Ústní činnost a jiné kratochvíle

Ústní zkouška, písemný zápočet. Jasně. Zkoušejí mě, jasně. Započítávají mě? To asi ne, ne? Tak co dělám, když mě ústně zkoušejí na zápočet? To přece není zkouška. Hm. A ústní činnost zní dost perverzně.

Z ústního zkoušení mám hrůzu. Stejně, jako jsem propadla panice před obhajobou BP, ze které jsem měla navrženou 1 a 2, jsem se nyní vystrašila před ústním započítáváním (?*) ze sociolingvistiky.

Ono slavné zkoušení mělo spočívat v tom, že se nás bude ptát na všechny studie, které jsme během semestru společně probírali:
William Labov: Jazyková proměnná jako strukturní jednotka
William Labov: Fonologické koreláty sociální stratifikace
William Labov: The social motivation of a sound change
James Wilson: Moravians in Prague
Penelope Eckert: Adolescent social structure and the spread of linguistic change
Judith Irvine: Style as distinctivness: The culture and ideology of linguistic differentiation
Lesley Milroy - Matthew Gordon: Lokalizace a výběr účastníků výzkumu

Důvtipnému čtenáři navíc jistě došlo, že studie s anglickým názvem pravděpoboně nebudou v češtině, že. Ale tak jako dobrý, nejhorší stejně byli Moravani v Praze (jejichž přizpůsobivost obecné češtině zkoumal cizinec) a to poslední, co nám poslal čtyři dny před zkouškou.

Vyděšeně jsem nad studiemi strávila přes všechna svá předsevzetí poslední dva dny, protože co je ústní, to mě děsí. Moc. Moc moc. (Zítra mám dialektologii, což považuji za třetí nejtěžší zkoušku.)

V kabinetu jsem strávila krásných - skoro celých - pět minut. Neptal se mě na záludnosti stavby populačního vzorku (na což jsem měla připravené návaznosti z dialektologie a metod lingvistické práce), které byly v poslední studii. Neptal se mě na genderové rozdíly v přizpůsobivosti Moravanů v Praze.

Zeptal se mě na jazykové proměnné v ČR. Zeptal se mě na nezávislé proměnné v sociolingvistických studiích. Zeptal se mě, co vlastně Labov zkoumal.
Tyhle tři věci bych mu dokázala odpovědět bez přípravy už na konci října. Uáá!

Ale jasně, byla to ústní, takže jsem tam samozřejmě sem tam vyblekotala nějaký nesmysl jako třeba fonologický trojúhelník namísto vokalického (já, fonetikou kovaná!) a že jako jazykové variace, to taky ne, že jo, to jsem tam radši obšírně spustila o nedistinktivních tokenech rozptýlených v kroužku jedné hlásky na tom přeslavném trojúhelníku... achjo.

Možná jsem na něj neměla hned při vstupu zahalekat, že jdu jenom na zápočet. Ačkoliv, kdo ví, co dalšího by mi vypadlo, vždyť dobře, že to mám.

Kromě toho jsem před zkoušením potkala na chodbě Rejzka (ááách!), který na mě mávl, ať ho následuji do soukromí jeho kabinetu, a tam, mezi čtyřma očima, charismatem sršící, mě usadil do křesla a...
V té seminárce mám jen pět chyb, juhůůů! A stačí mu to poslat mailem a ukázal mi, které chyby to jsou, takže je to práce asi na dvě minuty. Juhůůů! Prostě ho vážně zbožňuju, ačkoliv se zkoušek s ním nebetyčně děsím.

A ještě jsem cestou domů byla na obědě s Jirkou ("Hele, hele! Že se mi to povedlo ostříhat úplně nádherně?" "Moc ti to sluší. Nechtěla bys někdy zkusit jít ke kadeřnici?"), objevila v secondhandu vytoužený krátký kabátek za směšnou cenu v ideálním střihu a v pro mě nepřípustné barvě a ještě se potkala s Martinem Vyštejnem, předsedou SČK.
To bylo hrozně vtipný, protože mi hned nedocvaklo, kdo to je. Zas ale moc chlapů kolem 50 let neznám, takže se mi v hlavě hrozně zajímavým způsobem převracely sociální skupiny, kam by dotyčný mohl náležet - hvězdárna, oddíl, komíny, šerm... aháá, komíny!

No dobře, tak já se zas jdu učit. A o Silvestru napíšu nejpozději o víkendu, slibuju. Tak trochu. (A především sobě, že áno.)