Běžecká škola Prahy 4 (...aneb opět za lamu)

Na konci března někdo na Facebook nasdílel článek o prvním společném výběhu Běžecké školy Prahy 4. Zaujalo mě to, a protože mě běhat samotnou už moc nebaví, vedla jsem to v patrnosti, že až budu mít nějaký čtvrtek volno, že to zkusím. Účast tam bývala velká, většinou kolem padesáti až šedesáti lidí, jednou dokonce sto... anonymní davy moc ráda nemám, ale společnost je společnost. A dneska jsem měla čas.

(fotil člověk s foťákem)

Venku prší a je osm stupňů, ale v záchvatu odhodlání se vypravuju.

Na zastávce si uvědomuju, že nemám lítačku, ale nemůžu se pro ni vrátit, protože bych do té sloty znovu už určitě nešla.

K Labuti jsem dorážím s desetiminutovým předstihem. Nikde nikdo.

Volám Sargo, aby mi na internetu zjistila, jestli je sraz u jezírka, nebo restaurace - utkvělo mi akorát to U Labutě. Tak prý na břehu jezera pod sjezdem z magistrály. Což netuším, kde je, ale teda asi spíš támhle...

Ani tam nikdo není. Kroužím kolem jezírka a začínám tušit, že dneska asi budu běhat sama.

Ha! Chlapík v běžeckém, který taky obchází jezírko! A ano, prý jde taky na Běžeckou školu Prahy 4, a ano, taky neví, kde je sraz. Prý mu řekli u altánu. A prý má vést jednu ze skupin. A mobil si nechal v autě.

Dím, že mobil sice mám, ale že on asi nezná číslo? Chlapík ovšem překvapuje a opravdu se dovolá. Že prý jsou na břehu jezírka pod sjezdem z magistrály. Ale no tak.

Kroužíme podél břehu zpátky a najednou asi deset lidí, kteří se rozcvičují. Šla jsem tudy o pět minut dřív a nikdo tam nebyl!

Na tříkilometrovou trasu se hlásí jedna paní, na desetikilometrovou se hlásíme dva. Zbytek běží pět kilometrů. Trošku znejišťuji, ale zas ten druhý nevypadá jako zdatný běžec, navíc na internetu slibovali tempo kolem 6 min/km, tak to snad bude dobrý.

Vybíháme pomalým tempem společně s pětikilometrovou skupinou. Druhý kluk, co se hlásil k nám, pomalu mizí za obzorem. Po chvíli se mě vedoucí naší skupiny - Tomáš - ptá, jak jsem na tom, jestli nezrychlíme, a já s úlevou kývu, protože je mi zima.

Rozbíhá se 5 min/km. Tak jako moment...

Ten druhý, očividně tak nezdatný běžec už dávno zmizel za horami. To to jako fakt hodlá odsprintovat celý?! A Tomáš tu zkejsne se mnou. No ach jo.

První kopec. Zpomalujeme na 5:15 min/km. Před očima se mi dělají rudá kola, přes která nevidím na louže a klouzavé bláto. Matně si vybavuju, že Kunraťák je vlastně dost kopcovatý. Co tu sakra dělám?

Druhý kopec. Tomáš zpomaluje a dává se se mnou do řeči. Nohy mě začínají bolet a srdce se chystá vybouchnout. Společensky se usmívám.

Třetí kopec, Tomáš zrychluje na tempo pod pět minut a mizí za obzorem. Přemýšlím, jestli někde pokoutně neodbočit na autobus a nejet domů. Zpomaluju na 6 min/km.

Čtvrtý kopec. Tomáš mě ujišťuje, že je poslední. A nejprudší. A zase zrychluje a mizí za obzorem. Zpomaluju do chůze a kopec vycházím. Větší ostudu už si stejně neudělám. Nahoře Tomáš při čekání pobíhá sem a tam. Chce se mi brečet.

Pak už je to po rovině a z kopce, trochu si zlepšuju reputaci. Asi. Pevně v to doufám. Ačkoliv už teda neběžíme rychleji než 5:30 min/km. Ale zase můžu mluvit... a dýchat...

Do cíle přibíháme na začátku rozcvičky skupinky na pět kilometrů. Našeho druhého běžce prý neviděli.

Rozcvička je moc příjemná, dozvídám se spoustu nových věcí a rad.

Přibíhá náš druhý běžec. Sprintem. Že prý běžel tam a potom ještě zpátky a pak zas tam... moc se nechytám, ale jestli můžu soudit, uběhl skoro dvojnásobek co my. V těžké nepromokavé bundě a s brýlema plnými vody.

Na rozloučenou dostávám 'nápoj z exotických bylin', jehož popis je psán hodně malými písmeny, že prý mi první lok nebude chutnat, ale ať mu dám šanci, že je moc dobrý, když si zvyknu. Otevírám ho při čekání na zastávce a po prvním loku mě rozbolí uši z toho, jak kyselý a intenzivní je. Už předtím mi přišlo, že tvarově připomíná citrónku...

Jo, bylo to fajn, ráda přijdu zase, jestli mi to vyjde. Já ze sebe lamu klidně budu dělat i nadále. A koneckonců - bylo to fajn :-)

stránky
Facebook