Ze života chůvy

Rozespalá ráno otevírám šatník. Co si dnes vezmu na sebe? Musím se líbit jedenapůlleté introvertce a pětadvacetiletému příteli. Zavrhnu červené tričko se želvičkami i zelené se žirafou, co je Emma tak miluje, ale přesto si povzdechnu, když se vydávám cestou kompromisu a oblékám se do nenápadného hnědého s ještěrkami. Má být jednadvacet stupňů a venku je jasno, aspoň si vezmu ty pěkné kraťásky. K nim se hodí mikina s ještěrkou, ale Emmo, mám to u tebe. Čím tu hrůzu ještě vylepšit? Dřevěné korále. O moc lepší. Taška přes rameno s ještěrkou a bizonem, pochozí zoologická k vašim službám.

Dojíždím na Hůrku a zjišťuju, že už zdaleka není tak slunečno jako ráno v Modřanech. Ani tak teplo.

Emmě pohasne úsměv ihned, jak mě spatří. "Zase citově vydíráš, Emminko?" usmívám se na ni vlídně. Na maminku to platí a Emmě dlouze vysvětluje, proč nemůže zůstat doma.

V Prokůpku se proměňuje na rozesmáté sluníčko, vrhá se k hračkám a mě potřebuje jenom na stavění věže z kostek a plastového prasátka. V duchu jásám. Když začíná cvičení, Emma ochotně uklízí, jakmile se ale začne cvičit, začíná brečet. V duchu úpím.

Emmu nechávám slzet a smrkat důsledně na levé rameno, nakonec se mi ji daří zaujmout svými korály. Nejlepší na nich je, jak jdou na gumičce natahovat... zatímco si volnou rukou masíruji strangulační rýhu, třetí rukou si sundavám hodinky a podstrkuji je Emmě jako méně bolestivou hračku. Úspěch mají vždycky - svítí třemi barvami.

Ještě trochu přidušená přehlížím, že se znovu vytáhly hračky, a upozorňuje mě na to až sebevražedné dítě, které se snaží dostat hlavou napřed z mého držení. Barevný plyšový pavouk je dneska největší terno.

Cestou z Prokůpku máme půl hodiny čas, a tak nechávám jít Emmu pěšky. "Mamí?" ohlíží se po mně hrozně smutně, až by se socha rozplakala. "Už jdeme domů, Emminko, za mámou. Moc se na tebe těší..." Motivační monolog mi nekompromisně přerušuje bílý pudl. Emma by zmizela jako namydlený blesk, kdyby nezakopla po třech krocích. A po dalších pěti. A dalších pěti. "Dívej se pod nohy, Emmi," pokouším se zvrátit situaci. Emma se ohlédne pod moje nohy a zakopne.

Stane se to nejhorší, co se stát může. Panička bere pudla do náruče a nese ho do schodů. Nejprve vedu Emmu za ruku na první odpočívadlo, kde má počkat, a vracím se pro kočárek, "Emmo, počkej na mě, řekla jsem!", vedu Emmu na druhé odpočívadlo, kde má počkat, vracím se pro kočárek, proklínám pudla, vedu Emmu nahoru a vracím se pro kočárek. Akorát vidím, jak paní s pudlem mizí ve vchodu paneláku.

Emma zmerčí černého ohaře a s bleskem v oku se žene za ním. Chvíli hodnotím situaci, protože se mi s kočárkem nechce přes trávník, a moje dilema nakonec vyřeší panička, která Emmu zahlédne a s děsem vepsaným ve tváři začne prchat i se psem pryč. Mizí v nejbližším domě.

Mozaika dalších psů, kouřících mužů a lidí na balkóně nás dovede až na pískoviště s prolejzacím hrochem, které je od MC opačným směrem než Emmin dům.

Deset minut s Emmou stavím pískové věže a ujišťuju ji, že jí hroch skutečně neublíží, když mu vleze do tlamy, a pak použiju kouzelné slovíčko "za mámou", abychom se vrátily včas.

Není nám dáno. Potkáváme dva šneky! A jak známo, když potká šnek šneka, mají radost oba, když se sejdou dva šneci a Emma, tak se radost násobí (^ma). Znásobila se minimálně Emmě, když jsem jí ukázala trhák "dotknu se očíčka a ono se zastrčí". Nutno dodat, že Emma patří k té sortě dětí, které jako pohlazení/dotknutí se zvířete považují přiblížení ruky na centimetr daleko, potom ucuknou a hrozně se tomu smějí, tak se mě za to snad šnečí populace nepokusí zlikvidovat.

Za deset dvanáct házím Emmu nekompromisně na kočár a zkouším, jakou rychlost vydrží. Brzda začíná pískat při 8 km/h.

Odevzdávám rozesmáté dítě, drhnu ruce od písku, na ulici přečesávám vlasy a na lavičce u metra vysypávám písek z bot, abych na rande působila dostatečně krásně. K Jirkovi se pak v kině důsledně tulím neoslintaným ramenem a při tmavých scénách se pokouším dostat písek zpod trička, kam se mi záhadným způsobem dostal.

Mám trochu strach, že Jirku ještěrky na tričku přece jen urazily, když pak ihned prchá na kolej, a tak mě překvapuje telefon o dvě hodiny později, jestli jsem doma, protože Jirka stojí před dveřmi. Dostávám tři růže a připadá mi to jako skvělý způsob, jak zakončit pátek třináctého ;)