Dobrý den

Neděle. Pořád nevím, co si o ní myslet, ale protože mě bavila každá její jednotlivost, tak byla asi super :-)

Původně jsem se chtěla učit. Vývoj němčiny, textovou lingvistiku a přečíst si Plavovlasého Egberta, co ho máme znát na německou literaturu.
Pak mi napsala Ivča, že v deset dopoledne Smíchoff, stěna. Skvělé! Alespoň se mi bude odpoledne lépe učit!
Poslední verze nedělních plánů (občas se této verzi říká "realita") nakonec nějak nezahrnovala to učení. Ale člověk si musí někdy dáchnout, no ne? 8-)

Spát jsem šla v sobotu pozdě, v neděli jsem vstávala až na stěnu. (A ještě jednou o hodinu dřív, protože jsem si zafixovala, že je sraz v devět.)
Ze Smíchova jsem došla pěšky, protože autobusy nijak rozumně nejezdily, a zjistila jsem, že je to vlastně velmi příjemná procházka. Ač ji pravidelně chodím opačným směrem, tohle též asi zavedu.
Na stěně byl houf malých dětí, snad děti horolezců, kteří tam měli sraz, nevím. Ovšem chovaly se až k neuvěření civilizovaně a nevidět je čekat na otevření před budovou, snad bych si jich tam ani nevšimla.

Ivča dorazila s Píťou a později ještě přišel Víťa. Rozlézaly jsme se s Ivčou, už si nevybavím, co byla první cesta. Potom jsme šly na oranžovou na 3D, Ivča cvakla presky, leč na cvaknutí stropní karabiny to už bylo snad až příliš vzdušné, i šla dolů. Lano jsem si nechala vytažené, šla jsem na druhém, a stropní karabinu jsem cvakla. Pravda, nebyla jsem při tom na oranžových, ale kdo by se staral, že? I tak to tam nebylo úplně na jistotu.

Potom přišel Píťa a Ivču mi sebral. Zkoušela tak sokolíka, zkoušela ty báječné schody, které lezla na druhém a dolezla je, zkoušela spáru, zkoušela hranu u baru, zkoušela leccos.

A já dostala do dvojice Víťu a zas projednou byla za absolutní lamu. JÁ lezu pětky, víme? A jsou mi tak akorát.
"A vytáhneš mi tuhle 5+/6-? Chci si ji zkusit čistě, minule jsem ji při tahání prasila..." zeptala jsem se po dotazu, co chci lézt. Víťa se na to podíval a že po jaké cestě si to dá? Tady ta sedmička vypadá použitelně. Tloukl ji Fero, který podhodnocuje, takže to bude mít něco kolem 8-, co lezl vedle...
Hmf.

Ale je to super! Najednou mi na laně visel někdo, kdo fakt umí, u koho se je na co koukat, ten styl, ten styl! Vyhopsat to s plavnou elegancí, vlnící se svaly a tak vůbec, óóóch... :-D Na lavičce za mnou seděli dva, co předtím lezli vedle, a když Víťu viděli lézt, přišli se podívat, co je to za obtížnost. "Nojó, ale tloukl to Fero..." Zjevně je to známá věc s tím podhodnocováním. A koukali a komentovali a mé ego rostlo a rostlo, já jistím toho borce na stěně, tuším, že chlubení se cizím peřím se tomu říká? :-D

Pak Víťa lano stáhl dolů, takže jsem tu svoji touženou bílou šla stejně na prvním. Ono - vycvakávání je ještě namáhavější než cvakání. A kdyžtak spadnu, tak co.
Jenže ono to není "tak co".
Opět jsem ji zprasila a lezla po všem, co bylo kolem. Snaha sice byla, snažila jsem se cizích chytů použít minimum, vlastně - jistit mě třeba Ivča - bych na sebe byla docela hrdá.

Jenže dole: "Některý ti cizí byly trochu zbytečný, ale dobrý!"
Ehm.

Co dál?

