Kanálem

Tohle je blog o keškách, ačkoliv se bude trochu lišit od těch Járových a DJových... :)

První kešku jsem našla 14. července 2009 na vrcholu Galdhøpiggenu.
Třetí kešku jsem našla 9. dubna 2011 v Praze. Od té doby jsem začala hledat cíleně a docela se u toho bavím.

Namátkou ta třetí. Terén má 4,5/5 a musí se na ni s žebříkem nebo s lanem. Protože táta hledá už dlouho a aktivně a protože já mám lano a měla jsem zájem, vyrazili jsme na ni společně. Na místě jsme zjistili, proč je terén, jaký je.
Keška byla v podzemním korytu potoka, do kterého se dalo dostat jen obtížně, bez pomůcek vůbec.
Hodili jsme si lano nahoře přes zábradlí a potom na něm skákali jak Tarzani - tam, zpět. Skok zpět mi úplně nevyšel, nohama jsem na zemi byla, ale tělem jsem se kymácela nad vodou, táta mě ještě přitahoval na břeh.
Tak jsem získala ke keškám vztah.

Kuk!

Na další zajímavou kešku mě vytáhl opět táta, protože byly zase potřeba lezecké pomůcky - tentokrát postačily smyce. Jedná se o kešku na velmi frekventovaném pražském místě, která je přístupná jen prémiovým členům, aby tam necouraly davy.
Lezlo se do výšin po kramlích, první byla ve třech metrech. Zeď sice byla dostatečně členitá pro nohy, ale absolutně nedostatečná pro držení rukou. Nakonec to dopadlo tak, že jsem lezla nohama nahoru, rukama jsem mezitím háčkovala a u stěny mě držel táta, abych nepřepadla dozadu.
Byla to paráda, jezdila jsem kolem denně a nikdy jsem si těch kramlí nevšimla - ani toho, že vedou na nějaké rozumné místo. Byla jsem nadšená.

 Foceno mobilem, kvalita odpovídá. Aspoň není poznat, kde to je

Na poslední velmi zajímavé kešce jsme byli včera. Vyrazila nás pěkná banda: Jirka a já, oba Ebříci, brácha a táta. Opět šlo o kešku s terénem 4,5/5 a tenhle byl snad dokonce i zasloužený - keška byla ukrytá v kanálu.
Šlo o síť kanálů na dešťovou vodu (ačkoliv o tom mnozí z nás doteď pochybují, zvláště při pachu, který se line z ještě nevypraného oblečení). Vzali jsme si s sebou batohy s převlečením na návrat MHD, čelovky a někteří igelitové pytle na nohy (pitomej nápad!)... a vyrazili jsme.

Pytle na nohy. Nesmějte se! U malého mokrého překvapení jsem jim blahořečila.

Už podle listingu mělo čekat na začátku malé mokré překvapení. Fůůůj! Jakože já se neštítím ničeho a kanály mi dělají radost, ale tohle byla bezodtoká louže, která nejspíš sloužila jako latrína ještě Adamovi s Evou. Prkno se tam pořádně hodit nedalo, a tak louže i bahno na dně vydávaly velmi spokojené čvachtavé zvuky, když se do nich nořily naše do té doby suché nohy. Čvacht.

Konečně jsme se dostali do černého ústí stoky. Hned na první odbočce jsme špatně odbočili, aspoň jsme se podívali do mrtvé stoky, která nebyla vůbec ničím zajímavá, kromě toho, že se v ní muselo jít v předklonu, protože byla hrozně nízká.
Vrátili jsme se zpátky do hlavní štoly, kde bylo slyšet burácení a rourácení - přepad vody - a za těmi zvuky jsme se vydali. Voda tekla uprostřed, šli jsme rozkročení po nakloněných stranách.

Každou nohou po jiném břehu
(Fotka je ukradená kačerovi Koublata.)

Po nějaké době jsme odbočili do štoly, kterou přitékala údajně "relativně čistá" voda do hlavní štoly. Odbočka byla nehorázně nízká, do té doby jsme šli narovnaní, ten luxus teď končil. Vnořit nohy do vody, sehnout hřbet a pusu i nos si zakrývat kvůli nechutným muškám rukou v rukavici, která ještě nádherně voněla kůží. A jít. Šla jsem poslední a cítila se ukřivděně. Občas jsme nad sebou míjeli kanály, kde se dalo narovnat; každý tam chvíli postál a pak dohonil toho před sebou, protože za ním přece ještě někdo byl. Poslední nepostál, protože by zůstal sám.
Se zády skoro zablokovanými jsme prošli stokami mělčími i hlubšími, prošli hradidlem a komorou, až jsme došli do štoly s docela vysokým stropem. Docela u země byla úzká škvíra, kterou taky protékala voda a ve které by člověk musel na všechny čtyři, aby se dostal na druhou stranu. Listing byl nemilosrdný - právě tam se ukrývala keška.

Štola, kterou jsme přišli; to napravo dole je podplaz ke keši
 (Fotka je ukradená kačerovi Kanabis.)

Keška byla ukrytá v místnosti, kde se dalo stát na suchu a kde nám bylo krásně. Teda, pořád to tam smrdělo, bylo tam hrozně vlhko a pořád se nám snažily všechny mušky dostat do plic; ale stejně tam bylo hrozně krásně. Udělali jsme si společnou fotku, zalogovali se, podplazili se zpátky do štoly, kterou jsme přišli, a vydali se proti proudu dál.

Byli jsme tu!

Ach, naše záda. Bylo to hrozně nízké, bylo to hrozně daleko a mně ke všemu natekla do jednoho pytle voda a než jsem došla na odbočku, kde se dalo postavit a já pytel mohla z nohy servat, vláčela jsem s sebou o deset kilo vody navíc. Uá.
Jo a bylo to hrozně daleko.
 

 Pro ilustraci výška stropu. Prý to bylo daleko sto metrů; my se shodli na minimu tří set.
(Fotka je ukradená kačerovi gost@.)

Šla jsem první a zoufalství mě hnalo co možná nejrychleji. Když jsem konečně uslyšela po mnoha nekonečných hodinách (...skoro) hučení vody a periferně uviděla slabé světlo pouličních lamp, skoro jsem běžela. Bylo to posledních pár desítek metrů, pořád jsem zrychlovala, voda mi čím dál tím víc cákala do obličeje, ale už tam proudil dýchatelný vzduch... ách, ty sladký pozemský světe!
Prolezli jsme mříží, počkali i na poslední (já měřím 172cm a byla jsem tam nejnižší... nezáviděla jsem ostatním, opravdu ne) a pak se jen smáli, užívali si vzduch, děsili pozdní kolemjdoucí (ústí šachty bylo ve Stromovce) a vůbec byli hrozně happy, že jsme už venku. Smradlaví, špinaví, ale venku.

 Hlava rodiny leze z kanálu

Společná (bez bráchy) venku

Převlíkli jsme se a zjistili, že si nejsme ochotní znovu nandat na záda ty hrozně nechutné batohy, které v kanále nebyly schované v igelitech. Do MHD jsme nastupovali jako smradlaví a špinaví mladí neperspektivní lidé, kteří si svůj majetek vezli ve velkých odpadkových pytlech. O lecčem svědčí fakt, že tátu po deseti letech zkontroloval revizor.
Jo. Bylo to super!

(Fotky, u kterých není uvedeno jinak, fotil brácha. Cizí fotky jsou proklikávací k logu dotyčného fotografa.)