Letní vandr se Švédem

"Jetel si umí představit čtverec, i když ho nikdy neuvidí."
Česko-anglický vandr po Železných horách s Bětkou (biolog) a jejím erasmáckým kamarádem Viktorem (biolog), Alenkou (biolog), Lukášem (biolog), Eliškou (biolog) a na jednu noc i s Jirkou (fyzik).

Vláčky nás dovezly ve čtyři do Třemošnice, kde pršelo. Odhodlaně jsme opláštěnkovali batohy a vydali se na cestu k Seči na zříceninu Oheb, kde jsme naplánovali spaní.

Prošli jsme na Hedvikov, krásnou lesní cestou podél potůčku na Peklo a po loukách s vysokou trávou ("Viktor, you wanted to see a tick, right? look, here is one." - aneb Bětka se svou nekonečnou zásobou klíšťat) na Počátky a na Předěl, kde jsme se konečně dostali na dohled k Seči. Je to hrozně zvláštní, protože se k Seči jde v podstatě většinu času do kopce, a přitom je obrovská, co tam nahoře dělá?

Tou dobou už nepršelo, začalo být vedro a u cesty stál stánek s točenou zmrzlinou. Ochotný zmrzlinář nám tam i naplnil láhve vodou, to byla první z mnoha přestávek během celého vandru. Pak jsme prošli kempem a kolem spousty chatek k nádrži, již jsme částečně museli k Ohebu obejít. A bylo krásně a byla tam travnatá pláž a nikdo v dohledu a koupání bylo moc příjemné. Celý den bylo vedro, dusno a vlhko, tohle byla příjemná zastávka. Taky to bylo jedinkrát, co se koupal i Viktor.

Z Třemošnice

Loukami

Po koupání

Oheb je ze silnice blíže, než jsem si pamatovala z jarních zřícenin 2009, a byla na něm ještě spousta lidí, když jsme tam přišli my. Na oheň a spaní jsme si vybrali stejnou vyhlídku jako minule a pro dřevo se vůbec nemuselo daleko, bylo po lese všude. Viktor je skaut, a tak oheň rozdělával on, a pak už se začalo pít víno, povídat a zpívat. Vína bylo hodně.

S Jirkou jsme spali pod převisem, pod nímž bylo víc střepů, než se mi ráno líbilo (a ještě ráno jsem se odtamtud stěhovala), nicméně večer jsem si jich ve vinném opojení nevšimla, Lukáš s Eliškou spali pod širákem a Alenka, Bětka a Viktor pod plachtou. A bylo pěkně a teplo.

Vyhlídka na Seč

Stmívalo se po deváté, oheň jsme rozdělali už za světla

Spaní

Jirka vstával v sedm, protože si našel na IDOSu vlak z Horního Bradla v deset a potřeboval být v Praze co nejdříve. Odcházel v osm, když ostatní ještě spali, a těch 10,5 km za dvě hodiny opravdu stihl, dobrý.

My vyráželi před desátou.

Modrá nás nejprve vedla na jih skrze spoustu chatek a penzionů a mně by hrozně zajímalo, kolik by jich tady bylo, kdyby Česko mělo moře. V jedné restauraci jsme dobrali vodu, i když se tam na nás dvakrát přívětivě nekoukali, a dál, a když se Seč hodně zúžila a konečně přestala mít pobřeží zabrané soukromými pozemky, jsme se ještě došli vykoupat. Jenom s Bětkou a Lukášem, ale doplavali jsme na druhý břeh a zpátky a bylo to moc příjemné.

Koupání

Pak jsme se vzdálili i od Chrudimky, která do Seče vtékala, a u jednoho krásného přístřešku jsme si dali oběd. Rozdala jsem tam zbytek slaniny - načala se k snídani - a i ostatní hojně rozdávali. Viktor nic neříkal, ale tenhle český zvyk - o všechno se dělit - mu přišel podivuhodný.

A zase dál lesy a loukami, s výhledem na maličké skalky, s pauzou na borůvky, kolem starého jilmu habrolistého ("jak vypadají listy jilmu?" - "no asi takhle, když je to jilm?" - "habrolistý. dívala ses na ně vůbec?"), nicméně ne kolem tisícileté lípy, která někde o vesnici dál měla růst, až jsme došli do Horního Bradla.

