rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Na kole z Prahy do Znojma

pise.cz/img/308236.jpg">
Cesta

Věrný stroj, jemuž se rozpadaly pouze zcela nepodstatné části. (A za tu brzdu si můžu sama.)

První den připomínala celá ta naše slavná cesta spíš orienťák.

Na cestu do Průhonic jsme se doptávaly, protože mapa začínala až tam. V Průhonicích byl stín, a to bylo příjemné, protože byla zrovna ta hrozná vedra, co z nich vznikaly bouřky, devastující všechny lesy a parky. Pak jsme vyjely mezi satelitní vesnice a posléze nesatelitní vesnice, kde už nebyl ani stín, ani hezké okolí.

Krásné to bylo před Týncem nad Sázavou, kde jsme jely po zavřené silnici podél potoka a kde nejezdila žádná auta. Týncem jsme nejprve projely, pak jsme se vrátily a vytlačily kola nahoru, že tam určitě bude nějaká hospoda, a nakonec si nechaly doporučit jednu dole, protože u zámku byla jediná, a ta měla otvíračku 17:00-2:00. Malinovka v nás jenom zasyčela a jídlo bylo vynikající, a to měla hospoda koncept jídelny.

Ta krajina!

 Výhled na Konopiště, které je v tomhle rozlišení neviditelné

Po obědě jsme se vydaly z Týnce dál, a to špatně. Místo na jih jsme vyjely na západ, takže místo do Krusičan jsme dojely do Podělus a Ouštic. To už nám bylo divné, tyhle vesnice jsme ani neměly vytisknuté na mapě, a tak jsem volala Jirkovi, aby zkontroloval, kde jsme, a aby se podíval, kudy se máme napojit na správnou cestu. Nutno dodat, že právě v Týnci jsme se odpojovaly z greenwaye Praha-Vídeň, po které já jsem si až do té doby myslela, že pojedeme.

Před Bystřicí jsme projížděly kolem Samovického rybníka, kde se koupala nějaká paní. Byl srpen, a jak já jinak poznám, že je ještě bezpečné se koupat a že tam nebují něco nezdravého, než podle jiných koupajících se? Přestávka to byla příjemná, voda teplá a dno písčité. V Bystřici jsme pak udělaly ještě druhou přestávku, když jsme projížděly kolem stánku s ledovou tříští.

Koupání
(fotila Terka)

Ven mě už nedostanete
(fotila Terka)

Za Jankovicemi jsme najely do jednoho ze dvou bílých obdélníků na mapě, zřejmě žertíku tiskárny, a radily se tam s jinou cyklistkou, paní o generaci starší, která sama jede po vídeňské greenwayi na Moravu, tam do Moravského Krasu a zpátky do Prahy, a to tedy všechny čest.

Blaník je nechutně vysoký kopec, což je to jediné, co o něm můžu říct. Jely jsme po jeho úbočí a žádné chrápání se zpod země neozývalo.

V kopci
(fotila Terka)

Podvečerní krajina

Načeradec

No a pak už Načeradec. Terka původně plánovala, že bychom mohly ten den dojet až za Pacov, ale já už byla úplně hin, slunce zapadalo a navíc ten sjezd za Načeradcem, na který jsem se moc těšila, byl nakonec výšlap, protože se ty vrstevnice omylem interpretovaly tak trochu opačně. Takže jsme v devět zabočily na lesní cestu a dojely na příjemný plácek pod hustými větvemi, kde jsme zalehly pod širák. Já si při večerní cestě za očistou k potůčku zlomila o svoji děravou patu klacek a psaní deníku mi nemilosrdně překazil kobercový nálet komárů a můr.

Večerní posezení nad mapami

Z vesnice zněla diskotéka. Po klikaté silnici nad námi pomaloučku projížděla auta. Terka měla celou noc vedle karimatky otevřený nůž a repelent místo pepřáku.

V jednu mě vzbudilo štěkání, strašně hlasité. Jak jsem skeptická k vrahům s motorovou pilou uprostřed hustého lesa, tak se opravdu bojím zdivočelých psů, ale Terka mě uklidnila, že je to jenom strašně naštvaný srnec, kterého vyhnala od svého kola. Pobíhal kolem nás ještě pěknou dobu a jeho štěkot zněl hrozně zle.

