O běhání, kulhání a jiných vyhlídkách na maraton

Běhám rok a tři čtvrtě, více či méně. Člověk by si myslel, že bych za tu dobu už mohla vědět, jak na to. ... No, rozhodně vím, jak by se na to jít nemělo.

V září jsem si sepsala několik bodů, které bych si chtěla v dohledné době splnit. Z těch, které mohu aktivně ovlivnit, tam byl třeba maraton. Protože žejo, maraton, to je čtyřicet dva kilometrů, a to už je docela dálka. Dva a půl maratonu a mám sto kilometrů. Takový trénink na dálkové pochody.

Přemluvila jsem Bětku, aby do toho šla se mnou. Snažila jsem se i u Jirky a Ondry, ale prvního to neláká a druhý nechtěl, protože to vychází na prodloužený víkend. Ale Bětka... dobře, stačit jí budu prvních sto metrů a pak ji uvidím až v cíli, jestli na mě počká, ale stejně jde o to sdílení s někým, kdo to taky prožil, takže dobrý.

Maraton. Květen. Trénink aspoň půl roku předem... jasně, v prosinci začnu.

Pak jsem se stěhovala.

Pak byla Pražská stovka se svými sto čtyřiceti pěti kilometry.

Pak jsem šla pěšky čtyři kilometry a během nich mě rozbolel nárt tak, že jsem nebyla schopná došlápnout.

Pak jsem zrušila domluvenou stěnu a odhlásila se z volejbalu a přestala si dělat naděje, že přes Vánoce a Silvestr poletím s Ebříky někam do hor, a taky jsem přestala chodit běhat, protože jsem nebyla schopná chodit jinak než s hodně měkkými vložkami v botách.

A čas plynul...

A mě hrozně nebavilo sedět na zadku. Vždycky jsem si myslela, že chodím běhat spíš z povinnosti, a až teď jsem zjistila, že mi to chybí, když nemůžu. A protože nárt postupně bolet přestával, rozhodla jsem se, že to prostě zkusím. A tady se k tomu dostáváme.

Protože jsem potřebovala dovézt dárky patnáct asfaltových, leč moc pěkných kilometrů daleko, a proč bych domů neběžela? Patnáct není zas tolik, žejo. Jsem na zadku seděla jenom pár týdnů, to půjde. V pohodě. Nárt to taky zvládne. Kdyžtak dojdu pomalu. Nebo dojedu sanitkou.

Venku bylo nádherné jarní počasí a úplně prázdno. Běželo se mi krásně.

Na desátém kilometru mě začaly bolet svaly.

Na jedenáctém kilometru mě začalo tahat koleno.

Na třináctém kilometru mě začal pobolívat nárt. Ale to už byl jenom kousek.

Doma mě rozbolelo v krku a dala se do mě hrozná zima.

V domácích pantoflích nárt bolí mnohem víc, než bolel při běhu v teniskách. Takže si tu sedím před počítačem s nohama nahoře a akorát si čas od času dokulhám do kuchyně pro nový hrnek s čajem.

...

A jak sabotujete přípravy na Vánoce vy? :)

Když mě to tak baví!