První, óchací článek prosím berte jako závazný až do ukončení mých studií. FF UK je skvělá, přednášky jsou přínosné a studujeme skutečně to, kvůli čemu jsme se sem hlásili. Teď ale, když už jsem sepsala povinný chválicí, musím sepsat první z nářkových, uslzených a nešťastných článků, kterých budou v následujících měsících záplavy.
Ta škola je hrozná.
Nebo vlastně...
Já jsem hrozná.
Nejsem zas až takový lempl, jakého si představíte pod slovem lempl. Do školy chodím poctivě a snažím se nevyužívat povolených absencí. Seminářů se snažím účastnit aktivně, zadanou literaturu čtu dokola tolikrát, dokud mi nezačne dávat aspoň trochu smysl.
Jenže to nestíhám, a ne takovým tím "nestíhám dělat věci do školy, protože přece občas musím vypnout a jet někam daleko". Nestíhám tak, že kvůli nehotovému referátu nejdu dva dny před referováním do školy na jiné předměty, protože nestíhám. Tak, že odříkávám hlídání dětí na výročí jejich rodičů. Tak, že několik dní po sobě sedím v jediné místnosti a čerstvý vzduch cítím leda z pootevřeného okna.
A problém je v tom, že tuším, čím to je. Protože Anežka v zásadě stíhá všechno a dokonce k tomu chodí na orchestr. A Míša, která je na tom jako já, zvažuje přestup na PedF, která je přece tak lehká.
Já si myslím, že jsem prostě hloupější než ostatní.
Ne. Blbost. To znělo ošklivě, takové věci se o lidech neříkají, zvláště pak o sobě. Žejo. Takžééé...
Já si myslím, že je to na mě příliš náročné. Že nemám tak dobrý základ jako ostatní, že neumím tak dobře anglicky, že jsme v syntaxi nedělali sémantické formule a zcela mi zatajili existenci šva. Že nemám cit pro historickou mluvnici, že mám starý počítač a nemůžu si tak nainstalovat Praat, že mi nepřipadají zajímavé lingvistické hádky o předložkách jako nositelkách pádu a že nedokážu nastudovat anatomii mozku v angličtině.
Unavená. Poražená. Smutná. Ubojená.
A jak teprve by to vypadalo, kdybych na stole neměla těch pět sluníčkových gerber, které jediné mě zachraňují z oblaku sebelítosti každý den po setmění?