V půl páté mě probudila Terka, protože přišla bouřka. Tou dobou byla ještě tma, a tak jsme plachtu budovaly při čelovkách, navíc jsme spaly u jediného stromu, takže jsme provázky vázaly k beranům Terčina kola a ke kládě vypodložené opláštěnkovanými brašnami, zbytek prádelní šňůry pak padl k uvázání k jednomu ne až tak strašně vzdálenému stromu. Nakonec stejně skoro nepršelo, i když hřmělo a blýskalo poctivě.

Znovu jsem se probudila za svítání, ve spacáku totiž bylo vedro a mimo spacák komáři. Usnula jsem až s moskytiérou z šátku a s novou vrstvou repelentu na každém kousku těla.

Na to, v jakou hodinu byla plachta budovaná, držela dobře

Krušná rána
(fotila Terka)

Budík zvonil v sedm. Byla jsem až překvapená, že se po náročné noci necítím nijak zvlášť unavená, a protože Terka jo, dělala jsem si naděje, že jí třeba budu lépe stačit. Hm.

Do Pacova jsme vyjížděly s představou příjemné kavárny se zahrádkou zalitou ranním sluncem, ale jediné, co bylo po ránu otevřené, byl zmrzlinový stánek. Frappé to sice nebylo, ale borůvkovo vanilková zmrzlina v karamelovém kornoutku se taky dala snést. Navíc jsme hned za Pacovem narazily na vesnické koupaliště, ve kterém plavalo několik lidí (a na břehu pobíhali dva psi), a tam se den už obecně obrátil k dobrému.

Pacov

Koupaliště

Dál se cesta hodně vlnila, ale i tak se mi jelo příjemně, projížděly jsme přes spoustu vesnic a městeček s velkými kostely a zámky a skrze lesy a celkově bylo okolí o dost zajímavější než první den.

V Kamenici nad Lipou jsme potkaly moc příjemnou hospůdku, a protože byl čas oběda, neodolaly jsme. (Ono se to z textu nezdá, ale vážně jsme více času trávily na kolech než u jídla. Ujely jsme za tři dny 217 km, všechny ty přestávky byly těžce vydřené!) Po jídle jsme tam rozložily mapy, a náhle se ukázalo, že na zahrádce s námi sedí samí cyklisti, připravení poradit nejlepší cestu dál. Každý radil jinou, takže jsme nakonec zvolily tu, co nám naplánoval internet při tisknutí map, ale ten obecný zájem byl docela příjemný.

Zcela achronologicky náhodná Terka

A zcela achronologicky náhodná já
(fotila Terka)

Ačkoliv to bylo do Počátků do kopce, byly jsme tam rychle, a když Terka v Jihlávce na nádraží žebrala vodu, hrozně mě překvapil pohled na ukazatele, podle kterých jsme z Kamenice urazily už dvacet kilometrů.

Malebný zdroj vody

Na Kaliště se stoupalo, ale naštěstí ne tolik, jak nás restaurační cyklisti strašili, a navíc nás cyklostezka vedla ještě kousek vedle, což trasu asi taky trochu zjednodušilo. No a pak už to byl jen jeden dokopec, strašně dlouhý sjezd a tři vysoké klády, přes které se musela kola přenést, a byly jsme u Velkého Pařezitého rybníka v Řásné.

Je nádherný. Voda v něm je rašelinného původu, což je znát podle zabarvení, a je neuvěřitelně čistá, dno je vidět i v metrové hloubce. Když jsme vlezly do vody, zatáhlo se a začalo foukat, samozřejmě. Terka dostala esemesku, že má v šest přijít jedna bouřka a v jedenáct druhá, a protože se už na obzoru začaly kupit bouřkové mraky, nastalo rozhodování, co dál. Bylo teprve šest a spát jsme chtěly v Nové Říši, sil i elánu dost, jenže zase bouřka na kole...

Červená turistická; cyklostezky mají něco do sebe

Velký pařezitý rybník

Dojely jsme do tamějšího chatkového kempu, že se poinformujeme o možnostech a cenách, ale recepce byla zavřená. Terka zavolala na telefonní číslo, které viselo na dveřích, a zjistila, že si plachtu můžeme postavit zadarmo. To bylo příjemné. Když jsme ale sjely strání až k nejspodnějším chatkám, zjistily jsme, že celý kemp stojí ve svahu a že jediné rovné místo, na kterém by se dala postavit plachta, už obsadili mravenci.

