Běhání jako adrenalinový sport

Že prý je běhání nuda. Monotónní. Nezábavný. No, jako...

10. metr: Dupám do louže a bota je kompletně promočená. Vadí mi trochu ta asymetrie, že levá je suchá, ale hodlám se s tím sžít.

2. km: Sundavám mikinu, ze zamračených čtyř stupňů při výběhu se stalo sedm stupňů se sluníčkem.

4. km: Probíhám zoologickou zahradou na Zbraslavi. Paní tam akorát čistí klece. Tu s výrem nechává v klidu otevřenou, když si jde pro kolečko s nezbytnostmi. Výr se stejně tváří tradičně vycpaně.

6. km: Nasazuju mikinu, teplota padá na čtyři stupně. Takže mě čeká déšť.

7. km: Neměla jsem pravdu. Jsou to kroupy. Padají prudce, hustě a dlouho. Zem pomalu bělá. Mám na to dobrý výhled, protože nemůžu zdvihnout obličej - bolí to.

8. km: Moje oblíbená kláda na přeskok a ještě oblíbenější koryto, kdy se v běhu musí skákat z jednoho zešikmeného kraje na druhý, aby se udržel balanc. Rozmoklý jíl pokrytý kroupami vyžaduje vysoké tempo běhu i vysokou frekvenci skákání.

9. km: Takže tohle bahno jsem měla oběhnout z druhé strany, tady se to pevně jenom tvářilo. Aspoň už čvachtám symetricky.

10. km: Klesání do Petrovy strouhy. Pomalu, pomaloučku, strašně to kloužééé-!

12. km: Konečně Modřanská rokle. Je všední den kolem poledního a po krupobití, takže jsem tu sama. Je to příjemné.

13. km: Light verze mojí běhací noční můry. Totiž, nosím s sebou jenom OP, klíče, MP3 přehávač a občas GPSku a děsím se doby, kdy budu potřebovat telefon - jako třeba když potkám někoho, kdo bude potřebovat pomoc. Tentokrát jsem měla štěstí, zkolabovaného chlapíka našly dvě paní s kočárky a psy a ty telefon měly, akorát vysvětlovaly dispečerovi, kde přesně jsou. Prý mám běžet dál, ony na sanitku počkají.

15. km: Bažina v Hrobech je obzvlášť výživná, trubka, která bývá uprostřed a přes kterou obvykle skáču na druhou stranu, byla pod vodou. Musela jsem podlézat ohradu o kus vedle.

16. km: Proti mně se řítí dva psi, nějaké lovecké plemeno. Tyhle větší si většinou páníčci drží, když běžím kolem, tak mě to maličko znervózňuje... Potom prudce zatočí a skočí, z trávy vystartuje bažant a přistane na nejnižší větvi stromu. Psi se pod ním můžou zjančit. Bažant se podle svého křiku taky může zjančit.

17. km: Jsem doma, je poledne, druhostupňové děti mají ještě školu, takže se nemusím pokoutně plížit, abych nepotkala své bývalé žáky bydlící ve stejném domě. Přece jen mám bahno po kolena, z bot mi teče a ještě netuším, že mám umazaný od hlíny i obličej a šátek na hlavě. Nevím, jak se mi to povedlo. 

Jo, nuda nuda, šeď šeď. Vůbec nechápu, jak ta monotónnost může někoho bavit... :)