Střípky jednoho týdne

Až budu vzpomínat na tohle léto, budu mít pocit, že jsem nic nedělala, že jsem nikde nebyla. Jenže ona to tak docela není pravda...

střípek středeční

"V ceně je samozřejmě káva, luxusní krevety a lanýžová rýže v hotelu 4 season, nuru masáž, šampaňské zn. Cristal nebo Moët atd.," píše Petr na Facebook, když se zcela zvrhne debata u jeho otázky, kolik si od nás má nechat zaplatit za spolujízdu ze Znojma do Prahy. Potom přijede až před dům, pomůže naskládat do kufru moje kolo, zeptá se, na kolik chceme mít nastavenou klimatizaci, a dál se ptá každých deset kilometrů, jestli něco nechceme. Nadhazuju, že bych moc chtěla, aby to auto bylo hráškově zelené. Terka si řekne o krevety. Já se připomenu s šampaňským. Petr navrhne, že nám ho koupí na benzínce, a vypadá, že to myslí vážně. Když tam potom opravdu zastaví, aby si dal kafe, nechá nás u auta i s klíčky a koupí nám oběma Raffaelo. A když mě vysazuje na Roztylech a já se ptám, jakou cenu mu nakonec lidi na Facebooku odhlasovali, řekne, že nic nechce, že nás rád hodil do Prahy zadarmo.

střípek čtvrteční

Všech šest lidí si posedá na podlahu, protože máme doma jenom čtyři židle, a já rozdám vějíře, aby se v tom nelidském vedru aspoň trochu rozhýbal vzduch. Návrhů, kam se v září vydáme, už padlo několik. Maroko, Špicberky, východní Turecko, Island, Albánie, Medvědí ostrovy, Tádžikistán. Líbí se mi všechno, usmívám se, těším se. A ve vzduchu se líně pohybují vějíře ze všech koutů světa.

střípek páteční

"Ještě se bojíš psů, Garí?" ptám se dítěte vedle sebe a pro jistotu strkám telefon do kapsy. Dítě na mě mlčky pohlédne, ale ihned stočí zrak zpátky na malého ratlíka, který si ho už všimnul. Deset kroků, pět, že bychom se konečně obešli bez hysterického útěku? Pejsek přiběhne až k nám a začne mi zvědavě očuchávat nohy. "Ááááá!" spustí dítko, v panice mě obejme a kyblíček letí na zem, zatímco G. nahoru do mého náručí. Paní pejska okamžitě na vodítku s tisícerými omluvami odtahuje pryč a já stavím G. zpátky na zem. "Jsou to jenom psi, Garí," podotýkám. Nevšímá si mě. Hledí kupředu, kam kráčíme. Právě tam celý chodník blokují čtyři dogy.

střípek sobotní

"Je tady nějaká Eliška?" zeptá se instruktor. Jediné jméno, které z naší skupiny zná, protože právě já jsem byla předhozena jako figurína při instruktážním úvodu. Začnu šplhat po žebříku třináct metrů vysoko a dojdu doprostřed lávky mezi dvěma stromy. Nemá žádné zábradlí, ale nehýbe se, a tak se na ní cítím jistě.

Daleko přede mnou visí zavěšená hrazda. Odhaduji vzdálenost a jsem si jistá, že tak daleko nedoskočím. Říkám to asi přesvědčivě, protože mi ji lany zdola rozhoupou. Ta chvíle, než skočím... Vím, že když se trefím, tak se udržím, jenže odhadnout ten okamžik... Skočím, letím, chytám se, visím. Vítězím. Pohlédnu pod sebe, míhá se tam země a ostatní lidi. Pustit se a spadnout je ta nejtěžší část.

střípek nedělní

Ondrovi rodiče nám ukazují celý byt, celý nádherný, zrekonstruovaný a moderní byt, ve kterém budeme další půlrok bydlet, protože Ondra odlétá studovat do Číny. A pak nám říkají, kolik jim máme platit, a je to hrozně málo. "Netratíte na tom?" ptám se opatrně. Ondra říkal, že budeme bydlet jenom za poplatky, ale ani na ty to přece nemůže stačit... "My vás bereme jako rodinu," usmívají se na nás, hrozně milí a srdeční. Čím to, že nás lidi mají tak rádi?

střípek pondělní

Stoupám zarostlou cestičkou mezi živými ploty k parkovišti, ztracená ve vlastních myšlenkách. Najednou mi dochází, co vidím: stará paní, bělovlasá, sedí na asfaltu vedle auta. Určitě upadla, vrhám se kupředu, zvednout, zavolat sanitku...? Najednou si uvědomuju, že sedí na pečlivě rozložených novinách, kolem sebe má rozložené nářadí a opravuje výfuk.

střípek úterní

"Mají tu kuřecí polévku, ta je... no a potom tu mají pho bo," povídá Bětčin tatínek, kterého jsme náhodou potkali v Sapě. "Tu mají ve dvou verzích. Tahle," ukazuje na svoji a hůlkami trhá maso, "je pho bo tai, to znamená, že v ní přelili tenké plátky syrového masa horkým vývarem a tím to maso uvařili. Potom mají pho bo chín, v tom je stejně dobré čerstvé maso, ale je předem uvařené." Svorně si dáváme polévku s vařeným masem a pochutnáváme si na ní ještě dlouho poté, co tatínek odejde. Nudle a maso jíme pomocí hůlek, vývar srkáme přímo z misky, na krátký moment se vracím zpátky do Asie do nějaké z pouličních jídelen. Jenže jsem v Praze s Bětkou, Alenkou a Jirkou a dlouho si ještě povídáme, než se zvedneme k odchodu. Vietnamec za pultem na nás vrtí hlavou, že platit nemusíme. Zaplatil už Bětčin tatínek.