Pytlíček Bibelot

Všude kolem je spousta věcí se svou osobitou historií. Jen aby promluvily, vyprávěly...

"Překážíš," přetáhla ho rukávem a on zapadl hlouběji do měkkých tkanin, které ho obklopovaly.
"Sklapni," usadil ji a protáhl si rohy. Zrovna se mu zdál sen, o čem jen byl?
"Nechápu, jaktože smíš být tady. Jseš špinavej. Smrdíš."
To bylo příliš. Špinavý byl, pravda. Ale nesmrděl. Pohrdavě si ji změřil uchem a vyplázl na ni prostředníček. "Jsem Bibelot. Stál jsem víc než vy všechny dohromady."
Pochybovačně si ho prohlédla, nemohlo však být pochyb. Na černém igelitovém pytlíčku, který neobsahoval nic jiného než dvoje pracovní rukavice, se skvěl stříbrný nápis Bibelot a logo firmy, které znala i ona roztahovačná mikina.
Konečně si vybavil, o čem se mu zdálo. Nebylo to nic jiného než vzpomínka, jak se poprvé dostal do světa. Do obchodu přišly dvě slečny, Peťa a ještě jedna, a dlouho si prohlížely vystavená pera, až nakonec koupily nádherného stříbrného Parkera. Toho daly po maturitě ještě s archivním vínem svému dějepisáři, aby mu vyjádřily vděk za to, jaký byl před maturitou skvělý a jak se snažil co mohl, aby jim pomohl, aby je provedl co možná úspěšně.

Pytlíček, ve kterém pero nesla jedna ze slečen z obchodu domů, zůstal na nějakou dobu zapomenutý mezi jinými igelitovými sáčky v kuchyni, protože prý nebyl dost dobrý, aby byl darován též. Občas do něj někdo zabalil housku, když šel do školy nebo na výlet, pokaždé se ale vrátil zpět.
A chtěl víc. Chtěl žít. Nebyl to obyčejný pytlíček, byl to přece Bibelot!

"Jo, furt!" vřískla slečna poněkud hystericky a naštvaně sebrala rukavice, ve kterých lezla na komíny, zpod topení. Z kuchyně vzala první pevný pytlík, který jí padl pod ruku, a uložila je do něj. Byl to Bibelot.
Generace rukavic se v něm střídaly, on setrvával. Procestoval republiku křížem krážem, byl na komínech v Třineckých železárnách i Poldi Hütte, na mnoha pivovarech a pekárnách. Byl s ní, když vlezla na zahradu kladenské obvodní policie, protože tam stál komín s hranatým nádorem. Byl v Radlíku, kde slečna snad poprvé neuposlechla pud sebezáchovy a vylezla na komín, z něhož by si domů mohla odnést dobře dvacet kramlí. Byl na legálních výstupech, byl na hromadných kořbách, i on zasvětil mnoho slečniných prekiosynů a prekiodcer.
Žil.

"Ahoj, prosímtě, nemůžu doma najít rukavice, nenechala jsem je u tebe v autě? Byly v černém pytlíku s nápisem Bibelot... Jo, podívej se, prosím, dík." Položila telefon a potichu vyslovila to, co M.i.Xovi neřekla - rukavice si koupím nové, je mi líto jen toho pytlíčku.
Sentimentalisto! okřikla se, přesto doufala.
Když jí M.i.X pytlík s rukavicemi vracel, radostí si málem zavýskla. Neudělala to jen proto, že dobře věděla, že by to nikdo nepochopil.

"Vezmu s sebou rukavici na vaření," usmála se a odpovědělo jí sborové přikývnutí.
Pytlík jel do Bulharska. Tři týdny křižoval tamější hory, každý večer se dostal na čerstvý vzduch a propůjčil svým šerpům rukavici, aby se nespálili při tahání ešusu z ohně.
A protože byl zodpovědný a nikdy žádnou rukavici neztratil, jel i další rok do Ruska. Měsíc a půl putoval Altají od ohniště k ohništi, stále po ruce a připravený dát svoje rukavice k dispozici.

"Jenže teď už nekoří a nikam nejezdí," povzdechl si tiše a zabořil se logem do modrého svetru, aby skryl žmolky stříbřitých slz.
"Nejezdí," přisvědčila mu mikina, která ho předtím tak osočila. "Promiň, nevěděla jsem, že jsi takový... takový... skvělý."
Nepatrně se pohnul, aby dal najevo, že si jejích slov váží, přesto ale truchlivě zůstal na svém místě.

Netušil, že slečna právě v tu chvíli do krátkého seznamu nezapomeň ve stolním kalendáři u data 3. 7. 2009 připsala položku  "Bibelot".