Přes potok s vodou tak průzračnou, až na fotce skoro není vidět

Temným lesem

Vysokou trávou s pořádnou porcí klíšťat

V zásadě jsme to nechtěli tolik flákat, ale při obědě jsme začali rozvíjet představu kávy se zmrzlinou, případně kávy se šlehačkou, anebo případně kávy se zmrzlinou a šlehačkou, a ona tam byla taková hospůdka u někoho doma na zahradě, kde přesně tohle všechno měli. Obsadili jsme tam poslední stolek a sice jsme na to čekali věčnost, ale mňam, dobrota. Pak jsme si ještě dali bramboráčky a pivo a vůbec. Mňam.

Tady jsme se napojili na zelenou, která v mapě vypadala, že bude super, protože vedla několika přírodními rezervacemi, ale nic tak dechberoucího to nebylo. Ale bylo tak krásně... V Zubří jsme odbočili na žlutou do Možděnic, protože jsme si vybrali na spaní rybník Kaprovec kousek na jih od vesnice. V Možděnicích jsme dostali od dobrého člověka vodu z hloubkové studny do všech volných láhví ("vy jste z města, že?"), která byla sice podivně kalná, ale dobrá, a cesta nás trochu nečekaně provedla ještě o jeden rybník níže k Návesnímu rybníku, kde jsme zalezli do lesa, abychom se utábořili.

Možděnice, zvědi byli vysláni pro vodu

Les byl příjemný, smíšený a mladý, země byla rovná, jen jsme se trochu báli toho, jak je celý suchý, abychom neměli problém s ohněm. Poté, co jsme postavili plachty, přišel Lukáš s tím, že jsme asi deset metrů od velké cesty a jsme z ní hrozně vidět, ale (až na Bětku) jsme se k tomu postavili flegmaticky a nikam se už nestěhovali.

Nasbírat dřevo bylo otázkou minut, popadané větve a stromky byly všude, a na trávou a mechem zarostlé staré nepoužívané cestě jsme rozdělali oheň. Bylo ještě světlo, něco po deváté, je krásné, jak se stmívá pozdě. Ve velkém ešusu jsme udělali postupně mateřídouškový, heřmánkový a třezalkový čaj, do malého jsme nakrájeli všechny svoje pochutiny a pak už jsme jenom jedli, pili a zpívali s kytarou i bez ní. Bětka se pokoušela hrát co nejvíce anglicky, aby Viktor taky rozuměl, a bez hudebního doprovodu jsme zpívali i něco švédského, kde byl mým, Eliščiným a Lukášovým partem výkřik "jaja mensan fatas bara!"

Budování plachet

Oheň

Když jsem se začala sbírat k odchodu do spacáku, obnovila Bětka nápad na noční koupání, se kterým se připomínala celé odpoledne. Se svojí rýmou a s tím, jaká mi byla celý večer dál od ohně zima, jsem to samozřejmě zavrhla, jenže oni šli všichni a já bych jim to zpětně záviděla!

V rybníce u mola se zrcadlily hvězdy a byla tam naprostá tma a já se po hrozně dlouhé době koupala o půlnoci a bez plavek. Voda byla studená, i když to při prvním sáhnutí nevypadalo, dokonce se z ní pářilo, a Bětka navíc šla zase hned ven, protože jí vadilo, že se namotává do volně plovoucích řas. Pro což mám pochopení, ale když už jsem tam vlezla...!

Nejvtipnější část večera nicméně nastala, když jsme v tmavém lese nebyli schopní nalézt svoje tábořiště. Vzhledem k tomu, že od cesty skutečně nebylo víc než deset metrů, to bylo úplně k zbláznění, když jsme tam bloudili a vůbec nepoznávali okolí, ráno jsme se tomu hrozně smáli, protože to prostě nešlo minout. Teda šlo, evidentně, žejo. Ale nakonec jsme ho našli.

Na nočním koupání mi bylo zakázáno fotit, tak aspoň jediný přítomný nekoupavý na molu

Až když byli už všichni oblečení a nabírala se voda na uhašení ohně, mi byl dovolený i blesk

A spát.

Teoreticky. Problém tohohle tábořiště už od chvíle, co jsme na něj dorazili, byli komáři. Byla jsem si docela jistá, že po setmění zmizí, jenže nezmizeli, bídáci. A bylo vedro, jenže člověk nemohl mít mimo spacák ani hlavu, protože by ho sežrali. K zbláznění. Já kvůli tomu usnula až za svítání, zabalená do spacáku včetně nosu, svlečená do spodního prádla a úplně zoufalá, že mám požehnaně hmyzáků i ve spacáku.

