím to na ně tak kvalitně, jak bych chtěla.

Takový byl před třemi roky. Už je starý - neroste.

(S rozvázanými tkaničkami jsem dneska byla v obchodě pro další várku Semtexu a RedBullu. MP3ka se Ska-P v uších a rozvázané tkaničky - tak málo mi stačilo ke štěstí. Jen chvilkovému, ale přesto štěstí. Také slunko, jarní, neopotřebované.
Asi už fakt blbnu.)

(Ještě jeden dodatek. Kam ten svět spěje, když má někdo existenční krizi před třicítkou? :-D :-D)