Mikulášský výlet do Lužických hor

Referát a seminárka a jiná seminárka, zápočet a zkouška... nejvyšší čas nechat všechno být a odjet na vandr. Za pražskými okny nevlídno a pošmourno, i v pokoji zima, jejda, on je vážně už prosinec?

Jeli jsme v šesti: já, Lukáš, Zuzka, Bětka, Ondra a máma. Z Holešovic jsme vyjeli jakousi maršrutkou, šest lidí se vejde na zadní schody špatně, o to zábavnější cesta byla.
Vyjet na vandr s rodičem, třemi biology a jedním čvutařem je trochu ošemetná záležitost, leč já si sama zdatně sekundovala při rozhovorech o lingvistických jevech, sama si odpovídala na vlastní řečnické otázky a partnera pro konverzaci jsem si činila z každého, kdo byl v okruhu dvou metrů, a tedy jsem se se svým školním zaměřením až tak ublíženě a vyvrhle necítila.
8-)

Kopec: io-kmen, vzor oráč

Zde by měly kvést růže...

Do Svoru jsme dojeli v pátek kolem třetí. Bylo to pohádkové, šedá vesnice a kolkolem bílé kopce ztrácející se v mlze... teprve tam jsem si uvědomila, že je prosinec.
Zuzka podle mapy určila trasu ("Tamtím směrem je civilizace moc dlouho... tamtím taky... támhle bude brzo les, jdeme tam, potřebuju si odskočit!"), asfaltka nás zavedla do lesa a my vyrazili na Klíč, vysokánský kopec děsitánsky daleko.

Pod nohama stále podzim, leč na hlavu se již snáší zima...

"Před námi se otevíraly výhledy" zde není jen prázdným frazémem

Stoupající metry zdolává i starší generace s úsměvem!

Rákosníčkovi byla zima, místo za hustou mlhou zabydlela Zuzka

Klíč má ukrutánských 759 m. n. m. Cesta byla namrzlá a postupně světlejší a světlejší, bělejší a bělejší, až jsme se začali brouzdat podivným a zcela nesmyslným sněhem. Sníh vypadá jinak, to vědí už malé děti, jenže co tohle bylo, když ne sníh? A mlha se válela kolem nás a bylo teplo, jen když se šlo.

Prej že "sníh"...

Poznáte, odkud foukal vítr?

Máma, Bětka, Ondra, Lukáš, Zuzka a já: dobyli jsme Klíč!

Klíč byl dobyt a vrcholová kniha navěky ponese naše jména. Ti před námi očekávali Naďu a Pavlu, které nepřišly, a tak jsme cestou dolů dávali dobrý pozor, jestli je někde nepotkáme, ale až na dvě ledové sochy nikde nikdo.

Sešli jsme zase dolů a na rozcestníku jsme se vydali do dálav tak dalekých, že civilizace zůstala nevídaně daleko. Bylo na nule, což je ta báječná teplota, při které člověk mrzne, ale voda ještě ne, takže nesněží, ale mrholí, a cesta není zmrzlá, ale blátivá.
A ta naše byla hodně blátivá.
Už při čelovkách jsme skákali přes kaluže a potoky, přes močály a bažiny, balancovali na větvích a hledali cokoliv, kam stoupnout, kde se neutopit. Ondra udělal hop hop a byl na druhé straně. Udělala jsem hop hop v jeho šlépějích a zabořila se do půlky lýtka, každý si s sebou nese své břímě, svůj kus močálu.
Funkční ponožky bažinu obdivuhodně vstřebaly, že ani moc nečvachtala.

Došli jsme k přehradě (jmenovala se Jezírko), kde jsme se utábořili. Po dlouhé době bylo dost dřeva i v místě táboření a tak nanošení a nalámání netrvalo dlouho a protože bylo ještě brzo, jen tma, odhodili jsme batohy v dál a vydali se na pěší okruh kraji neprobádanými.

Jezírko

Oni vědí, že bych neměla být ten, kdo půjde vepředu. A když mě tam nechali a když jsme přese všechno došli zpátky k batohům a nikdo se neutopil, nemají si na co stěžovat, no ne?
Vzali jsme to na kopec za přehradou, zcela mimo cesty. Kolem bylo ticho a tak jsme vyplašili dvě prasátka, chudáci divočáci vystartovali pryč, až jsem se lekla. Dělali přitom rámus ještě větší než my.
Z kopce jsme šli kamsi rovně a doleva a potom na cestě doprava, až jsme došli k potoku na žlutou, tak jsme šli doleva, až jsme došli na křižovatku, na které jsme ten den už jednou byli - ještě s batohy. "Dobrý, tady už to známe," zajásali jsme a vyrazili cestou, kterou jsme si pamatovali. "Hele, a nepřišli jsme právě tudy?" zeptal se nějaký remcal, nevím, co si tím jako chtěl dokázat. No přišli, a co?
Závěrečný poznatek malého okruhu: pod svítivě žlutou pláštěnku v noci batoh neschovám.