Definitivně jsem se probudila v sedm. Ostatní vstávali ve tři čtvrtě na deset. Komáři stále sáli krev. K snídani všichni dali všem své buchty, makovce, koláče a další pochutiny, což Viktor odsoudil jako zcela nepochopitelný zvyk a dál si snídal svůj chleba se sýrem. Což teda od někoho, v jehož zemi je nejběžnější sýr odporně sladký, sedí, že opovrhuje sladkou snídaní.

Chrňavci po ránu

A ti, kdo nespí, tak stejně vypadají, protože nemají odvahu vylézt ze spacáku do hejn komárů

Ráno jsme se ještě došli podívat k rybníku, kde jsme se večer koupali, protože jsem byla hrozně zvědavá na přepad, který tam v noci pod molem hrozivě hučel a tak trochu hrozil, že nás někam vcucne a nechá si nás. Za denního světla to vypadalo mnohem líp, hlavně ta dřevěná barikáda, přes kterou se přelévaly jen horní centimetry hladiny, a taky ta uzoučká díra, kterou to padalo do neznáma a kam by se vešlo možná tak dvouleté dítě s dietou.

Pak už jsme probloudili lesními cestami kolem Kaprovce na silnici do Dřevíkova a odtamtud vyrazili po zelené na Hlinsko, kde jsme si usmysleli končit. Do cesty se nám ale postavil skanzen Vysočina, skrze který vede značka. (Čímž trochu postrádá smysl ta pokladna v jednom z prvních baráčků, ale třeba jsou lidi poctiví?) Ve skanzenu byla i hospoda, ve které měli česnečku, a té jsme neodolali. K tomu Rychtáře a Lukáš si dal i grilovaného pstruha a zatímco na něj čekal, rozhodla se Bětka s Viktorem, že si koupí vstupenky a skanzen si projdou.

Když se o hodinu a půl později vrátili, byla Bětka zcela unešená z místního dráteníka, hodného starého pána, a chvíli hledala, co by mu dala na rozloučenou, až se za ním vydala s Deli tyčinkou. Zpátky se vrátila s drátěným prstýnkem a pán za ní ještě vyběhl a zavolal: "Tomu prstýnku říkám štěstí!"

Na místě nočního koupání

Hospoda Vejměnek

Pstruh. Musí to být hrozné, dlouho na to čekat, pak odoperovat
nejedlé části a hned potom to poslat na ochutnání mezi šest lidí.

Bětka u dráteníka

Tady už byla cesta podél Chrudimky hodně civilizovaná a vedla i hodně po loukách, a když zrovna svítilo sluníčko, bylo hrozné vedro, ačkoliv že to s tou civilizací nebude tak zlé, dokazovaly hojné blátivé louže, které nešly obejít. Za to, že jsem vyrazila v teniskách a ne v sandálech, jsem si gratulovala celou cestu.

Za Vítanovem sandálisti ještě naposledy vlezli na brouzdání do říčky, aby ze sebe smyli bláto, a pak už jsme byli v Hlinsku, které má nádherně udělané centrum, v podstatě to vypadá jako další skanzen, ovšem plný kavárniček a hospůdek. Na nádraží už bohužel nic takového nebylo, takže jsme si těch dvacet minut při čekání na vlak o kávě se zmrzlinou jenom vyprávěli.

Podél Chrudimky k Hlinsku

Sandálisti naposledy v Chrudimce

Na vlak

Do Pardubic jsme jeli hodinu a čtvrt malým vláčkem, kde se nedalo nijak pohodlně usnout, a že jsem se o to pokoušela velmi odhodlaně. V Pardubicích jsme si počkali, který ze zpožděných vlaků na Prahu přijede jako první (já fandila tomu se 75min zpožděním, ale nakonec to byl vlak s 30min zpožděním), a v prostoru pro batohy a kola (kde většinu místa kromě batohů a kol zabíral ožralej ožrala, rozvalený úhlopříčně přes celý vagón) jsme dojeli do Prahy.

Nevím, jak se vandruje ve Švédsku, ale myslím si, že z tohohle musel mít Viktor zážitků na vyprávění docela dost.

(Fotky jsou moje. Neberte mi je.)