Běhám *)

Ačkoliv si už stěží vybavím hlavní pointu, jedno si z filmu Po čem ženy touží pamatuji zcela přesně: reklamu, kterou ukradl On Jí. V té reklamě je záběr na nohy běžce, nebo spíš na jeho boty, které tepají hladký asfalt a vemlouvavý hlas říká: Jste jen vy a cesta.

Když jsem kdysi přemýšlela, že bych začala chodit běhat, vadilo mi právě to, že bych tam nebyla jen já a cesta. Vadilo mi, že by na mě ostatní běžci, pejskaři a důchodci hleděli trochu s nepochopením a trochu s výsměchem, protože bych neměla běžecké oblečení podle poslední módy, pečlivě umyté vlasy svázané do culíku a navrch čelenku. Kromě toho by bylo příliš potupné, že bych čas od času musela zpomalit do normální chůze.

Jenže nejprve Terka a Ivča a potom i Jirka na mě naléhali tak dlouho, abych s nimi začala chodit běhat, až jsem podlehla a po své poslední zkoušce jsem se to odhodlala vykoušet.

Bylo to hrozný.

Bydlím na kopci a kolem jsou kopce a každý les, co u domu mám, je do kopce a já neuběhla ani dva kilometry, aby mě nezačaly obestírat lehké mrákoty, srdce nezačalo bolet a dýchací trubice se nezúžila a já nezačala trpět poněkud hypochondrickým pocitem, že mi za chvíli uzlina nateče tak, že se udusím. Potupně jsem to otočila mnohem dříve, než jsem měla v plánu, a vzápětí jsem byla doma, protože to bylo zpátky z kopce.

Celá navnaděná, že to vlastně bylo super, jsem šla další den zas a pak zas a zas...

Poněkud bezohledně jsem si vzala věci na běhání i k Sargo a šla jsem běhat po hlídání Garika. Po dlouhé době bylo nad nulou, nezpevněné cesty byly skutečně nezpevněné a bláta bylo nad kotníky. Celá šťastná, že je Prokopák po rovince, jsem si doběhla na butovické hradiště a zpátky a přišlo mi to super. Do domu mě pak pouštěl pán, který se mi během desetipaterní společné cesty svěřil, že dvakrát běžel Pražský maraton a že je príma bydlet u Prokopáku.

Od té doby se snažím běhat každý den, kdy na to mám alespoň trochu čas.

Nedělám to pro výkon a dokonce ani proto, že bych chtěla být štíhlejší a krásnější. Běhám, protože mám pocit, že moje fyzička stojí za prd, a protože jsem celé zkouškové proseděla u počítače nebo proležela se skripty v posteli a ta lenost mi začala být až fyzicky nepohodlná. Nepopírám ale, že mě překvapilo, že jsem od doby, co jsem začala běhat, přibrala při nezměněných stravovacích návycích tři kila; a pevně věřím tomu, že je to tím, že kilo svalů váží víc než kilo tuku.

Neočekávám, že budu běhat ještě za měsíc. Jsem si ale skoro jistá, že zase začnu nedlouho po začátku dalšího zkouškového.

Musím si zapamatovat, že musím nosit šátek přes uši, protože mi jinak při běhu vyklouzávají pecky z uší. Chci si uchovat ten podivný dichotomní pocit rozhicovaného, ale na dotek ledového těla po návratu z mrazivého venku. Nechci zapomenout, že se na běh musím soustředit, jinak neuběhnu nic - myšlenky na školu do lesa nepatří.

Oceňuji, že se mi při běhání ozývají bolístky, které důvěrně znám jen z dálkových pochodů. Doufám, že bych je mohla rozcvičit a obecně se jim věnovat víc, než je to možné ve tři ráno v prudkém dešti cestou na Lysou horu.

Máme v lese stezku cvičebního nářadí a dneska jsem si na bradlech málem rozbila ústa, když jsem se zkoušela podle instrukcí houpat a neustála jsem příliš velký výkyv vzad. Na kladině jsem při dotýkání se špiček nohou udržela rovnováhu jen tak tak. Na hrazdě jsem se z natažených rukou nepřitáhla ani jednou, z pokrčených jen dvakrát.

Jsem máslo, a bojuju s tím. Dejte mi ještě pár týdnů a nepoznáte mě. Z pecivála domácího se stane drsňák, kterého si představujete při čtení zdejších cestopisů.
Však uvidíte.

---

*) časový údaj naznačený prézentem se vztahuje k době psaní článku a autor nenese žádnou odpovědnost za morfologickou mystifikaci, způsobenou příliš pozdním čtení