Byla jednou jedna singularita, která se obětovala, aby mohl vzniknout vesmír. Bylo to zrovna koncem prosince, a proto i celý ateistický svět slaví v tu dobu Vánoce. Jiný důvod mě nenapadá.
Ale je to dobře, Vánoce jsou nádherný čas!
A protože všichni mají blogy jako "Předvánoční" a "Adventně", musím mít takový taky.
Města jsou nádherně vyzdobená kometami na kandelábrech a stánky se svařákem za padesát korun. Zatímco v libovolnou jinou roční dobu si člověk může koupit leda párek v rohlíku, když jde hladový po ulici, v prosinci mu obchodníci nabízejí zaručeně čerstvé kapry. Stánky stojí na stanovištích oblíbených eurohotdogů, takže by si s sebou onen hladový člověk musel nosit kapesní příruční gril, aby se najedl za chůze, ale ryby jsou rozhodně zdravější než prasečí kopýtka!
Nikdy si člověk nemá příležitost procvičit tolik jazyků jako o adventu. "Excuse me," volá, když se probíjí davem turistů v Celetné cestou do školy. "Iизвините!" opraví se záhy, když konečně rozluští klubko hlasů kolem sebe. "извините, já spěchám, kruci!" "Was ist?!" zařve na něj záhy postarší dáma, která mu omylem zarazí drát deštníku do oka, následkem čehož ho málem upustí. "Entschuldigung, dámo, mohla byste dávat trochu pozor. Vždyť neprší, ale sněží!" A když se k němu hrne mladý pár s mapou, jen zoufale zašermuje rukama, vyloví zbyteček svých znalostí v dalším jazyku, kterým doufá cizince zmást, a vyhrkne "no comprendo" a když na něj nadšeně spustí místo lámanou angličtinou španělsky, zakřičí "no sé!" a uteče.
Vánoce jsou čas, kdy můžeme potěšit své blízké dárky. Máme jedinečnou možnost vymyslet něco originálního, nápaditého, vtipného a milého, pořídit něco, co vyvolá upřímný úsměv, copak to není nádherné?
Po několika letech jsou tohle první Vánoce, kdy se mi takový dárek povedlo zorganizovat. Jeden. Obdarovaný člověk se jistě od srdce zasměje, až z daru strhá papír. Potom se na dárek bude chvíli prášit a potom poletí do koše, ano. Ale to přece k Vánocům patří.
Taky se mi moc líbí, že mám možnost si vychutnat duch Vánoc velmi často. Cestou k Sargo zaskočím do Albertu pro dvě krabice Koko a během oněch dvaceti krátkých minut ve frontě u pokladen mám možnost si vyslechnout široký repertoár koled prokládaný vstřícným a podbízivým hlasem: "Albert - jsme tu pro vás."
A ta radost z úklidu! Je krásné žít v čistotě!
S úsměvem na rtech jsem při mytí oken promísila pokojových třiadvacet s venkovními mínus pěti, čistotě není žádná oběť dost velká. Dělníci Kauflandu na sebe pořvávali "hele!" a "koukej!" a určitě moc litovali, že není léto a že nejsem v plavkách nebo nahá a pokrytá jen pěnou, jako to znají z reklam na čisticí přípravky.
Samozřejmě je krásným tématem i pečení cukroví.
Byt je provoněn moučkovým cukrem a ve dvě, ve tři, ve čtyři ráno se z kuchyně ozývá nepravidelné "klep", "klep" a taky "klep" formiček na ořechy a pracny o prkýnko. Sem tam se ozve rána od padající plechové mísy. Můj spánek je díky té neobvyklé domácí atmosféře prodchnut neobvyklým snem, jak ležím v posteli, nemůžu usnout a snažím se najít alespoň základní pravidelnost v klepání formiček.
Bylo mi letos oznámeno, že peču taky, a tak jsem si vybrala išlské a roládu, protože to nedělají doma u Jirky, tak že jim třeba trochu pošlu. Ano, pošlu, ale jestli budou mít aspoň trochu pudu sebezáchovy, neodváží se ochutnat.
Kolem nenápadně kroužila máma a kontrolovala, jestli se směs pod mýma rukama neprožírá kuchyňskou linkou.
Spálila jsem jenom jeden plech. To byl rozhodně úspěch.
Ve večerní mezipauze jsem byla v divadle a ani jsem se před odchodem nemusela moc snažit, abych byla sladká až k sežrání, směs kakaa, moučkového cukru a Hery mě pokrývala od hlavy k patě. "Sluší ti to," pochválil mi Jirka můj originální zevnějšek. Jsem ráda, že jsem se mu tak líbila, pár dalších Vánoc a tenhle outfit dopracuju do stavu dokonalosti!
Ve foyer jsem si pokoutně snědla bagetu, protože jsem na oběd neměla v kuchyni místo a večeři jsem nestihla.
A po návratu pokračování.
U loupání a půlení mandlí, natírání išlských čokoládou a plnění náplní jsem stihla odkoukat dvě dévédéčka Červeného trpaslíka.
Stejně, jako loni padla mé neschopnosti třetina vanilkových rohlíčků, když jsem je teplé obalovala v cukru a ony se lámaly, nepřežilo letos mnoho chrabrých išlských koleček moji snahu o natření tuhým krémem.
"Dám to roztavit na topení," říkalo si mé nezodpovědné já. "Nemůžu! Jsou v tom syrová vajíčka," oponoval zbytek zdravého rozumu. "Křach," vložil se do úvah právě natíraný išlský dortík. "Vidíš?" usmívala se lehkomyslná součást mé duše. "Křach," potvrdil další dortík.
Ááá!
Ve čtyři ráno bylo išlské hotové.
Začala jsem dělat roládu.
Když jsem sypala sůl do vody s vajíčky, říkala jsem si - je to opravdu sůl? Jo, je na místě soli, vypadá jako sůl. To by bylo vtipné, kdybych tam nasypala cukr. Když jsem puklá a nevyteklá vajíčka loupala, abych do rolády rozlisovala žloutky, strčila jsem si do pusy kus bílku. Fuj! Vyplivla jsem to do koše a zkontrolovala jsem, co je v nádobě, ze které jsem vajíčka solila. Jednoznačná sůl. Ochutnala jsem další kus bílku. No fuj! Vždyť je to sladké! Další jsem si namočila do soli. No fuj a fuj a fuj! Vždyť je to sladké! Ochutnala jsem sůl, byla slaná. Ne úplně... ale přece nikdo nenasypal cukr do soli?
Takhle nadranc jsem chuťové pohárky neměla ani po návratu z Indie.
Znáte někoho, kdo stěrkou probodne rozválené těsto, na které natírá náplň? A někoho, kdo ihned poté, co si vynadá do nemehel, probodne rozválené těsto ještě jednou? Někoho, kdo pod roládu nasype málo mouky a těsto rozválí moc tence?
Ta delší roláda vánoční tabuli rozhodně neozdobí. Ale kratší je dovedená do stavu dokonalosti! (Taky byla rovnoměrně rozdělena mezi Jirku a Sargo. Vánoční tabule má smůlu.)
Rozhodně je dobře, že jsou Vánoce jen jednou do roka. Kdybych podobné šaškárny absolvovala častěji, určitě by se z nich vytratil ten nádherný vánoční duch - a to by byla moc velká škoda.