Jsem milosrdná, máma vyfotila ještě o chlup lepší fotku se sněhovou vatou.
Ale Zuzka se tvářila opravdu hodně zoufale, když ji viděla :-D

Rozdělat oheň nebylo tak nesmírně jednoduché, jak by se při pohledu na hromadu suchého klestí mohlo zdát. Dřevo bylo zmrzlé, země byla promrzlá, nehořelo nic. Mořili jsme se s tím dobu, než to hořelo samo, a snad až po dvou hodinách se oheň rozhořel tak, že od něj bylo opravdu teplo.
Ale pak od něj bylo teplo, juch.
Na záda se nám snášelo cosi mezi mrholením, sněžením a mlhou, za lesem vyli domestikovaní šakali, buřty syčely a ukulele znělo jako vždy, jako pravé a nefalšované ukulele v rukou pekliče Ondry. Bomba byla ochotná vařit, až když jsem ji postavila div ne do ohně, ale čaje byly korbele a nám, co pijeme s mírou, nezbývá než se vysmát těm, kteří v noci museli ze spacáků na záchod :-P

Večerní pohoda

Spát jsme šli o půlnoci, pod plachtu, protože dost mlžilo, a vyspali se pěkně do růžova. Až ráno mě vzbudila zima, ale jen taková decentní, ta, co volá "vstávej, už je světlo!", ta, která vlastně nevadí. (To jen já ji seřvala na dvě doby a natruc nevstala, dokud nebyli ze spacáků ostatní.)

Přípravy na spaní

Po ranním čaji jsme se vydali zdolávat další dálavy a chytat nekonečno; jít a jít a dojít až na kraj světa.

Jsem vzhůru, ale nemám motivaci vstávat, víme? Až vyleze sluníčko!

...ano, tohle mi stačí bohatě :-D

Přístřešek na jednu noc

Jezírko po ránu

Vydali jsme se do Jedlové.
Mohlo by se to zdát blízko, ale to jsme my, chozeníchtiví, nemohli dopustit. Tak jsme šli nádhernou bílou cestou, skutečně krásnou, pod bílými stromy a po bílé cestě, až jsme důmyslně ztratili značku.
Po obhlédnutí té největší nádhery rada starších rozhodla, že se vrátíme, a jak řekla, tak se stalo. Na značku jsme skutečně natrefili, zajímavé na tom bylo to, že jsme na ni natrefili v úseku, kterým jsme dosud neprocházeli, a Zuzka s Ondrou poněkud zmateně tvrdili, že bychom měli jít doleva. Plán byl v jádru ušlechtilý: zmást nás tak, aby ti zodpovědnější z nás nestihli vlak, který by je dovezl vstříc skriptům (můj případ), mikulášsky naladěným příbuzným (Bětčin případ) nebo neodkladným kalbám (Lukášův případ), a tedy aby si nás ponechali až do dalšího dne, abychom je mohli oblažovat svou dechberoucí přítomností.
Jenže my jsme mládež inteligentní a šli jsme doprava.

Po cestě dál a dál

Tři biologové bádají nad rostlinnou formou.
Kdyby se zeptali lingvisty stojícího ve skrytu vpravo, byli by se dozvěděli, že se tomu říká větev.

Jojo, to je ta cesta, co vedla jinam, než ve skutečnosti vedla :-)

Došli jsme až na autobusovou zastávku, na které jel jediný autobus na Prahu ten den v jedenáct, a vydali se do Jedlové na vlak. Času byla fůra, vylezli jsme cestou ještě na vyhlídku, obhlédli pár válečných bunkrů a na zastávce při čekání na vlak stihli sníst zůstávající skupince asi pět lžic polévky, než jsme naskočili do hypersupermoderního vláčku s naprosto neuvěřitelnými hypersupermoderními záchody, kde je všechno na svítící čudlíky, a nechali se dovézt do Děčína a dalším vláčkem do Prahy.
(V EC jsem ještě nikdy nenarazila na hlasatele zastávek, který by dodržoval alespoň trochu správný intonační rámec a prozodiku. Děsivé.)

Na vyhlídce

Vstříc Jedlové

A mlhou pryč.

A to byl konec malého vandru na začátku prosince, až příliš krátkého, přesto však velepříjemného.

(Fotky jsou od Ondry a mámy.)