Hnedka vedle, pořád na 3D, byla moc pěkná cesta, Víťa si to opět vyhopsal po něčem zcela nesmyslném, po čem obvykle smrtelníci nelezou, a já ať jdu po těch modrých nebo po těch zelených. Tuším, že to byl výběr 6- a 6 nebo tak něco.
Jasně, není problém, kdyžtak si to namixuju, není problém!
Mezitím přišli z hrany Píťa s Ivčou a začli se dole vykecávat s Víťou, takže když jsem já bojovala na převisu - a OPRAVDU se tam nebylo čeho držet - Víťa se vykecával a nedobíral. A když mi to pak uklouzlo a já se rukama neudržela, proletěla jsem se daleko daleko. Víceméně těsně nad zem, tak jsem šla znovu odspodu. (Probíhalo to asi takhle: "Víťo, já to asi nedám..." "Ale dáš! Tak já tě budu povzbuzovat!" "Já se vyždímala na té bílé, mám slabé ruce." "Do toho! Do toho!")
Znovu jsem to nedala, seděla jsem v laně a třásly se mi ruce.
"Ještě jednou! Nastoupej si a vyšvihni se na ten horní chyt!"
Znova jsem do toho spadla. Tentokrát bylo dobráno, takže jsem zůstala u převisu.
"Já na to už fakt nemám..." "Ale jo, naposledy!" "Kašli na to, pusť mě dolů." "Ještě jednou!"
ON byl ten, kdo držel lano.
Nastoupala jsem si nohama, vyšvihla se, chytla se madla a s nezměrným úžasem cítila, jak mi povolují svaly. Já se na něm prostě neudržela! Na madle!
Tak mě Víťa pustil dolů.
Třásly se mi ruce.

Dál už mi to nějak splývá. Víťa si lezl něco zcela nesmyslného, co já jen těžko kdy vylezu (to už je za hranicí rekreačního lezení, kterému já holduji), a mně ukázal pár zajímavých cest.
Něco jsme lezli... nevím, nemám zdání, co to bylo.
Ta modrá 5- byla pěkná. Já, s rukama stále ještě neschopnýma cokoliv udržet, jsem si zabojovala, ač věřím, že je to jinak velmi easy cesta, a příjemně se protáhla. A definitivně se utvrdila v tom, že už nic nevylezu, že jsem se silou na dně.
Pak mě Víťa odjistil na 4-, kde jsem se už opravdu opravdu utvrdila v tom, že už nevylezu vůbec nic.
A na závěr jsem si vyzkoušela spáru.

To je věc, taková spára!
Spára je jakože... spára... a tou se leze. Je široká akorát tak, aby do ní člověk vklínil nohu a mohl se na ní zvednout, a je rovná a zrnitá a to je všechno, nic víc k tomu nepatří. Víťa ji vylezl nahoru. Píťa taky. Ivča má na to široké plosky. Já si popolezla asi tak metřík, možná dva, a zjistila jsem, že bych možná byla schopná pokračovat, ale někdy, kdy nebudu mít jazyk na vestě.
Tu si rozhodně ještě někdy zkusím, ačkoliv bez rukavic to bude faaakt bolet.

Dolezli jsme a s Ivčou odešly. U baru jsme si daly pivo a objednaly i klukům, co ještě lezli, a tím je vytáhly pryč. Pak s Ivčou ještě jedno pivo, protože se kluci ještě převlíkali, a pak nám Píťa koupil ještě malé a už naprosto netuším, čím argumentoval, proč že to dělá.
Šli jsme na Smíchov a Ivča se zmínila o nějaké dobré hospodě, U Perónu. Ale že už nejde. Jasně, já se taky potřebuju učit.
Jenže kluci byli přesvědčiví.
Dali jsme jedno a když jsem se vrátila ze záchodu, s Ivčou jsme měly na stole piva nová. Ach jo.

Tak jsem po dlouhých měsících dala zase víc než jedno pivo. A to prosím nalačno, měla jsem chleba k snídani v osm a tou dobou už bylo pět a já byla vyčerpaná a hladová.
Takže když jsem dojela domů, svalila jsem se do postele, nařídila si budíka na čtvrtou ranní, abych ještě udělala Borovici, než půjdu plavat a do školy, a usnula jak špalek. Vzbudila jsem se o půlnoci (byla jsem vzbuzena! křivda! příliš tenké stěny od koupelny...) a od té doby nemůžu spát.
Ale zase mám po hodně dlouhé době dobrý pocit z článku, co jsem ho psala na pondělek.

Resumé?
Bylo hodně zajímavé a super lézt s někým, kdo je o několik řádů lepší než já.
I někdo, kdo je o několik řádů lepší než já, může být super. Proč mám takové borce zafixované jako frajery? S Víťou se lezlo úžasně skvěle.
Dneska jsem se vyčerpala skutečně až na dno. Uzvednout pivo byl problém. Zítra se utopím v polovině prvního bazénu.
Ani jsem nesáhla na učení. Mám hodně, opravdu hodně špatné svědomí.
Takové odreagování - tedy fyzické a završené pivem - už jsem nezažila strašlivě dlouho. A užila jsem si to, zcela nehorázně jsem si to užila.

Supéééér! :-)