...skončilo vyhazovem. Report ze zkoušky :-)
Venku se pomalu stmívá, ležím na posteli a dočítám poslední papíry. Ještě si potichu opakuji svoji motlitbu "Personalpronomen - Possesivpronomen - Reflexivpronomen - Demonstrativpronomen - Relativpronomen - Interogativpronomen - Indefinitpronomen - Reziprokpronomen - Determinativpronomen", když se oblékám do černého. Černé, ne smuteční; možná je to barva mstitelů, určitě je to ale barva Snapeíka, našeho přednášejícího, metrosexuála.
"Hodně štěstí," popřál mi táta a já se při odpovědi "vielen Dank" zamyslela nad skloňováním adjektiv, ano, ano, dobré je to, umím to, umím všechno.
Proti proudu, proti lidem, kteří jednou z práce. Proti všem, sama, jediná, do centra. Do školy. Na zkoušku mám přijít v sedm.
"Celetná Straße?" ptá se mě jeden člověk v metru a já myslíc/mysle/mysla/myslíce (správné podtrhněte) na reflexive und reziproke Verben jen ukázala "dort und dort". On ukázal tu samou cestu, kývnul hlavou a poděkoval "spasíba". Tak sakra, co to bylo za národnost?
Škola zeje prázdnotou, jen odkudsi se line klavírní hra doprovázená zpěvem. Jak stoupám do druhého patra, sílí a sílí a ve mně se vzmáhá nejistota, protože to, že nikde nikdo není, nevěstí nic dobrého.
I u Snapeíkova kabinetu je prázdno, i jmu se ťukat, nakouknu dovnitř - Snapeík a Iva, zjevně na konci katastrofální zkoušky.
"No kde jste?" oboří se na mě Snapeík a mně zatrne.
"Měla jsem přijít na sedmou, jste říkal. Mně a Magdě. Magdu mám omluvit, je nemocná."
"To jsem vám nemohl říkat!"
"To jste nám říkal, fakt."
"Počkejte na chodbě!"
Zjevně jsem urychlila proces psychického teroru, Iva vylezla po dvou minutách se sklopenou hlavou.
"Tak pojďte. Co jste minule neuměla?"
Nemohu přiznat, že nic. "Nevím." - opravdu o moc lepší odpověď.
"Tak si vezměte tenhle papír a vemte to od začátku."
Na papíru se skvěl nápis "Abschlußtest - Morphologie III". Zkouška, kterou jsem se právě chystala konat, byla z morfologie II.
První otázka: vysvětlit tři pojmy. Nevím, nevím, vím.
"Haha. Nedělejte si ze mě legraci."
Ticho.
"Počkejte, vy to VÁŽNĚ nevíte?!"
V životě jsem o nich neslyšela.
"A druhou otázku byste věděla?"
Odpovídám druhou, třetí, čtvrtou.
"Víte, tohle by šlo, víte. Ale víte, to první... víte? Vážně jste si ze mě nedělala legraci?"
Víte, že pořád opakujete slovo "víte"? "Nedělala," klopím hlavu a snažím se znít kajícně. Vždyť kdyby byly ony pojmy kdekoliv, byly by mi alespoň povědomé - jenže ony nebyly nikde!
Chvíli panuje ticho.
"Víte, paní Hadwiger mi říkala, že vám teda tu trojku dá."
Vida, nemusím čekat, až mi Julie známku z dnešního testu zapíše do Erudia. Ale že mě drbou za mými zády, to vypadá nedobře.
"Takže je mimo obligo, víte. Víte, ale já vás nechci u bakalářek - s vaším vyjadřováním."
Zarazím se. Kofeinové opojení, narušený biorytmus, na krku pro všechny případy lísteček s adresou. "Je sedm večer. Plynulou větu nedám v tuhle hodinu dohromady už ani česky."
"Nojo, víte... kolik vám toho ještě zbývá?"
"Tohle je poslední."
Vypadá překvapeně. Asi přemýšlí o tom, že to teda fakt bude muset být on, kdo mě nechá propadnout ze všech šesti pokusů a vyrazit ze školy. "A říkáte, že ráno vám to pálí líp?"
"Jo."
"Hm... tak přijďte příští středu v šest večer."
Smím po vás hodit botu? To je teď prý v módě.
"Vy se to naučíte, vy jste chytrá."
Tím si to už nevyžehlíš.
"Víte, ale líbí se mi, že to berete v pohodě, se smíchem. Mně netěší, že vás musím vyhodit. Ivana se mi tu složila v slzách a já nevěděl, jestli jí nabídnout kapesník nebo co dělat... Líbí se mi, že vy to berete se smíchem."
Haha.
"Nashledanou."
"Nashledanou."
Poslední ohlédnutí, než za sebou zavřu dveře: Snapeík už stojí před skleněnou vitrínou a rovná si vlasy.
Třeba jednou... ;-)