Obloha začala černat.

Terka zavolala znovu, aby zjistila cenu chatek, ale dvě stě korun za noc na člověka nám přišlo dost. Protože ale správcová řešila někde něco jiného, zůstala v kempu jedna chatka po předchozích návštěvnících ještě neuklizená, a tu Terka usmlouvala na stovku za jednu z nás; a pokud se správcová nevrátí včas, tak ji budeme mít zadarmo.

Vděčně jsme se nastěhovaly a doběhly do krámku v sousedním kempu pro láhev vína. Prodavač tam přidal k dobru historku, že o týden dřív shodila bouřka na jednu obydlenou chatku v tomhle kempu smrk, ale my bychom si to víno koupily i bez toho, vážně. Těsně po návratu do chatky se protrhla stavidla. Než tam začal vítr déšť zanášet, stály jsme na verandě, sledovaly provazce vody bičující zemi a libovaly si, že nejsme někde pod plachtou, nebo dokonce ještě na kolech...

Chatka
(fotila Terka)

Deštík
(fotila Terka)

Dobře strávený večer

Ani ráno na recepci nikdo nebyl. Jestli se dá po Česku tak snadno spát v kempech zadarmo, tak nevím, proč jsem to nedělala už dříve.

Cestou do Telče jsme sice vyjížděly dva kopce, ale většina cesty byl příjemný sjezd, který rychle utíkal. V Telči nás nepustili do zahrad ani na nádvoří, protože tam bouřka poničila stromy, (několik zlámaných na kraji silnice jsme potkaly cestou,) ale liduprosté náměstí na kochání úplně stačilo.

V Telči
(fotila Terka)

Za Novou Říší jsme se odpojily od cyklostezky, kterou nám naplánovaly Mapy.cz, abychom to měly kratší. V rámci zkracování jsme najely i na úsek červené značky, která vedla lesem a po kraji pole, a i když byla moc velká psina, jak to kolu v nánosech hlubokého bahna podjíždělo, a taky to přenášení spadlého stromu cestu hezky zpestřilo, moc času jsme tím nenahnaly. Obzvlášť když započítáme i ty chvíle, kdy jsem klacíkem šťourala bahno zpod blatníků, neb jak jest z fotek patrno, mé blatníky nejsou na terén stavěné a všechno bahno, které v nich uvízne, velmi účinně zpomaluje a samo se už nikdy nedostane ven.

Jedna rurální

Zdravotní pauza

V Litohoři jsme zastavily v motorestu na oběd. Je to zvláštní, ale ta česnečka byla dobrá i přesto, že v ní narozdíl od fazolek a brokolice nebyl sýr.

V Grešlovém Mýtě jsme najely na E59 a vydupaly po ní kopec do Pavlic. V těch vesnicích musí být radost bydlet... No a pak jsme přeběhly mezi domky, vytlačily jeden kopec, projely polňačkou a lesem a pak se za posekaným polem vynořila kostelní věž Hlubokých Mašůvek. Konečně! No a to byl jiný svět - obrovská zahrada se spoustou ovoce, bazén s klouzačkou, trampolína, terasa...

Znojmo!

Mašůvky!
(fotila Terka)

Všechna příkoří z cesty se začala pomalu vytrácet. Že mi neseřízený přesmykač pořád shazoval řetěz. Že mi hned první den upadlo gumové obložení z řídítek. Že bez rukavic nešlo zpocenýma rukama přehazovat, protože jsou grip shifty moc krátké. Že se mi při šlapání lámal strup na patě a bolel jako čert. Že stojánek udržel kolo jen ve velmi speciálních polohách. A hlavně ten bolavý zadek.

Sangría a meloun. Terčino kuře ve sladkokyselé omáčce. Dvouměsíční koťata žvýkající palce u nohou. Korelák konverzující s mobily. Mikulovské víno od Terčiné kamarádky. Nádherná a divoká bouřka. A navíc cesta do Prahy - autem.

(Fotky, u kterých není uvedeno, že je fotila Terka, jsem fotila já. Fotky, u kterých je uvedeno, že fotila Terka, fotila Terka. První fotku fotil náhodný kolemjdoucí.)

Zpět na hlavní stranu blogu