Do Rudné za pět a půl hodiny

Je to tak. Pouhých pět a půl hodiny chůze mě dělí od mého předrahého Jášátka a jeho rodičů, od kolejí a výher v Osadnících. Pět a půl hodiny i s rezervou na nutný kufr ;-)

Aby se mi potom lépe učilo, vydala jsem se na výlet. A existuje snad nějaký lepší cíl?

Bydlím v Modřanech, Sargo v Rudné. Spočítala to na krásných 22 kilometrů, tipuji, že jsem si v Řeporyjích tak 5 zašla. Takže tak nějak :-)

První průběžný bod byl jasný: Most inteligence. Neznám krásnější a to, že se furt mluví o nějakém Karlově a po tomhle skvostu neštěkne ani pes, mi připadá krajně nespravedlivé. Široký 14 metrů, dlouhý necelý kilometr. Když byly v Praze záplavy, pozorovala jsem je z něj.
Ráj pejskařů a běžců. Můj ráj. Mám ho ráda.

Výstup na most

Tudma se přichází, přímo mezi pilíři

Procházka na mostě

Seděli a kecali, slepicové jedni.

I vláček mi tam projel, to když už jsem byla takřka na druhé straně.
Do tunelu jsem ho nenásledovala. Byl dlóóóuhej!

Slezla jsem z mostu kousek před tunelem - kdybych šla po schodech, musela bych brodit Strakonickou a na té je provoz i v sobotu - a vydala se k lesům.
Našla jsem značku. Zamávala jsem jí a šla jinudy.
Mohla jsem po ní jít, ještě jednou se křížila s mou cestou. Dobré vědět pro příště.

Z cesty jsem sešla záhy, vydala jsem se na blind lesem kamsi k Barrandovu.
Potkala jsem srnečka, který vypadal jako zajíc. Že by zimní srst? Odmítl počkat, než vyndám a zapnu foťák. Vyhledejte si tedy, prosím, jak srneček vypadá, na wikipedii.

Les, víme?

Z lesa jsem vylezla v polích.
Z polí jsem vylezla na Barrandově.

Vylezu z lesa a tam - cesta!

Ještě tak před rokem jsem si říkala, že je to hezká čtvrť, že tam bych klidně i bydlela.

Už si to nemyslím. Nádherný rozhled do kraje zničila novostavba. Už se mi tam nelíbí.

Prošla jsem Barrandov a napojila se na ovčí stezku, která vedla do Prokopáku. Říkala jsem si, že vyšlapaná stezka přece nemůže končit na skále.
Nekončila.
Ale když jsem se rozhlédla, většina ostatních ano.

Juch juch, našla jsem Prokopák. Tudma jezdím vláčkem za Jášou :-)

Přecházela jsem tam srandovní malý potůček po ještě srandovnějším mostku. Abych ho vyfotila jsem se musela vracet, ale nelituji.
Na zahradě chatky, ke které vedl, se na šňůrách sušilo prádlo. Pravděpodobně chatka patří nějakému ninjovi, všechno bez výjimky bylo černé.

Mostek pro panenky

Přede mnou stál strom a ten strom neplakal. Ten strom byl modrý. Bíle rámovaný.
Našla jsem značku a spokojeně jsem se po ní vydala. Tuším, že to byla ta chvíle, kdy jsem si říkala, že je fajn, že jsem dopředu neplánovala, kudy půjdu, jen jsem to vzala na západ. Když nemám trasu, nemůžu bloudit - a zatím jsem šla skutečně velmi přímo.
Zatím.

Popis říká "BOJIŠTĚ: polámaní panáčci - prali se všude"

Prokopák byl prázdný, skály byly žluté a na Opatřilce - Červeném lomu skutečně červené.
Někde bývají u cest lavičky. Tady bylo dřevěné lehátko, krásně tvarované do polovzpřímené polohy. Prostě kmen, ale velmi, velmi pohodlný.

Skály I.

Skály II.

Skály III.

Skály IV.

U budov, kde se hraje airsoft, se podezřele shlukovali mladíci v maskáčích.
Ve zbytku lesa se podivně shlukovali dřevaři. Až mi málem skanula slza při vzpomínce na bitvy, které jsem vybojovala, na válečné pokřiky a pronásledování s dalšími soubojovníky v zádech.

Budova byla zděná a od pohledu tak stoletá :-)

Došla jsem do Řeporyj.

Ono je docela zajímavé, že rok 1991 mi nepřipadá tak dávno, to číslo je mi blízké.
Jenže u 18 let staré mapy okolí Prahy je vlastně očekávatelné, že nebude aktuální. To jen já to neočekávala a ještě jsem Sargo bláhově říkala, že když nedorazím, bloudím v polích.
Na polích stála novostavba.
O té v mapě nebylo ani zmínky.
Bloudila jsem v novostavbě.
Zakufrovala jsem ve spleti jeřábů, rozestavěných domů, nových domů, domem zaterasených uliček a jiných podivností a vykufrovávala jsem se snad hodinu. Možná dýl.

Potom jsem konečně vyšla z Řeporyj, přešla most přes tu ošklivou veeelkoou silnici, co tam vede, a došla do Ořechu.
Proč do Ořechu vede turistiká značka po hlavní silnici, na které není chodník, mi jasné není. Ani těm autům, co na mě troubila, podivně kličkovala a chvílemi se mě pokoušela přeskakovat.

Řeka se dá aspoň brodit...

V Ořechu mají kostel.
Bylo dvanáct.
Tamější zvon má příjemný, dost vysoký hlas. Dozvuky jsou ale v basech hlubokých jak peklo samo. Stála jsem pod věží dobu a poslouchala. Líbilo se mi to.

Z Ořechu do Dobřic, dál do Nučic a v půl druhé u Sargo.

Nikdo nebyl doma.
Rozkopala jsem zahradu, proklepala rohožky, prohledala pískoviště a nalezenými klíči se pozvala dál.
Vrátili se dřív, než jsem stihla odmontovat video, tak jsem odnesla jen věž a televizi. Ještě o tom nevědí.

Porazila jsem Sargo v Osadnících, morálně ve Scrabbleu, postavila rychlokoleje a hurá domů - učit se.
Učit jsem se nestihla, dobře, no.
Ale kdybych stihla, učilo by se mi po dnešní procházce určitě parádně ;-)

První záchytný bod, kolem kterého mě cesta zavedla ;-)