Atentáty a jiné kratochvíle

Pár střípků z posledních dnů, pro které není síla na samostatný článek, ale uchovat si je chci.

Corpus delicti: Kramle

Už to nakousla Sargo, tak já to tedy dopapu.

Pokusily se mě zabít. Dvě ženy, které jsem ve svém životě měla tolik ráda, spojily své síly, aby zbavily svět mé obtěžující přítomnosti. Stalo se tak v sobotu před zraky dalších dvaceti lidí, kteří toto ostentativně ignorovali. Až na toho jednoho, který to málem schytal místo mě.

V sobotu byl domluvený legální výstup, o kterém si zde můžete přečíst. Bylo mi trochu nápadné, jak mě na něj Sargo horlivě zvala a zařizovala vše potřebné, neb jsem byla přes povolený počet. Tehdy jsem ještě nechápala.
Nástup byl velmi zajímavý, líbil se mi moc. Se soustavou dvou žebříčků nepříliš obtížný, spíš jen trochu o morál a o sílu rukou. Lezlo se přes převísek, za kterým se nebylo čeho držet, jen právě jednoho provazového žebříčku. Kramle pod nohama malinko pokřupávaly, ale nebylo to nic vážného.
Spousta lidí už měla pokořeno, na soklu čekala Klára se Sargo, které cesta nahoru teprve čekala. Lezla jsem já a byla jsem už na převísku, když slyším podivný zvuk a mám divný pocit. Potom mě něco sakra těžkého uhodilo do spánku, ozval se varující výkřik a ono cosi žbuchlo na zem pod komínem.
Byla to kramle.
Tak jsem koukla nahoru, jestli už definitivně padá celý komín a mám raději lézt dolů, a nad sebou jsem se setkala s ledovým pohledem dvou párů očí - bylo jasno.
Vysoukala jsem se na sokl s jistotou, že po prvním nezdařeném pokusu se pro ten den už ani Klára, ani Sargo o nic nepokusí. Přece jen tam bylo svědků mnoho a dvě takové náhody by byly nápadné.

Nevěděla jsem, že Klára pořád ještě žárlí. Už je to dlouho, co jsme byly jednou, byly jsme jedním jménem a jedním tělem. Nevěděla jsem, že ji to ještě drží. Měla jsem za to, že když má teď MiXe, nelpí už tolik na mé přízni.
Pro Sargo to mohlo být trochu překvapení, že se tam s ní setkala. S Klárou se viděly zatím jen jednou a to mnoho času na bližší poznání neměly. Nevěděla, co bylo dříve, a možná si myslela, že stále ještě opětuji Klářinu vřelou přízeň, že mé srdce nepatří jen jí, že stále ještě zůstal jeho kus u Kláry.
Je mi to líto, Sargo. Suď mě, chceš-li. Jsi pro mě mnohým, leč nemám jak svou náklonnost dokázat! Pak tedy hoď kramlí, kdož jsi bez viny! Nemohu za své chyby z mládí, teď jsem jiná, nová, lepší!

 Bouli mám lehce hmatatelnou ještě teď a na dotek spánek bolí pořád stejně.
Dlužno dodat, že jiné účinky ona kramle neměla. Nebyl šok, nemotala se mi hlava, nebylo z toho nic. Spíš jen obrovský strach, jestli ji neschytal někdo dole, mě na chvíli paralyzoval. Takového člověka by to spolehlivě zabilo.

Toliko k sobotní kratochvíli.
Komín jsem ovšem pokořila a líbil se mi moc ;-)

Západ neprůjezdný. Použijte východ, prosím.

Nemá mě ráda. Je to tak, ač se stále ještě občas tváří, že tomu tak není, nemá mě ráda.
Řeč je samozřejmě o Sargo.

V pátek jsme se dohodly, že přijedu na noc - pohlídat, popovídat... především pohlídat. Leč Sargo jest ženou mnoha rozporů a její osobní sméágol a glum se nedohodli, zda mě u sebe doma opravdu chtějí. A tak Sargo zařídila, abych se k nim nedostala. Já jsem naštěstí člověk mnoha dovedností a tak mě ani naprostý dopravní kolaps nezastavil.

Začalo to tím, že mi můj autobus jel o minutu dřív a ujel mi.
Pokračovalo to tak, že i přes šestiminutové intervaly nepřijel další autobus ani po dvaceti minutách. I sedla jsem na jiný (jedoucí na naprosto jinou světovou stranu), abych přesedla na ještě jiný (směr o trochu lepší). Kolo si o obrubník urazil až na zastávce, kde jsem přestupovala.
Na té zastávce nepřijel autobus, na který jsem podle jízdního řádu čekala, ale jiný, jezdící obdobnou trasou.

Že bude Barrandovský most ucpaný jsem věděla. Nečekala jsem ovšem, že tolik. Po deseti minutách zácpy kilometr před mostem jsem tedy vyšla do deště a jala se pochodovat... kamkoliv. Pěšky. Deštěm. Promáčená. Rozesmátá.
Došla jsem na tramvaj, ta mě dovezla na jinou tramvaj, ta mě dovezla na metro, to mě dovezlo na příměstský bus a ten mě dovezl do Rudné. Juch juch. Místo obvyklých jednapadesáti minut to byly čisté dvě hodinky. Juch!

Náladu jsem měla skvělou po celou dobu. Věděla jsem totiž, že se do Rudné dostanu, i kdyby to mělo být pěšky, a že tedy glumovské tendence Sargo schizofrenního já naprosto a totálně zklamu. Juch!!

 I já mám své záporné stránky!

Ač to zní neuvěřitelně, je to tak.

Kromě přespřílišné skromnosti je to workoholismus, nutkání dělat věci neskutečně pečlivě a neschopnost udělat něco jen pro sebe či si dáchnout 8-)

Ech.

Děsně letos flákám školu. Minulý semestr jsem si umiňovala, že budu chodit na všechno, jenže ono se to nedá. Došlo to ale tak daleko, že nechodím skoro nikam :-D
Mám letos přesně jeden předmět, který mě baví. Což není mnoho.
Na zbytek nechodím, pokud není povinný nebo pokud nechci něco dořešit se spolužačkami. (Ty to obvykle ovšem zatahují taky.)

Tak nevím, jak v létě dopadnou zkoušky. Bylo by mi bývalo líp, kdybych se narodila optimistou 8-)

Začala jsem ovšem chodit na páteční přednášky z němčiny. Mám ten den lexikologii, syntax - od obého seminář a přednášku - a potom jazyková cvika a překladatelství. Na lexikologii a syntax máme mého oblíbeného Snapeíka, který je mi čím dál sympatičtější a víceméně tam chodím jen díky tomu, že to přednáší on. Charisma - důležitá věc pro učitele. Ještěže já jím přímo srším, nebudu mít jako učitelka problémy 8-)

Hm... ne, nebudu se tomuhle výkřiku snažit dát hlavu a patu. To je všechno :-D

Tak jsem se zase vykecala a jdu něco pracovat. Nebo... že bych se dneska ještě stavila ve škole?
(Dodatek: Přišla jsem do školy a na dveřích učebny byl lísteček, že celé odpolední vyučování (14:25-19:45) odpadá z důvodů vážné nemoci. Zabít. Tak jsme zašly se spolužačkou na kafe a doma jsem si pustila Nohavicovo album pro děti. Taky program. Na Metru pro krtky jsme se kdysi na němčině učili druhy německých r :-D)