Eithne | Snem každé chůvy

(...je Garíšek, to mělo pokračovat, ale nakonec jsem se rozhodla odpověď maličko zgeneralizovat, takže to...)
...NENÍ hlídat čtyřikrát týdně, chodit k tomu do školy a překládat šestadvacetistránkový odborný pamflet o lingvistické typologii s šibeničním termínem. A číst evangelia ve staroslověnštině.

Mozkové buňky odumírají několikanásobně rychleji, když je člověk ve stresu. Jejdanánečky. Pozitivní je, že je jejich schopnost znovu dorůstat zachována po celý život.

Vím, že to Sargo nevěříte, protože je ovlivněna faktem, že mluví o nositeli svých superdokonalých genů, ale je to tak - Garik je dokonalé dítě. Garik je splněným snem každé chůvy, (která aspoň trochu ráda tancuje), protože je hodný, vnímavý, živý, nebojácný, veselý a chytrý. A roztomilý, krásný, šikovný, ňuf ňuf.

Chápejte, za mou chůváckou kariéru se mi ještě nestalo, aby se hned po mém příchodu dítě natáhlo z mámina náručí ke mně se zcela jasnou žádostí: teď mě nosíš ty. (K ovladači od rádia a potom na oblíbený taneční parket.) Vždycky mě to tak krásně zahřeje, že mu pak podlézám hračkami při krmení, ukolébavkami při uspávání, ovladači od všemožných serepetiček a nekonečnou zásobou křupek, takže mě pak stejně pěkně vítá i při další návštěvě :)

Takže potud dobrý.

Problém je v tom, že je Garik tak dokonalé dítě a Sargo tak dokonalá manželka, že nejsem s to odmítnout jedinou nabídku hlídání nebo návštěvy, která se mi dostane. Dokud byl Jirka v Uzbekistánu a moje škola se skládala z příležitostných zkoušek, dalo se to. Pak se mi ale vrátil muž v zuboženém stavu s krhavými zraky, darthvaderovskými aspiračními potížemi, teplotou dalece přesahující obvyklý standard a ještě se ztraceným mobilem a začala mi škola a začalo být všeho moc.

Protože chápejte - mě baví každá jednotlivost mého života a nehodlám se jí vzdát. Jenže potom se začnu zapomínat v krátkodobé paměti a hrozně se divím, že jsem o krok dál, než si myslím, že bych měla být. Je to hrozně divný stav, kdy začínám zastavovat už pět kroků před lavičkou, abych to stihla, kdy vidím všechno kolem sebe přes opilý filtr a kdy se svět tak zajímavě nahýbá do stran. Tyhle stavy mívám obvykle cestou ze školy nebo z hlídání a vždycky si říkám, jestli zkolabuju při čekání na metro hned vedle kolejiště, nebo jestli to počká až na narvanou autobusovou zastávku.

V metru a autobuse lovím volné sedačky a vytahuju na klín notebook, abych mohla pokračovat v překladu onoho výše zmíněného textu. Ten text je sice dvacetistránková definice kruhem, užívající podivné termíny a ještě podivnější argumenty a příklady, ale já prostě miluju ten pocit zaneprázdněného businessmana, který nemá čas se ani těch dvanáct minut jízdy dívat z okénka.

Školu jsem si nastavila tak, abych měla co nejvíce volných dopolední na hlídání. V batohu s sebou mám obvykle tričko na převlečení, kdyby se Garíškovi udělalo na mém rameni šoufl nebo kdyby zakašlal při jídle (což se nám stává poměrně často), a po předání dítěte uháním za vzděláním.

Škola v celistvých blocích je sice příjemná, ale byla by ještě mnohem příjemnější, kdyby byly všechny přednášky v jedné budově. Místo toho jsem v Celetné na PedF, v Celetné na FF, v Jindřišské, Na nám. J. Palacha a v ÚJČ v Letenské. Ve čtvrtek mám přeběh dokonce o každé (desetiminutové) přestávce, je to fakt boží. Člověk hned pochopí, proč na FF není povinný tělocvik.

Předměty nic moc, i když v normě. Staroslověnština je s mým oblíbeným docentem, takže se poctivě připravuji, abych nebyla za úplného hlupáka, (abudemesetvářitžemitojde,) slovenštinu taktéž s ním jsem si po dlouhých vnitřních bojích odhlásila, aby mi nezacláněla v pondělním volném dopoledním bloku. Pokračuju v neurolingvistice (takže vás další moudra o odumírajících mozkových buňkách čekají), která je zajímavá, a vybrané otázky z gramatiky a lexikologie se tenhle semestr soustřeďují na syntax, juch. 

Nechápu, jaktože má třeba Jirka nebo brácha za semestr tak hrozně málo předmětů ke splnění, když já jich mám jedenáct. Uá! Zadaných referátů mám teď tuším pět, měla bych si je sepsat někam na hromadu, sáfra. Kdy mám asi ten nejbližší?

Každopádně teď (no jakože přímo teď tak úplně ne, ale blog se jako flákání nepočítá) ležím s notebookem v posteli a překládám jak mourovatá, protože to musím zítra hotové odeslat. Těším se na to beztvaré prázdno, které nastane potom... Budu mít čas si dojít koupit pleťové tonikum, co mi došlo před týdnem, a konečně sehnat dárek k bráchovým narozeninám, co je měl před více než měsícem. (Uáá!) Budu mít čas si ostříhat ofinu a přišít knoflík na kalhotách. Zase si zaběhat. Vidět se s Jirkou delší dobu. Umýt si stůl. V úterý půjdu na balet do Národního!

Ale těch devět stránek se samo nedopřeloží.

Takže teď...