Jsem morfofobní!

Ano, je to tak. Být zavřená v rakvi se spoustou pavouků mi zní jako zajímavý zážitek; jak ale dojde na německou morfologii, je zle.

Já nikdy nebývám nemocná. Opravdu ne. Můj standard je jednou do roka a obvykle ho nedodržím. Rýmu mívám jednou až dvakrát za zimu. Víc ani ťuk. Od doby, co se trhla moje dětská lékařka od VZP, jsem ještě necítila potřebu najít si praktickou lékařku.

Jenže co se to neděje? Jsem nemocná potřetí za měsíc. Zajímavé; necítila bych se tak bídně, kdybych se mezitím alespoň přestala uzdravovat a nemoc byla konstantní a déletrvající. Ono vysvětlit, proč jsem nemocná několik posledních pondělků zrovna před několika středami, kdy jsem chtěla jít na zkoušku z morfologie, je únavné.
Taky jsem nikdy nesimulovala a nikdy mě z toho nikdo nevinil. Neviní ani teď, ale stejně se cítím jako simulant.

Jediné vysvětlení, které si dovedu představit, je morfofobie.
Však pomněte - je duben, zkouškové končí v únoru. Místo zaslouženého odpočinku a šprtání na teorii literatury na letní zkouškové ale šprtám morfologii. Materiály mi leží všude: na topení, bedně od počítače, třech různých šuplatech, batohu, tuším, že mi jeden papír o adjektivech leží za stolem. A něco i na stole, když se zrovna zadaří.
Není to tím, že bych se furt učila.
Je to tím, že se tím furt stresuji.
Nemůžu nikam jet - musím se učit.
Nemůžu jít na pivo - musím se učit.
Nemůžu nic. Kdybych se necítila bídně kvůli Sargo posilovně, odříkala bych i hlídání a to by už bylo zlé.

A moje imunita si toho asi všimla. A řekla si - vinna tím je morfologie, nemám ji ráda!
A tak jak dojde na středu, konzultační hodiny dr. Zemana a neochotné vypisování konkurenčních form pasiva, řekne si, že mě toho stresujícího zážitku uchrání - a zmizí.

Není to fér, měla by se poradit se mnou.
Není to fér vůči Zemanovi, který mi řekl, ať přijdu, až to opravdu budu umět. Není to vůči němu fér, protože zkouškové končilo v únoru a teď je duben. Není to fér, protože při druhém pokusu mi řekl, že mě nebude zkoušet v půlce března (má pravdu, v půlce března už těžko).

Když jsem minula měla svoje devětatřicítky, zařekla jsem se, že jestli to příště nebude lepší, doplazím se tam klidně s čtyřicítkou.
Jenže moje imunita není hloupá - je koneckonců moje, že ano.
Takže teplotu dneska (asi) nemám, ale zato nemluvím. Pokud si tam nepřinesu hrnek čaje s medem, těžko povedu strukturovaný monolog o gramatických kategoriích verba.

Tak vám nevím, co se sebou.
Asi si po obědě nedám svůj oblíbený doutník. Neplač, imunito, sama sis to zavinila.

Morfologie typické dlaždicové a typické přechodné epitelie,
která je uprostřed spodního okraje snímku.
Víme? 8-)

P.S.: Napadlo mě, že bych si mohla své odpovědi předpřipravit písemně a pak mu je jen ukazovat. Nemusela bych tak mluvit a věřím tomu, že bych odešla se slušnou známkou ;-)